Dolíčkový triumf

Ve stínu irizovaného úsvitu

hvězda na věky věků jasná

zrodila se pro klid duše mé,

v dolíčkách úsměvu tvého,

jemuž i strážce žluto nosný

klaní se v uctivém obdivu,

když ťapajíce po špičkách,

rozsévá v polibcích, bože,

tak jemných, že by se ani

chmýří o ně zranit nemohlo,

z ošatky své žluto magické

všechny ty kouzelně vábivé a

třpytivě uhrančivé barvy duhy

zdobené marnivými průlety

hříšně časoprostorových létavic,

co švitoří v šeptu své vzkazky

o letech dávno zašlých i o dobách,

nad kterými si zatím, jen osud

láme svou zbědovanou hlavičku,

však i on, osud, pán všehomíra,

culí se vstříc úsměvu tvému,

i já nemohu konati v duchu jiném,

opojen tím importentním darem.

Bude se culit, až si to přečte?

23.5.2016