Havrani

Pomalu se plouží v rytmu dovlávajících cárů dní.

Tmaví a mokří. Jeden jak druhý. Pochodují.

Pohledy vykroucené k útrobám hlíny.

Ocas havrana bezcílně táhnoucí za hlavou.

Konec? V jediné nekonečné vteřině.

Soucit, žal, ztráta, tíseň, beznaděj!

Cos čekal? Co? Že tě hrana nedožene?

Blázne! Jsi jen nicotné peří ocasu,

které za sebou vláčí černočerný pták.

Povláváš, jsi loutka na provázku!

Křest konce děje se tíživým skutečnem,

a přesto, nikdo ni na okamžik neuhne.

Všichni stojí vstříc pravdě, statečně.

Dokud stojí na nohou, mají naději,

zatímco nebožtíka polyká hrob...