Lví sny (Luciášova smutnost)

Nač je mi sen, když je noc?

Já ve dne toužím blouznit,

mít nebesa na své straně a

snít tak, jak jen lvi to svedou

hladově, instinktivně, bez pardonů a

s Bohem kdesi v útrobách hříšného těla,

které blaženě lapá po chtíči, když

ty vedle mě ležíš,

schoulená,

rozverná,

bezejmenná,

po rozkoši vonící, jak kořist

na kterou mám zálusk,

chvěješ se, ne strachem,

snad mnohem víc, nežli já, když

sahám po tvé svatozáři, co

odebrali ti kdysi dávno,

tobě slastí zaslepené nymfě,

mající v duši světobolný jed.

Směješ se na mě, Bože tak sladce,

až srdce se mi svírá,

něhy náruč plnou máš a těch

doteků významných na rozdávání, sic

bojíš se vlastní samoty,

kdo by se také nestrachoval, neb

samota je peklem tuze žhavým,

nikdo nesnese ve výhni žít, přec

život máme jen jeden,

srdce nám tluče jen pro jedinkrát,

však duše má hnije neláskou a tak

sním tak, jak džungle král snívá a

prosím bohy o smilování,

o slitování ve formě daru co vánek

seslal by do středu těla mého, vždyť

muselo kdesi trochu té lásky zbýt!

15.7.2015