HALABALADA

Pramen řeky
rakům vpadne do zad
a třináctý kolibřík
usíná nad parte.

V devíti kruzích
pozná fíkové listí,
v celé své nahotě
navzdory předsudkům.

Snímá hříchy světa,
doma i venku,
v pokoji
odpočinek nepozná.

Stačit
může i rakev,
kam tvoje bílá ručka
vhodí hlínu a květ.

Snad mi zazpívá
havran
než odbude šestá
a usneš s ním.

Sedm klíčů
odemyká
ústa k políbení,
jen tvá dlí zahálkou.

Neobdivuj krásy hedvábí,
padat listí
uvidíš stokrát
v jedné knize.

Obraz můj
v zrcadle zajde,
objímám krásu
plovoucí v kalužích.

Zazníš
hudbou zimních nedělí,
nevykvetou
další vrásky i lásky.

Princeznám
usteleš v trní,
sama v peří
objímáš bílý satén.

S noblesou,
grácií,
moresy a manýry
necháš shnít v tapisériích.

Dovol
svým řasám
chodit po vodě
ať mohu klečet v modlitbě.

Kůži
prodal jsem lacino,
nad číší
šeptám slova zrady.

Plivaný jed
baziliškům neodnímej,
mám koruny a meče,
pod trůnem je světla dosti.

Tmou
kráčí jen nohy vládkyň,
hladí krokem
kočičí srst a hlavy.

Oděná
černou krajkou,
slzy na krajíčku,
chce to být a nežít.

V Dánsku
víly nespí,
princové v krizích
vnímají otrávená jablka sváru.

Nech těch her,
více nezazpívám
pod balkónem,
slunečnicím navzdory.

Tělo mi dáš
duši jsem ti dal,
snováš své sítě,
mě pojídáš.

Vysála jsi krvesmilstvo
v dlani bez motýla,
atributem světice
navždy zavřeš moje víčka.