Translated with www.DeepL.com/Translator (16)

 

Dneska zase máme Palacha.

Kterého jsem letmo znával z prostředí chodby poschodí jarovské vysokoškolské koleje.

A o němž tak mohu napsat jediné: opravdu špatně hrával mariáš.

Kdybych se měl vyjádřit naprosto přesně: dokonce ho nikdy nehrál, poněvadž neuměl.

Se smrtí si však karty rozdat svedl.

 

To s dávným režisérem Františkem Vláčilem mám zkušenost mnohem veselejší, neboť jsme se spolu jednou opili v prostředí restaurace filmového klubu v patře mohutné budovy majestátnou objemností strmící nad pražskými Příkopy.

Vzájemně jsme se jedno celé odpoledne zasklívali stále novými a novými objednávkami velikých fernetů.

Funěli jsme při tom oba, neboť co se týče okolnosti rodného města, doložil jsem tenkrát to odpoledne panu Františkovi, že jsme víceméně týmiž českotěšínskými rodáky.

Celé tohle důkazní extempore ovšem ze strany pana režiséra vyvrcholilo naším vzájemným slovním incidentem, při němž naprosto zcela ztichlo celé prostředí uvnitř, což všechno jsem už kdysi popsal v jedné dávné povídce.

 

Nedbaje na jiné, o to více jsme se opíjeli jen my dva do stavu, že můj společník byl zralý tak akorát na odvoz taxíkem.

Po jehož odjezdu jsem ovšem zjistil, že o nohu stolu zůstala po klasikovi v plném majestátu jejích schlíplých uší opřena svisle modrobíle pruhovaná plátěná taška. S kompletním technickým scénářem příštího filmu Dým bramborové natě.

Pan František, jak se mi předtím svěřil, mínil nazítří vyrazit na obhlídky exteriérů.

Opatřil jsem tedy další vozidlo taxislužby, a požádal řidiče, aby dojel do dejvické Čínské ulice, a tam příslušnou zásilku odevzdal.

Stalo se – a míněný film byl proto beze zbytků natočen.

Jak je to nekonečně dávno, kdy si klasiků tehdy vážili i někteří autodrožkaři.

 

Připomněla se mi tahle historka v další výroční den víceméně naprostého abstinenta Jana Palacha zřejmě pro ono totéž zimomřivě mlžné světlo, jehož pocitu jsem byl v oněch obou odpolednech vystaven.

Neboť výroční den pana Františkova narození nastane přece až 19. února, bylo by mu 98 let.

Za pouhé dva roky pak 100.

Všichni tuzemští filmoví kritikové, recenzenti i teoretikové se budou při této příležitosti předhánět v oslavách, holedbat se slovy a šíbovat v novinách míněními o odkazu podle pouhého množství (či naopak jen kvůli pouhé okoralosti) kde s příležitostí nabídnutých obložených chlebíčků.

Ty zdobené ruským kaviárem bývají nejžádanější.

A přitom jim i přes přilévané šampaňské zůstane upřena dnes již známá maličkost: osazenstvo radnice města Českého Těšína nechce zřídit místnímu rodákovi ke stoletému jubileu pamětní desku, byť jiného obdobného adepta v matrikových análech aktuálně nemá; a ještě dalších pár příštích desetiletí mít na skladě nebude.

 

Copak je to za stát,

jehož obyvatelstvo nesvede

číst – telefonovat – a psát

? ? ?

 

Naprosto titíž rozmazlení chlebíčky jindy přečasto veřejně žehrají, že trvalá neodčinitelně špatná úroveň současných českých hraných filmů je dána nedostatkem vhodných témat scénářů.

Pokud je tomu opravdu tak, nabízím tedy k prvnímu nahlédnutí námět, nad jehož řádky by při čtení i takový sám například Wes Anderson o pár palců nadskočil.

Bude se totiž jednat o vyvolávání ducha ve smyslu hauntologie Jacquese Derridy, jak jsem pro takovýto účel jako instrukce zde již předešle případným zájemcům mnohokráte předložil.

Celá příští scenáristická procedura však od příštího zdejšího publika vyžaduje jediné: kdo ze zdejších domorodců a domorodkyň umí psát, aby neotálel, nemeškal, a ihned se stručným e-mailovým vzkazem tázal českotěšínské starostky na odkazu hrebackova@tesin.cz, odkud se v místě waserpolském k takové pamětní desce bere takováto obzvláštní nevole.

Jinak, hej, vole, vznikne i příště další taková ta běžná zdejší komedie, v jejímž ději si budou zúčastnění pánové leda tak ukazovat pinďoury.

 

Podobnými e-mailovými přípisky by prostřednictvím přízračně mediálním, a nikoli analů řitních analfabetů, na sebe ukazoval jako na respektovatelnou existenci onen derridovský přízrak, slovutný duch.

Jehož čas jako skutečného filmotvůrce by ovšem nastal až toho 19. února, který letos připadá na sobotu.

Na den volna od práce, na termín jakže vhodný na veřejné manifestace!

 

Co brání autentickým duchům, aaby se odpoledne tohoto dne, dejme tomu ve 14:00 hodin málem na zamlžujícím se sklonku ještě stále zimního dne, kdyby se u blíže mnou neoznačovaného hrobu v areálu smíchovského hřbitova sešli ke svíčkovému hodokvasu jen pouze takoví, kteří doposud věří páně Františkovu vyjádření, že stačí jen spustit kameru a film že se pak už děje sám.

Že by se takoví sešli k vyvolávání ducha tady a současně k vymítání jiného ducha čehosi jako zlořečenosti tam až v tamtom jakže od Prahy na dlouhé desítky verst vzdáleném Českém Těšíně.

Pokud si někdo myslí, že cosi takového ve druhém případě není možné, nechť si s sebou tamtu únorovou sobotu vezme na Malvazinky jindy neopominutelný telefon, a u klasikova hrobu postupně namačká číslice 5, 5, 3, 0, 3, 5, 4, 3, 1, a spustí svoje tázání – ať alespoň hlas vůbec nějakého ducha dolehne k uchu o málem 400 kilometrů vzdálené tamější starostky.

553 035 431

 

 553

 035

 431

Po případném sečtení suma činí:

1019 – vyjádřeno ve voltech.

 

Jenomže v souvislosti s Františkem Vláčilem českotěšínská starostka tam všeho v dáli, nikdy nepochopí, kromě desítek jiných, další svoje rozum oslepující manko.

Související tentokrát s otcem režiséra iniciálami vyjádřeným rovněž jako F. V.

Ten starší z nich v časech po první světové válce rovněž bydlel nějaký ten rok v Českém Těšíně, kde ve zdejších kasárnách velel jednomu vojenskému prapornímu útvaru.

Z původního pouhého střelce 8. pluku československého vojska na Rusi to hodnostně dotáhl na sklonku 1 republiky až na podplukovníka Československé armády.

Co je ovšem pro osud režiséra Františka Vláčila (i bídu tamtoho dnešního města samého) zásadní, co je nutné pro tento účel kromě jistého množství otcovského ejakulátu obzvláště zvýraznit, je velmi útlá kniha, jíž tatínek v roce 1933 v městě Místku pod názvem Slezský pluk vydal cosi jako dějinnou kroniku.

 

To příštímu režisérovi bylo sotva 9 roků, a jistě slýchával otcova vyprávění o válečných dobrodružstvích československých legionářů na tisíce verst vzdálené Sibiři.

Pokud kdo zmíněnou knihu rozečte, zakrátko jistě uzná, že tehdejší ještě jen pouhý major velící cyklistickému praporu byl cosi jako výjimečný štábní epik, zvládající stručnou vojenskou formou rozsáhlou vyprávěcí šíři dějících se dějin, takže syn měl potom v Markétě Lazarové obzvláště jo na co navazovat.

 

A pokud se týká samotného dnešního Těšína v tamtom dneska zdánlivě vzdáleném Rusku?

Kdepak, kdepak, bývalo do něj za císařských časů od místní řeky Olzy pouhých 120 kilometrů, a tak podnes zůstalo.

Duchové, pokud je kdo neodčaruje, zůstávají stále přítomni.

Proto i ten jakýsi Těšín dodnes kdesi na sibiřském Rusku už od waserpolských plebiscitních časů zůstává, a kdesi tam možná v paměti daleké stanici ????????, místa se jménem čehosi jako studánky, na nejzazším jižním cípku Bajkalu ve vzpomínkách zbyl – kdoví, ale jen pouze jediný podplukovník František Vláčil tuto dějinnou epizodu v jeho plukovní kronice zmiňuje: tedy existenci obrněného vlaku Těšín, jemuž dali samotní vojáci název na počest vítězství legionářského generála Šnejdárka v osmidenní válce tam na od nich nekonečně vzdáleném Těšínsku.

 

Tamti byli, přišli.

Ti dnešní nepřijdou.

A proto taky nedojdou.

Duchové jim v tom ubrání.

Českotěšínská starostka ty zdánlivě živé zakleje.

Proklíná každý v kalendáři den.

Marná pro ně každá filozofie, každý dějefilm.

 

---