POTÉ - kapitola 2: Kurz (2.)

„Vítám vás všechny na letním výcvikovém kurzu,“ pronesl Tomáš Hendrych. Hlas měl přes svůj věk zvučný. Jeho šlachová, vychrtlá postava budila respekt. Nakrátko ostříhané vlasy prokvétaly šedinami. Zde měli tu čest setkat se s ním poprvé, nepatřil do profesorského sboru, ale byl přidělen právě na tuto akci. Působil v armádě, dokud ho důchodový věk a snižování stavů nedonutilo změnit dres.
„Napište si poslední esemesky, protože ještě před večeří mi všichni odevzdáte mobilní telefony. Písemný souhlas vašich rodičů mám u sebe. Následujících čtrnáct dnů budeme pracovat na vaší fyzické kondici. Ta je, jak pozoruji, v žalostném stavu. Kolikpak z vás nosilo omluvenky na hodiny tělesné výchovy? Nejméně třetina, tipuju, tohle je obvyklý statistický průměr u teenagerů vašeho věku. Jenže doba flákání končí. Tenhle kurz je po reorganizaci školství vůbec prvním právě pro váš ročník. Věřím, že si jej budete parádně užívat. Tělesná výchova už nebude, jako doposud, chudou Popelkou. Vaše zlenivělá těla dostanou pořádně zabrat. Naučíte se spolupracovat, což je slovo, o kterém mnozí z vás vůbec netuší, co vlastně obnáší. Rozhodně půjde o něco dočista jiného, než sdílení lajků na vašich sociálních sítích. Každý den máte budíček v sedm hodin ráno. Následuje hygiena, snídaně a v osm vás chci vidět nastoupené k dennímu programu. Všechny, bez výjimky. Rozumíme si?“
Zaznamenal pár úšklebků a ignoroval je. „Tolerováni jsou pouze ti, kteří mají zjevný hendikep po fyzické stránce,“ pokračoval. „Těch je minimum a s námi zde pochopitelně nejsou. Tři z vás se z kurzu vykoupili uhrazením poplatku. To se mi nelíbí, ale bohužel takto byla nastavena pravidla. Doufám, že i tady dojde v brzké době k zpřísnění. Vy ostatní si uvědomte, že bez úspěšného absolvování tohoto kurzu nepostoupíte do dalšího ročníku.“
„Buzerace,“ ozval se šepot z pravého rohu místnosti. Nenápadně mrkl oním směrem, aby věděl, na koho se má zaměřit a kdo nejvíc potřebuje srazit hřebínek. Rebel však zůstal v anonymitě.
„Pokud někoho přistihnu při konzumaci alkoholu, čeká ho nemilosrdné vyloučení, odjezd domů a opakování ročníku. Bez výjimek, zdůrazňuji. Proto ještě před večeří provedu kontrolu vašich batohů.“
„To je proti našim osobnostním právům,“ vykřikl kdosi.
„Možná, ale na to já vám z vysoka kašlu. Podmínky výcvikového kurzu byly stanoveny jednoznačně a přes to nejede vlak, jasný? Nejste plnoletí a já mám plné kompetence jednat v souladu s předpisy. Nebo snad nevíte, co vaši rodiče podepisovali? Kontrolu zavazadel berte jako běžnou prohlídku před nástupem do letadla. Komu se to nelíbí, může se ihned se střední školou rozloučit. Do nejbližší vesnice máme čtyřiadvacet kilometrů, spoje sem nejezdí žádné, takže nespoléhejte, že alkohol nakoupíte někde v okolí. Abyste vážili tak dalekou cestu, na to jste příliš líní, v tom mám naprostou jistotu. Co se týče zásob, vydrží nám rovných deset dnů. Zbytek doplníme později. Budete si vařit sami, což znamená, že profesoři určí z vašich řad služby, které pro ten den budou uvolněny z výcviku. Samozřejmě, že se mezi sebou vystřídáte, neexistuje, aby se někdo celých čtrnáct dnů zašíval v kuchyni.“
„To tady nejsou ani kuchařky? To jako vážně?“ ozval se ten samý student, který měl námitky už předtím.
„Vidíte je snad někde? Tenhle kurz slouží k prohloubení vaší bídné fyzické kondice, ke zdokonalování vaší osobnosti co se týče samostatnosti a vzájemné spolupráce. O tom jste byli, předpokládám, náležitě poučeni vašimi třídními,“ blýskl očima po obou profesorkách, sedících tiše jako pěny u vedlejšího stolku. Ta starší nesměle přikývla.
Starý instruktor pokračoval ve svém monologu. „Můžete si gratulovat, že takový kurz vůbec můžete absolvovat. Není to tak dlouho, co vláda uvažovala o zavedení povinné půlroční vojenské služby bez rozdílu pro chlapce i dívky. Bohužel, naši zkostnatělí poslanci tenhle podnětný návrh těsnou většinou hlasů shodili ze stolu… zatím. Oproti vojně je náš středoškolský kurz branné zdatnosti procházkou růžovým parkem. Takže aby bylo mezi námi jasno: nechci slyšet jediného slova remcání. Jinak se sbalíte a pojedete domů a celý ročník si pro velký úspěch zopakujete. Rozumíme si? Nesnažte se mne oblafnout, na takovýhle fórky jsem připravenej. S každým z vás si dokážu poradit. Neposlechnete a budete trpce litovat, že jste se něčeho takového opovážili. To je z mé strany zatím všechno a teď předávám slovo vaší třídní profesorce, která vám oznámí rozdělení do pokojů. Poté se už budeme věnovat naší avizované kontrole.“ Vítězoslavně se zazubil a ještě jednou prolétl pohledem celou třídu. Byl sám se sebou spokojený. Však on už těm spratkům ukáže, zač je toho loket. Jeho pravomoci byly téměř neomezené a hodlal si jich naplno užít.
„Nesplnili mu to jen proto, že na to vláda neměla prachy. Po tom, jak všechno valí do důchodců a těch zombických Metuzalémů,“ zašeptal rebelující hoch svému kamarádovi, který souhlasně pokýval hlavou. Nahlas však neřekl nic.

*

Julie seděla na posteli a znuděně klátila nohama. V těsné špeluňce nebylo k hnutí. Navíc si připadala zcela odříznuta od světa. Čtrnáct dní utrpení, které si mohla ušetřit, kdyby otec nebyl tvrdohlavý jako mezek.
S nevolí zkoumala své umělé nehty, které dostaly pořádně zabrat. Až se vrátí domů, musí jí máti zaplatit nové. Na módu si vždycky potrpěla a nesnesla, aby jí v tomhle směru ujížděl vlak. Zakládala si na tom, aby byla vždy a za všech okolností trendy.
„Nejraději bych nakopala prdel všem těm idiotům, co tuhle pakárnu vymysleli,“ vykřikla v náhlém pohnutí mysli.
„Zas to tady není tak zlý,“ namítla tmavovlasá dívka sedící po její levici. „Aspoň je tady sranda.“
„Hm, a jak dlouho nám ta sranda vydrží? Trčet tady dva týdny bez netu, bez mobilu, úplně odříznutí od světa, každej den šaškovat na nějakým podělaným buzerplace, tohle mohlo napadnout leda nějakýho vypatlanýho dědka, kterej slyšel o sociálních sítích jen z rychlíku a dodneška je přesvědčenej, že se do nich chytaj ryby.“
„Stejně jsem myslela, že ti tatík zalepí výjimku,“ opáčila její sousedka.
„To zrovna, jako bys ho neznala. Myslíš, že jsem to na něj nezkoušela? Vykoupit se z tohohle by pro něj znamenalo pakatel. Víš, co mi na to řekl? Pravidla jsou pravidla, holčičko, tak drž basu s ostatníma. Neubude tě. Stejně vám ty Facebooky a Tweety leda tak vypálí díru do hlavy a v padesáti budete tak vyleptaný, že nebudete schopný dělat nic jinýho… Jako kdyby sám netrčel na netu každej den. Jinak je skvělej, ale v tomhle mu vážně ujíždí vlak, Karlo.“
„No jo, stejně se máš. Aspoň vydělává balík. Koupí ti, na co si jen pomyslíš.“
„Copak ten tvůj ne? No, možná o málo menší balík. Pracuje taky v Alizaru.“
Karla nasupila obličej. „Pracuje? To se mi vysmíváš?“
„Proč bych to dělala? A co je s tebou? Od rána jsi takhle naježená. To máš krámy? Myslela jsem, že ti skončily před tejdnem, pokud sis je nevymýšlela kvůli těláku.“
„Co žvaníš? Sama to víš nejlíp. Ještě nedávno jsem věřila, že jsi kámoška – sketa jsi.“
„Já? Já a sketa? Dávej bacha na to, co ti lítá z huby. Takovejch kámošek jako ty můžu mít na každým prstě deset.“
„Protože tvůj fotřík má postavení. Každej ti poleze akorát do prdele.“
Julie zlostně seskočila z postele a ostentativně odvrátila od Karly zrak.
„Mýho tátu před měsícem vyhodili,“ špitla Karla. „Musíš to přece vědět.“
„Cože?“ Julie se vyšvihla zpět na pelest. „Co to kecáš?“
„V Alizaru teďka přece těžce propouštěli. Jestli mi řekneš, že o tom nic nevíš, jsi navíc i pěkná lhářka.“
„Táta něco zmiňoval,“ těžce se rozvzpomínala. Někdy se o tom určitě s máti bavili, ale těmhle řečem nikdy nevěnovala pozornost. Nudily ji a proč se starat o něco, co se ji ale vůbec netýká?
„Tak vidíš,“ pronesla Karla triumfálně a vzápětí jí z očí vytryskly slzy.
„Jenže táta tomu tvýmu nešéfuje. Jak bych mohla vědět… proč jsi mi sakra nic neřekla?“
„Jistěže nešéfuje, ale rozhoduje o tom, které pozice se zruší. Vím, že velí komisi, která plánovala celou tuhle zasranou reorganizaci, jak tomu říkaj. Celej tátův tým šel do hajzlu. Sám to prolátnul až večer před mým odjezdem. A co by se spravilo, kdybych ti to řekla? Dopadlo by to úplně stejně. Tvůj táta ho přece znal, chodili spolu na vejšku, byl jeho spolužák, sakra, už od střední… a… a přece ho spláchl jako… jako… jako nepotřebný kus čehosi… odpad.“
„Kdybys mi to řekla, tak se přimluvím. Táta mi o své práci skoro nic neříká.“
„Skoro nic. Protože tě to nezajímá. Tyhle věci ti byly vždycky u zadku, Julie, jen si to přiznej. A on by na tom nezměnil zhola nic. Určitě dostal za tenhle úkol pořádně zaplaceno. Budete si užívat… někde na druhým konci světa… dovolenou… a ze mne… ze mne bude socka. Sakra, nechci, aby ze mne byla socka. Koukej, jak se lidi koukaj na ty, co se z nich stanou socky. Do hajzlu, teď to ještě každýmu vyžvaníš. Nikdo se se mnou nebude bavit.“
„Rozhodně tohle nemíním rozpatlávat před kdejakým blbečkem. Jestli chceš, ještě tátu poprosím, aby…“
„Na tvoje sliby ti seru,“ vybuchla Karla. „Tohle je už hotovo a nikdo v tom nic nezmění.“
„Pořád na tom budeš líp, než… než třeba tady ten dement Martin,“ pokoušela se jí Julie chabě uklidnit.
„Martin? To jsi mi teda fakt pomohla, Julie. Z toho má prdel každej. Ten pomatenec si snad ještě hraje s plyšákama.“
„Hele zase tě nechává opisovat při matice, tak nešil. A jak jsi to myslela, s plyšákama?“
„Kluci mu trochu prošacovali batoh, měl ho tam schovanýho. Svýho oslizlýho méďu. No řekni, je to normální? Kdo ví, co všechno s ním dělá. Magor po matince. Pak se nediv, že nemá žádného kamaráda. A s holkou ho ještě nikdo neviděl. Julčo, nechci dopadnout jako on.“
„Nedopadneš, neboj. A tvůj táta něco splaší. Však už prošel pár firmama a vždycky se chytil.“
„Jenže je to pořád horší a horší. Příští rok mu bude padesát, takže o něj se solidní prací nikdo nezavadí. Copak nevíš, jak to vypadá na pracovním trhu? Tvůj táta se projevil v plné parádě. Normální sketa. Bylo mu úplně u prdele, koho vyhazuje. Hlavně, že se sám napakuje.“
Julie se nasupila. „Hele, tak aby bylo mezi náma jasno. Kdyby byl tvůj taťka tak dobrej, tak by tam stopro zůstal doteď. Proč asi myslíš, že ho vylili? Prostě tam byli lepší než on, ne? Používej trochu logiku!“
„Co kdákáš, Julčo, v čem to žiješ? Jsi úplně mimo. Díky tvýmu papínkovi se z tebe stala namistrovaná rozmazlená kráva, kterou lidi kolem tebe vůbec nezajímají.“
Karla vystřelila z postele, třískla dveřmi a už ji nebylo.
„Polib si, krávo,“ ucedila mezi zuby Julie. Cítila se do hloubi duše uražená. Vždycky se ke Karle chovala slušně a ona na ni takhle vyjede. Taková nespravedlnost, jen tak ji obvinit z něčeho, za co vůbec nemůže. A ještě i jejího otce! On má jistě taky nějaké chyby, taky z něj kolikrát rostla, ale aspoň se o ni s máti dokáže vždycky postarat. A kdo ví, jak to bylo s Karliným otcem. Nejspíš už opravdu na svou práci nestačil. To snad chtěla, aby ho ve firmě drželi ze soucitu?
Vzpomněla si, jak otec při jedné příležitosti prohlásil, že současný systém dlouho nevydrží. Míra nezaměstnanosti roste k pětadvaceti procentům a bobtnající sociální dávky hrozí zhroucením státních rozpočtů, už tak po uši zadlužených. Je to jen nafouklá bublina, tvrdil, a až dojde k bodu zlomu, až už nebude možné skrýt pravdu za další kamufláž, potom se všechno rázem rozsype. A pak všichni svatí s námi.
Jenže Julii bylo šestnáct a nemínila si zatěžovat hlavu nějakými hypotetickými ekonomickými katastrofami. A jim se přece dařilo pořád skvěle. Prostě dospělí jsou od přírody pesimisty. Je to proto, že stárnou a mládí jim definitivně upláchlo do nenávratna? Já taková rozhodně nebudu, až jednou sama zestárnu, předsevzala si.
To ještě netušila, že katastrofa mnohem děsivějších rozměrů již přešlapuje na zápraží a chystá se rozrazit dveře jediným mocným, smrtonosným kopnutím.