Srdce zakázaného lesa

Našla je! Zatracené čmuchaly, nezvané návštěvníky. Sibele si olízla popraskané rty. Stopování si vybralo svou daň, i když pro elfy čas plynul odlišně. Zatla čelist, zatajila dech. Přikradla se ke skupině ještě o kousek blíž. Oheň již vyhasl, hlídkující usli. Cítila z nich vyčerpání, strach a hlad. Skupina devíti lidí, třech žen a šesti mužů, musela již před několika týdny nechtěně sejít z cesty. Tady na ně čekala jen smrt. Pohlédla na zapadající měsíc a pro jistotu se znovu ohlédla přes rameno. Zůstala tu s nimi sama. Pohledem pátrala mezi devíti lidmi po nejstatečnějším. Nakonec zvolila ženu u svých nohou. Naklonila se nad ni a rukavicí jí přikryla ústa.

“Vstávej,” zašeptala něžně do nešpičatého ucha. Žena unaveně otevřela oči. Při pohledu na Sibele nevydala ani hlásku. V očích se jí zrcadlil úlek, ale na nic víc nezbylo sil. Sibele ženu objala. Její hlavu si položila do klína. Při každém pohybu cítila jen mrtvou váhu drobného těla. 

“Pro-“ vydala ze sebe zasténání, “-sím,” vyvrátila oči k Sibelině opasku. Elfka přikývla. Znovu si olízla popraskané rty a naklonila se nad ženinu tvář. 

“Nechť naleznete bezpečnou cestu ze srdce naší říše, les nechť vás na cestě zpět provází, nyní navždy usnete v náručí elfky,” zašeptala ženě do zplihlých vlasů. Lidská žena se rozplakala, spíš než strach ze smrti z ní elfka cítila úlevu. Jakoby snad Sibele rozuměla, přikývla. Elfka vstala a postupně doprovodila každého z jejích druhů na cestu věčností. Byla pečlivá. Nechtěla, aby pocítili větší bolest, než bylo nezbytné.

“Děk-“ snažila se znovu něco říct. Sibele poklekla vedle ženy a svlékla si rukavici. Položila ženě něžně dlaň přes rty. Následně drobné tělo oděné do mokrých hadrů objala a opřela v sedě o sebe. 

První sluneční paprsky protly šero. Mrazem prokřehlá ruka doprovodila tu Sibelinu k něčemu tvrdému mezi klíčními kostmi. 

‘Tvé’ odezírala Sibele z modro fialových rtů. Když ruka lidské ženy poklesla, vysvobodila Sibele opatrně z pod hadrů přívěsek visící na kožené šňůrce. Nebylo třeba ji přeříznout, tenká šňůrka povolila sama, jakoby si i přívěšek přál najít nového majitele. Sibele ve své dlani pozvedla přívěšek do ženina zorného pole a následně si ho schovala do kapsy. Rudé paprsky se odrazily v nádherných kaštanových očích. Žena slunci věnovala smířený úsměv a znovu prosebně pohlédla na elfku. 

“Je načase vydat se nazpět, nejstatečnější,” s těmito slovy přeřízla poslední nitku života a v pevném objetí se naposledy rozloučila s pytlačkou, která se vydala se skupinou dobrodruhů za poklady elfího lesa.