Prázdné

Víš konečně jsem chtel povolit stavidla co již roky držím uzavřené a konečně říct to tabu. A osud opět zasáhl. Dal tím najevo že to neni správně. Že mám ten papinak zas uzavřít. Kdybych měl použít repliku z Prázdných duší. Roky temna bez citů. Ryjí pluhem osudu do duše nezahojitelne brázdy. Tak hluboko a takovou silou, že již nejde bez bolesti vstát a čelit zítřkúm. Již neni možno těšit se ne východ slunce, když nad obzorem ve stínu visí kosa co i s nadějí pokosí raní rosu na stonkách trávy a zahubí se zelení i naději na nový den. A bez nového dne temnota vítězí.