Můj Boss (je ledovec) 13.díl

Můj Boss (Je ledovec) 13.díl

Diana byla hrozně ochotná strávit se mnou v kumbále několik hodin. Ani nevím kolik toho na mě narvala, než byla úplně spokojená. „Ještě šaty. Ty potřebuješ. Co kdyby si doprovázela Patrika na nějakou akci. Tam prostě nemůžeš jít v džínech a tričku.“ Podotkla Diana a tentokrát obešla celou místnost a zastavila v rohu, kde bylo pár pověšených pytlů. Chvíli je přebírala, až se dostala k předposlednímu. „Tady jsou.“ Jeden rozepnula a já nestačila koukat na tu nádheru, která se vyvalila ven. Dlouhá nabíraná sukně ve stříbrné barvě. Okolo pasu byli poseté menší kamínky zbarvené do modré. Vrchní díl korzetu byl sestaven jako náhrdelník. „Nádherné.“ Vzdychla jsem a  úplně se v nich viděla. „Zkusíš si je Isabelo? Myslím, že budou tvoje. Navíc k nim nepotřebuješ žádné doplňky.“ Diana byla ve svém živlu módy a zářili jí oči s každým kouskem, který mi padl. Přikývla jsem a nechala si pomoct do šatů a s jejím vázáním. „Dokonalé, ale ty brýle ti to kazí. Musíš je nosit pořád? A  ty vlasy, co kdyby si se mnou zašla ke kadeřnici?“ Vyděsilo mě to. Nechala jsem se unést krásnými šaty a skoro se nechala odhalit. Nemůže to dojít daleko, aby zjistila, že ve skutečnosti brýle nepotřebuji. Vlasy jsem úzkostlivě uhladila. „Pro dnešek toho necháme. Je pozdě.“  Diana se podívala na hodinky a toho využiji, abych se ztratila za závěsem. Zašla jsem do převlékárny a rychle sundala šaty, abych se co nejrychleji převlékla do svého oblečení. Naštěstí nepojala žádné podezření. Byla to jediná výmluva, která mě napadla. Pokud na to někdo příjde budu bez práce a to si nějak nedovedu představit. Diana i Dan mi opravdu přirostli k srdci. Skoro jako sourozenci, které jsem nikdy neměla. Přesně jak to minule zmínila Diana, byly jsme  rodina. Nikdy bych nedovolila, abych tady skončila. Svůj odpudivý vzhled si musím udržet dál. Jediná překážka byl pan Patrik. Jeho je těžké oklamat. Pořád pozoruje, jako by viděl skrz a četl myšlenky, které mi proplouvaly v hlavě. Musím se mít na pozoru. Možná něco tuší? Když si představím poslední zkušenost v minulé práci celá se oklepu. V tomhel se cítím v bezpečí, aniž by mě muži obtěžovali.   

„Hodím tě domů. To by si nepobrala a ty šaty necháme tady, aby ti nepřekážely v šatníku. Právě proto je nechávám v téhle místnosti.“ Mrkla na mě Diana spiklenecky a rovnala kupu věcí do tašek. „To si přece nemůžu vzít!“ Protestovala jsem nad tou hromadou, která se během zkoušení nakupila. „Jsou tvoje. Já bych je stejně darovala. Dávám je své mladší sestřičce, kterou jsem nikdy neměla.“ Usmála se a dobalila posledních pár věcí. „Vezmi tamty. Já poberu zbytek a jdeme.“ Rozkázala a já ji s plnýma taškama následovala. Stačilo přibrat kabelku ze stolu a mohli jsme vyrazit. „Ty bydlíš tady? To je super. Kdyby nebylo, tak pozdě šla bych na kafe. Vždycky jsem si chtěla jedem byt koupit, ale nakonec jsem zůstala v domě po rodičích.“ Zabrzdila u vchodu. „Pobereš to?“ Volala z otevřeného okénka. „Jo. Mám to. Moc díky.“ Ochranka mi podržela dveře, když jsem vcházela dovnitř. Diana ještě zamávala, než odjela na opačnou stranu. 

Jsem zvědavá, kdy začnu domů chodit brzo a to musím ještě upéct závin pro toho žrouta. Zpropadený Dan. To nemohl držet jazyk na uzdě. Nadávala jsem při ukládání věcí do skříně. Později dala prát a poklidila kuchyň, abych mohla zadělat na těsto, Chci se z toho zlého snu probudit, když cítím připáleninu. Já opravdu usnula. Rychle vytáhnu plech z trouby. Jen tak tak.  Plech nechám vyndaný a vypnu troubu a světla. Dotknu se hlavou polštáře a rovnou usnu.

Pozdě večer v kanceláři:

„Pane Weste co potřebujete?“ Byli dost rychlí. Není to ani pět minut co jsem volal na úklidové.

„Přemístíte pár věcí podle seznamu. Do rána to musí být hotové.“ Nadiktuji vše potřebné, abych se mohl vrátit k papírům. Konečně dorazil prověřovací materiál o Isabele Dongové. Naliji si sklenku whisky a rozlepím obálku. Matka zemřela. Otec neznámí. Příbuzní žádní. Přítel je potvrzen. Richard Zeng pilot. Bydlí spolu. Zajímavé. Začetl jsem se do jeho životopisu, když vešla dovnitř úklidová četa. „Pane. Můžeme začít?“ Přikývnul jsem a snažil se soustředit na text, když jim spadly desky a několik šanonů. „To nemůžete  dávat pozor?“ Vyštěknu zlostí, která patřila Richardu Zengovi. Celá četa byla jako přimražená, než se dali znovu do pohybu a přenesli zbytek věcí. Museli upravit umístění gauče a posunout křeslo víc do rohu dokud jsem nebyl s výsledkem spokojený. Za hodinu svítalo a já stál u okna a pozoroval jak se z té tmy stává nový den. „Pane Weste je to hotové.“ Uklonili se a opustili moji kancelář.       

https://povidkyodkat.blogspot.com/