Rubikony

Je to zvláštní. Jak snadno se dá vkročit do řeky, která vypadá na první pohled klidná a pomalá. První olíznutí kotníku je osvěžující a příjemné. Uklidňující. Touha pokračovat doprostřed je tak silná, že se nedá odolat. Jenže ve chvíli, kdy voda dosahuje pasu, zlomí vás. Podtrhne nohy a bere. Najednou není tichá a klidná. Krade, žene se a unáší. Pryč je příjemný pocit osvěžení. Přišel šok jako blesk z čistého nebe. Pevné dno pod nohama je minulostí. Rubikon uhání dál a táhne s sebou tělo nešťastníka, který se nechal zmást a oklamat. Pryč je i vzduch. Loutka se noří pod hladinu. Dochází jí kyslík, zatmívá se před očima. Začíná být šero, oči si zvykají. Je teplo. Smrt nebolí. Je klidná a příjemná. Je to to nejsladší usínání. Propadnutí se do nejměkčí peřiny v bezesném uklidňujícím spánku.

A pak...

... řeka hraje krutou hru na kočku a myš. Dovolí nešťastníkovi opět ochutnat vzduch. Nadechne se. Musí. Sladký pocit je pryč a všude okolo zbylo zoufalství, beznaděj a nejistota. A Rubikon si dál plyne a láká zoufalce, kteří se opováží chtít do něj vkročit. Vždyť je to přece tak osvěžující...