Bůh a Zloba

Chvilku milujme a vzápětí toužíme po pomstě a nejsme šťastni. Že je lepší být v lásce než se zlobit je jasné jako slunce a přesto selháváme … 

Příběh se odehrál, když člověk ještě nebyl na světě. V době kdy Bůh rozsvěcoval vesmír. Vytvářel hvězdy a planety, moře i zvířata a jednoho večera přilétla Zloba a pískla zlostí. „Tvé výtvory nejsou dokonalé. Planety jsou málo kulaté a celý vesmír je pokroucený. Navíc dáváš do stvoření příliš modré barvy a všechno to dohromady neladí mému vkusu pro krásu a dokonalost,“ a odplivla si do černé díry.

„Co tedy po mně chceš?“ ptal se Bůh. „Lépe tvořit nedovedu.“

„Dej mi sílu, a Já tvé tvoření ještě povýším k dokonalosti.“

Bůh přidal Zlobě moc. Od té doby Zloba pronásleduje každou nedokonalost a proměňuje ji ve smrt. Jen na lásku se Zloba nemůže zlobit, a proto ji nechává být.

A Bůh si uvědomil, že vše co nerezonuje v lásce je polotovarem a taky ví, že do stvoření už zasahovat nemůže, a proto fandí všemu stvořenému, aby se do lásky transformovalo a tím se uchránilo Zlobě. Aby stvoření neuvízlo v osidlech Zloby, v osidlech smrti.