SKLOŇOVÁNÍ ZLA

Lískový keř
hladí nás stínem
poletujících večerníků
a v sáčku od nového koření
vítr přepočítává šupiny
borůvkových lístečků
a slupek včerejších osamělých rán
co se jich za nehet vejde.

Líska opadala,
oříšky shnily a rozpadly se,
večerník padl do louží
rozpuštěný,
mizí beze stopy,
nové koření
neslaně nemastné,
vyhodíme jako zdeformovanou ideu,
vítr ať si táhne,
ten vandrák z předměstí,
co chrní na pavlači mezi špínou.
Borůvky nežeru,
nechť je hniloba schvátí,
a život z nich vyteče
jako hnis zanícených ran.
Slupky pošlem k ledu,
snad už bude klid a mír...
...a přijde smrt.

Lísku pokácíme,
přestane vrhat zvratky stínu,
večerník shoří i s kořením,
potravou pro ohně zmaru,
hranice pro bídné kacíře,
nové i staré
mladé...všichni zajdou na úbytě,
šupiny,slupky,
vytrhané nehty
za nocí v katovnách
odplata prokletým,
zkáza hříšné pop kultury!
Kde nic není,
pak už ani smrt nebere!