Klid před bouří

Vidím tě,
jak se skrýváš,
schoulený za nevyřčeným.
A tvůj stín tiše dlí v hlubinách,
v bažinách, o nichž tvrdíš, žes je probádal.
Paralyzován nekonečně mnoha pravdami,
uprostřed obmotán stříbrnými vlákny myšlenek,
jsi pískem na dně čirého jezera.

A já
pomaličku tahám svoje vnitřnosti ven,
zvracím pocity, slova a vzdechy,
překroucená, přeplněná, bolavá.
Prýštím na tebe jako krev z aorty,
obtékám tvé rty a
polykám hladové sliny.

Vidíš mě
a nic neříkáš.