Rozlitá duha nad propastí osudu

Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,

že díru na kalhotách já vlastním,

tím méně, nachází-li se prakticky vzato,

pro můj klid, v sektoru prdelním,

až příroda nebojácně zavelí příkazem,

má střeva dokončí svou těžkou práci,

mé nepotřebné já, stane se úkazem,

v podobě hovna vydá se na štrapáci,

hned na to kvapem bude se drát ven,

v tu chvíli vděčný budu svému osudu,

že trhanem jsem již nějaký ten týden,

přisednu vedle zrovna vypitého sudu,

kalhoty si přece stahovat nemusím,

to raději krásou přírody se pokochám,

hovno projde dírou kalhot, jak tuším,

rychlostí švenku a já už jen přemítám,

maje všechny barvy Světa před sebou,

to duha rozlila se vám, vy andělé nezbední,

do čeho já vytřu svou prdel špinavou,

když na zmoženého alkoholem, přišlo sraní.

Věnováno tobě snový Rimbaude

26.4.2016