Neptej se osudu!

Zastav se pane prosím,

nech v písmu vrásčitém,

jež v tváři tvé uvidím,

černým uhlem zapsaném,

přečíst si jen veršů pár,

přece nepřemůže tě lakota,

poskytni mi to, co dar,

dobře víš, že nejsem asketa,

též srdéčko nemám prázdné,

duše má zhýralostí vře,

o tom pochyby nejsou žádné,

v tom smyslu není pře,

vždyť paměť tvá bezednou jest,

kdo chlubit se tak může,

tak prozraď mi jen jedinou zvěst,

nikdo se toho nedomůže.

„Díky“ ti pane za bolestnou zprávu,

co po tobě nevědomky vyprosil jsem,

tělo mé nyní vězí v černém hávu,

srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.

12.2.2017