Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVe službách ďábla! Martin Kramara a spolek slovenských biskupů
Autor
smilan
V současném očistném dění na zemi se musí každý z nás vybarvit, jaký je. Musí viditelně ukázat, kde stojí. Zda stojí na straně Světla a jeho hodnot, nebo na straně temnoty a ďábla.
Také mluvčí konference biskupů Slovenska Martin Kramara jasně ukázal, kde stojí, když prohlásil, že křesťané si ve vztahu k vakcinaci nemohou uplatnit výhradu svědomí. Jeho prohlášení plným právem pobouřilo část věřících, protože jejich svědomí velmi citlivě vnímá souvislost vývoje vakcín s potraty.
Martin Kramara se to snažil hájit argumentem, že tato souvislost je jen velmi vzdálená, a že vakcíny jsou v podstatě něčím mimořádně pozitivním, co zachraňuje tisíce životů.
V ostrém protikladu s těmito slovy kněze uvádím vyjádření jednoho bývalého zaměstnance, pracujícího v takzvaném potratovém průmyslu. Ten totiž když viděl, co všechno se tam děje, odešel odtud a prohlásil, že takové něco nemůže dělat v žádném případě, ani kdyby to mělo zachránit tisíce životů.
Proto se svědomí mnoha věřících ozývá a staví proti vakcínám. Většině věřících to nevadí, nebo přesněji řečeno, ani o tom nevědí, protože nejsou zvyklí zkoumat věci do hloubky. Ale jistá část věřících o tom ví a jejich svědomí se proti tomu z morálního hlediska bouří. Ale i přesto, že se očividně bouří, církevní vrchnost zakazuje použít výhradu svědomí, aby na základě ní mohli věřící odmítnout vakcinaci.
Zásadní otázka zní, zda je církevní vrchnost vůbec oprávněna rozkazovat svědomí a nařizovat lidem, ve které věci se mají držet jeho hlasu a naopak, ve které věci mají jeho hlas ignorovat.
Zákazem biskupů řídit se ve vztahu k vakcinaci vlastním svědomím vydávají jasné svědectví, že vůbec netuší, co to svědomí ve skutečnosti je. Že je to součást našeho ducha a náš duch je prostřednictvím svědomí spojen s Duchem Božím.
Svědomí je tedy hlasem Božího Ducha v nás! Je Božím zákonem v nás! Je vanutím Ducha Svatého a jeho posvátný vánek vane zcela svobodně tehdy, kdy on sám chce a vyjadřuje se k tomu, k čemu on sám chce. Proto funguje lidské svědomí naprosto autonomně a nezávisle. Nezávisle na nikom a na ničem! Nezávisle dokonce ani na člověku, v jehož nitru se ozývá. A samozřejmě, nezávisle i na jiných lidech a jejich názorech. Naše svědomí je závislé jen na vanutí Ducha Božího a na ničem jiném!
Proto každý, kdo chce jakýmkoli způsobem ovlivňovat a vymezovat hlas svědomí, se tím staví proti Pánu a jeho určení. Staví se proti Stvořiteli, který vložil do každé lidské bytosti svědomí, aby se prostřednictvím něho mohl v člověku ozývat Pánův hlas a ukazovat mu správnou cestu ve spletitých životních situacích a v zásadních životních rozhodnutích.
A dobře si všimněme, jak již bylo naznačeno, že hlas svědomí je natolik autonomní a natolik nezávislý, že nebere ohled ani na mínění samotného člověka, v jehož nitru se ozývá. Právě proto často prožíváme těžké vnitřní boje. Často se totiž stává, že my jako osobnosti něco chceme, ale najednou se ozve hlas našeho svědomí a naznačí nám, že je to špatné a nesprávné.
Znamená to tedy, že ve svém nitru máme dva hlasy. Svůj vlastní, a také hlas Páně ve formě svědomí. A náš vnitřní boj spočívá v tom, že jsme nejednou nuceni se rozhodnout, který z nich upřednostníme. Upřednostníme-li svůj hlas – jde většinou o hlas rozumu, může nám to přinést užitek z krátkodobého hlediska, avšak z dlouhodobého hlediska nám to určitě přinese škodu. Pokud ale upřednostníme hlas našeho svědomí, může nám to z krátkodobého hlediska způsobit problémy, avšak z dlouhodobého hlediska nám to vždy musí přinést obrovský prospěch. Ať již pozemský, nebo duchovní.
Tyto skutečnosti jsou jasným svědectvím toho, že hlas svědomí v nás je naprosto autonomní a nezávislý. Je nezávislý i na nás samotných, protože je závislý jen na Duchu Božím. Na jeho vanutí a jeho doteku. Tak to učinil Pán, aby mohl člověka vést, usměrňovat a ukazovat mu správnou cestu. A to bez ohledu na cokoli! Bez ohledu na jeho vlastní názory a na jeho vlastní chtění, i bez ohledu na názory jiných lidí a jejich vůli. Takové je svědomí a tímto způsobem funguje z Vůle Páně.
Důkazem absolutní autonomnosti svědomí je také fakt, že jeho hlas nerozlišuje ani mezi ateisty a věřícími, ale ozývá se v každém z nich úplně stejně. A tak se může stát, že v nějaké konkrétní věci je ateista, řídící se hlasem vlastního svědomí mnohem blíže k Pánu, než věřící, který na příkaz církevní vrchnosti v určité věci ignoruje vlastní svědomí a řídí se pouze tím, co mu doporučují církevní autority. Nakonec tedy nerozhoduje ani víra ani nevíra, ale jen to, jestli dáme na hlas svého svědomí, nebo ne.
Jakékoli usměrňování a ovlivňování svědomí je snahou zabránit osobnosti člověka kontaktu s hlasem Božím. Je snahou dosáhnout toho, aby člověk nenaslouchal hlasu Páně ve svém svědomí, ale hlasu nějaké vnější autority, která se chce rouhavě a pyšně postavit nad Pána.
A právě takovéto rouhání a takováto pýcha se skrývá za církevním zákazem použití výhrady svědomí ve vztahu k vakcinaci, který prezentoval mluvčí konference biskupů Slovenska Martin Kramara, jako názor nejen své vlastní osoby, ale také jako názor biskupů Slovenska. Skutečnost je tedy taková, že církevní vrchnost se tímto činem postavila proti Pánu, protože chce okleštit a podle své vlastní vůle usměrnit svědomí v člověku. Církevní vrchnost totiž potřebuje jen poslušné ovečky, plnící její vůli a ne samostatné, zralé osobnosti, plnící Vůli Páně, ozývající se v jejich svědomí.
Ať tedy všichni věřící, ale i nevěřící, protože také oni disponují svědomím, dobře zváží, koho hlasem se budou v dnešní zlomové době řídit a kým se nechají vést.
Pomůcka: Hlas svědomí k nám přichází v citu, protože cit je nosičem impulsů ducha. Proto se také říká, že člověk by měl naslouchat hlasu svého srdce a jím se řídit. A jak víme, srdce je nositelem citu.
Nosičem standardní vůle člověka bývá rozum a rozumové chtění. Rozumové chtění je ale chtěním nižšího druhu, které pokud není usměrňováno a vedeno něčím vyšším, čili svědomím, citem a duchem, musí přivést lidi k neštěstí. Neboť nižší struktury naší osobnosti nás mohou vést jen do nížin, zatímco vyšší struktury naší osobnosti, pokud na ně dáme a jimi se řídíme, nás mohou vést jedině do výšin.
V modlitbě Otčenáš se říká: „Buď Vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi“. Znamená to tedy, že i lidé na zemi by se měli řídit Vůlí Páně stejně, jako se jí řídí blažení duchové v nebi. A Vůle Páně byla pozemsky manifestována v Desateru přikázání, v Ježíšově učení a její manifestací jsou také posvátné impulsy lidského svědomí.
Je proto nepochopitelné a neuvěřitelné, že čelní představitelé církve doporučují v určitých věcech negovat Vůli Stvořitele v našem svědomí. Je totiž nepohodlná, protože nezapadá do rámce, prosazovaného současnými světovými i našimi politickými elitami. Tímto činem biskupové jasně ukázali, že nestojí na straně Stvořitele, ale na straně politické moci a šedých světovládných eminencí, skrývajících se za ní. Ukázali, že stojí proti Stvořiteli a na straně temnoty a ďábla.
ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/