Kentaur a Meda

Druhý pokus přepsaná povídka Kentaur a Rebeka

 

 

Meda je neposkvrněná dívka. Žije s bratry Orestem a Timonem v chatrči, kde dávají lišky dobrou noc. Za celé dny s nikým nepromluví. Stará se o zvířata a to je její jediná radost. Bratři celé dny pracují v lese. Loví zvěř a těží dřevo. Vlastní pilu v usedlosti Černého potoka. Často zůstávají přes noc, jelikož se rádi zdrží v místní krčmě. Meda své rodiče nepoznala. Slýchávala od bratrů, že se jako miminko plavili na lodi do Nového světa. Loď za velké bouře ztroskotala. Nikdo nepřežil, jen ona a bratři. Byla to pomsta řeckých bohů.

 

Otci se kdysi zjevila božská Afrodita, když lovil na moři ryby. Afrodita, se zamotala do rybářských sítí a otec jí nechtěl pustit a věznil jí v sudu. Zeus to pochopitelně viděl a seslal na zem ukrutnou bouřku. Ostřílený rybář, se počasí nezalekl. Druhý den bylo slunečné ráno a po krásné Afroditě zbyl zlatý tepaný náramek. Aspoň tak to bratři povídali.

Meda náramek nosí u sebe od dětství. Sní, že je princeznou a že si pro ni přijede princ.

 

Jednou se s bratry objeví ve stavení statný chlap Vincent. Medu si s velkým zájmen prohlíží. Meda celá zrudla a dokonce slyší vlastní bušení srdce. Nemůže od něj odtrhnout pohled.

„Ty si pěkná holubička, tebe bych si hned vzal.“ Surově si jí k sobě tiskne, až jí padá zlatý náramek. Vincent se ho hned zmocní. Náhle mu začne chlupatit ruka, paže a následně celé tělo. Za pár vteřin se z něj stává kentaur. Zmaten klusá za strašlivého řevu ze světnice do lesa. Meda si všimne náramku jak leží pod stolem na dřevěné podlaze. Opatrně ho vezme do ruky. Bratři jí ho vytrhnou. Oni však změnu nepocítí.

 

Svítá a Meda ulehá na lože. Musí myslet na Vincenta. Věří, že ve skutečnosti je to milý hoch. Má nebesky modré oči a hnědé kučeravé vlasy i přes jeho opilost cítila, že se jí líbí. Dumá co se stalo. Náramek je kouzelný? Proměňuje lidi ve zvířata? Nebo jen na kentaury? A proč právě Vincenta? Vyčerpáním usíná. Ve snu se jí zjeví mocná Afrodita. Šeptá jí, že Vincent je její osudová láska. Bude ho milovat celý svůj život. A pořád se pro něj trápit. Nikdy ho nezíská. On bude žít na věky jako kentaur. I když se zatoulá někdy k její chatrči a uvidí jeho krásné oči a kučeravé vlasy, nesmí se ho nikdy dotknout, jinak zemře. Ne jenom ona, ale i její bratři. Je to pomsta za jejího otce, který jí ublížil. Meda se s křikem ze snu probouzí.

 

„Co šílíš, co nás budíš,“ vztekají se bratři.

Meda vstává a zadívá se z okna. Má pocit, že u konce pole vidí Vincenta kentaura.

„Co civíš. Když už si nás vzbudila tak koukej udělat snídani,“ poroučí Timon.

„Škoda, že si tě Vincent nevzal sebou na statek, aspoň by tě naučil poslušnosti,“ šklebí se Orestes.

„To určitě, ještě by jí udělal dítě a kdo by se pak o nás staral,“ říká Timon.

„A kdo opraví chatrč, snad ty? Vincent je nejlepší řemeslník v kraji a teď se někde pase a žere trávu,“ povídá Orestes.

„Kentauři trávu nežerou, ty neználku.“

 

Meda s brekem běží z domu. V hlavě má jako v úlu. Volá uprostřed lesa na Vincenta. Konečně ho spatří u louky. Opatrně k němu jde. Myslí na slova Afrodity: „Když se ho dotkneš, zemřeš ty i tvoji bratři!“ Už je u něj na dosah ruky. On funí a v poslední chvíli zavrtí hlavou a ustoupí o krok vzad. „Vincente,“ vydechne. Otočí se a klusá do hlubokého lesa.

 

Meda se toulá vůbec se jí nechce do chatrče. Jde po Vincentových stopách. Uvidí polorozbořenou chýši. V okně se svítí pohřební svící. Meda zahlédne starou ženu, jak maže hruď svalnatému muži. Proboha, vždyť je to Vincent. To musí být čarodějka! Medě poskočí srdce radostí. Hlasitě klepe na dveře. Náhle svíce zhasne a na prahu se ukáže vrásčitá žena.

„Co tu pohledáváš? Hledáš nocleh, chceš najíst, sama mám málo, na,“ povídá a hodí jí shnilé jablko. „Táhni děvenko.“

„Prosím, v  chýši je muž, musím s ním mluvit.“

„Něco se ti zdálo, kušuj pryč!“

„Počkejte,“ Meda se nechce jen tak vzdát, najivně jí vypoví co se jí přihodilo, že se nešťastně zamilovala do Vincenta a ona je jediná která jí může pomoct. Žena zbledne zlostí.

„Ať už tě tu nikdy nevidím!“

 

Sama Vincenta miluje a nejraději by ho zamkla ve své chýší navždycky. On se však vzpírá. Chce ven za Medou. Poznává její líbezný hlas. Když se mu podaří utéct, žena čarodějnice ho stačí jedovatým šípem střelit pod lopatku a z Vincenta je opět kentaur. Bolestí zařve.

 

„Nikdy nebude tvá, vím že jí miluješ. Jen já ti můžu dát lidskou podobu na to nezapomeň. Vrátíš se. Miluješ jen mě na věky věků,“ křičela na něj žena čarodějnice.

 

Kentaur Vincent upí, trpí, dny a noci se schovává v lese. Neodvažuje se přiblížit k chatrči. Má obrovskou touhu Medu spatřit a sevřít jí v náručí. Přičichnout si k jejím vlasům, co voní po heřmánku. Jeho muka jsou nesnesitelná.

Zhrzen se vrátí k čarodějnici. Prosí jí, aby mu dala lidskou podobu. Jen na jediný den. Chce se vidět s přáteli, zajít do krčmy... Čarodějnice ve slabé chvilce podlehne a pokropí ho modrou živou vodou. Vincent se zdá být ještě mužnější a silnější. Hned lituje, že ho proměnila, ale to už byl venku. Určitě šel za tou poběhlicí, myslí si.

 

Vincent běží za Medou. Sněží, je obrovský vítr. Klopýtá o kořeny, nedbá krvavých odřenin. K ránu vysíleně klepe Medě na okno.

„Vincente, lásko.... asi to je jen sen.“ Otvírá a vztahuje na něj ruku. Šíleně se lekne a cukne. Ruka jí nepříčetně pálí. Na obloze se zatahují mraky a do starého dubu před chatrčí udeří blesk. Začíná hořet.

 

„Takhle dopadneš ty i bratři, jestli se ještě jednou dotkneš Vincentova těla,“ hrozí Afrodita která vystupuje z mraků na zem.

„Nikdy nepoznáš pravou lásku, já tě varovala. Sama se ho ladně dotkne, pohladí po hlavě a je z něj opět kentaur.

 

Vincent zklamaně kluše k čarodějnici. Ona je štěstím bez sebe. Rychle ho pokropí modrou vodou, ale on se ne a ne proměnit. Vzteká se a vymýšlí další recepty. Hledá v učených knihách, ale žádný lektvar nepůsobí.

 

„Chá, chá vyzrála jsem na tebe. Jen já budu mít Vincenta v celé jeho mužné kráse. Pouze se mnou bude mít lidskou podobu, úplně mě okouzlil. Nechám ti ho v podobě kentaura. Můžeš si s ním dělat co chceš. Ale jeho tělo bude navždy mé,“ zasměje se Afrodita.

 

Čarodějnice nepříčetně buší pěstmi do kentaura. Tak se proměň. Mluv aspoň lidskou řečí,“ zoufá si.

„Musím vymyslet kouzlo a přelstít Afroditu. I já byla bohyně, ale mocný Herákles mě zavrhl. Posloužila jsem mu, jen abych mu porodila syna. Nesměla jsem ho nikdy spatřit. Zavedl mě do tmavého lesa a proměnil v obyčejnou ženu. Kéž, by ze mě byl také kentaur, ale na to mé čáry nestačí,“ posteskne si a zavírá se ve svém obydlí.

 

Léta běžela a bratři se bohatě oženili. Mohli opravit chatrč a přestěhovali se do města. Jen Meda chřadla čím dál víc. Každé ráno sledovala z okna Vincenta na vzdálené pasece. Afrodita jí z nebe pozorovala a jednoho dne jí proměnila v pomněnku, aby ukrátila její žal. Pomněnka se na pasece krásně vyjímala. I Vincent kentaur si jí všimne. Diví se, jak je možné, že tu vyrostla, zavadí o ní ocasem a v tu chvíli místo pomněnky před ním stojí Meda.

Koukají na sebe a nevědí co dělat. Náhle je osvítí duhová záře, na zemi se zjeví Afrodita.

„Neboj se Medo, můžeš se Vincenta dotknout a budeš mile překvapena. Já už vás nechci trápit,“ říká vlídným hlasem Afrodita. Meda se opatrně dotkne jeho vlasů. Na chvíli slunce oslepí černý mrak a začne hustě sněžit. Meda zavírá oči. V tom se jí na tváři dotkne něčí ruka. Otevře oči a hledí Vincentovi do lidské tváře. Po kentauří podobě není ani stopy.

„Děkujeme Afrodito,“ vyhrknou oba současně. Ale to už Afrodita je dávno fuč a pobaveně je sleduje z nebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---