Sladká mizérie střízlivosti

Vlastně si připadám jako průsečík dění.Cosi jako mnoharamenný soutok,který pozoruje všechny řeky najednou.
Měli mi sakra říct předem,že na týhle šílený planetě se zbláznim.Proč mi někdo spolu se zápisem do rodnýho listu v porodnici nepřihodil k nohám manuál?Aspoň jako zlatý stránky.Nebo spíš dvoje.Jedny s obrázkama.
Mám tady žít takhle?Ze všeho kurva čím dál víc zmatenej?
Nebo si to hodit?
Ale to ne.Takhle už jsem snad přemejšlel.To "snad" protože budoucnost je nepředvídatelná.
Předvídat se teda dá ale kdo tomu věří.
Celej můj život mi připadá tak zvláštně neukotvenej.Je to jako plout na moři,kde na všechny strany je vidět jen modrá hladina a snažit se určit,kde vlastně jsem.
Nějak se zorientovat v úplném bezvětří smyslu života.
Vnímám,jak všechno pomíjí a těžkne z toho do mě melancholie.Ta svůdná a nebezpečná dívka v černém závoji prosící o tanec ty,jejichž vkusu se pomalé a ladné,v hlubinách tonoucí nápěvy zamlouvají.
Je to těžký,nemyslet.
Dítě už jsem byl.Potom ze mě byl teenager.Ať žije Amerika.
Něco jako přerostlý dítě na který nabalují ti,které je normální respektovat svůj bordel,nazývající ho důležitostí.Tím už jsem taky prošel.
Trochu jsem si zařádil a užil.Našel jsem si svoje odpovědi na otázky,který mi ostatní nedokázali zodpovědět.
Pro jejich neblahost.Mojí taky.Co mě čeká teď?Forma je jasná.Jeden další odlitek mě samotnýho.Existujou vůbec minulý a budoucí životy?Co je pro koho vlastně tou nejpodstatnější odpovědí,která ho ujišťuje,že něco takového skutečně je?
A není to tady celé jenom hra?Jak psal Shakespeare-božská komedie?
Zinscenoval sám herec.Hlavní postava svého románu,jehož obsah můžeš ovlivnit do nekonečna možností,co ti naše matka země poskytuje.A co víc.Vesmír v tvojí hlavě ti poskytne ještě víc.Víc než nekonečno?
K čertu s tim..!
Forma.Právě ta forma do které jsem se nechtěl ve svých mladších letech základky dostat.Ola.Najednou je tu.

Stejně jako skutečnost,že kolem tebe se začínají vyskytovat lidé tvýho věku.
Ne jen tak,při cestě po ulici nebo v autech.
Najednou je potkáváš jako zaměstnance v práci.Na úřadech,v obchodech..tvoje generace přebírá svoje role.
Nezdá se,že by to byla ta,co o něčem zásadním rozhodne,nebo to změní.
Je to noční můra,stát se tím,kým jsi jako dítě nechtěl?
Všechny tyhle otázky jsou tak bezvýznamné.
Postrádají smysl,pokud si uvědomíš,že vše se prostě děje.
Pořád je potřeba se na to soustředit.
A všechno se mění.Neustále.
Tyhle klišé mantry už jsou tak často ke čtení a slyšení,že jejich význam v lidských myslích oblíknul pyžamo a usnul.
Najednou vnímám slovo po slovu,nitku po nitce,kapičku po kapičce,ta písmena z vět,jimiž tkaly naše babičky nadčasové pravdy,získané poháry vědění.Mnohdy hořké,leckdy kyselé a nedozrálé dle způsobu příčin dosažení jejich poznání.
Proč?Má vůbec cenu,začínat se ptát proč?Proč jsem to nechápal dřív.Všichni mi to říkali.
"To poznáš,až budeš starší."
A tak jsem stárnul a kde jsem teď?Posloucháním jejich rad,jejich příkazů-toho nejlepšího,co s námi zamýšleli-jsem se dostal tady do té pasti.Existuje rozdíl mezi králem a vězněm?Mezi žebrákem a spasitelem?Možná,je to celé jen v jejich hlavách.
Celá ta božská komedie je totiž vtipem sama pro sebe.Lze tak k ní přistupovat?Když tu existuje utrpení,nemoci,deprese,bolest,nenávist,hněv,touha,chtíč,nesplněná přání a závist.Zloba.

Nesourodé otázky se jako vývrtka do korku zavrtávaly divokými spirálami do mé šedé kůry.
Prahnul jsem po klidu ale jediné,co jsem v hlavě neměl,byl právě on.
Peklo může mít mnoho podob.Stále jsem si uvědomoval,že to,co se myslí peklem může být mnohem blíž,než si dokážu představit a pomyslné lávové propadliště duší může být tím nejvzdálenějším od skutečnosti,která je sama slovo o němž je lepší moc déle neuvažovat.
Léta prožitá v opojení trávou a sobotními alkoholovými večery,kde se zaručeně nebylo potřeba zatěžovat spoustou zásadních a hlubších otázek ,oddálila a komprimovala jejich naléhavost v mnohatunovou kovadlinu s hákem na jejímž konci,co se mi právě proseknul temenem hlavy do myslícího centra.
Střízlivej svět se na mě valí.
Tou dobou dostávám pocit,že všechno končí.
Jediný v čem opět po dlouhý době spatřuju smysl je hulení a chlast.
Vylepšovat svůj život těmito pochutinami duše a hřát svoje trýzněním poznamenané vnitřní tělo lásky.
V tý mizérii ale je i tak znát něco povědomě sladkýho..