Síla polibku

Polibek ukradnu ti chtivě,

ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,

ta koule mámivá s nonšalancí přišita,

podívej, na nebíčko,

tu duchnu nebeskou,

tak měkkou i po hříchu hebkou,

jak ruce maminky,

když koupe své batole v srdéčku svém,

tolikrát zlomeném, to životem,

co houpe nás,

jak hodiny své kyvadlo,

šeptajíce své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,

hezky v rytmu, co tlukot panáčka,

život rozdávajícího dle řádu jízdního,

vesmírem do slziček vepsaného,

to hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost

beroucí jim pokoutně svit a zář,

neškleb se ti andělský Serafe,

neb dolíčky z tváří tvých vypadnou i

zakutálí se bohům a čertům pod stůl,

oni rokují u něho a jak tetky na pavlači

hádají se o budoucnosti

všem psané stejným perem a

na jeden druh pergamenu,

blázni bláhoví si myslí, že

to mají pod palcem, ale chyba lávky,

všechno je vkováno do hodin,

do jejich věčného tik a tak,

veškeré smutky i každodenní radosti,

všechno, všecičko je tam vloženo,

to oni rozhodnou o tom,

zda pusa tvá bude přátelská,

či milenecká.

27.8.2015