Povolávací rozkaz

Valanthe se zatajeným dechem pozorovala svůj odraz v zrcadle. Krásná tvář spanilé elfky jí opětovala laskavý úsměv. Ženu v zrcadle znala. Vlasy připomínající stříbrný vodopád a půvab zastiňující i hvězdy. Žila v říši svého lidu, daleko od lidí. Daleko od špíny královského města. Pohybovala se tanečním krokem a nosila jen nejkrásnější šaty. Jedla pouze nejvybranější lahůdky. Věnovala se zejména četbě, hře na hudební nástroje a konverzaci se stejně urozenými.

“Baronko Amastacie!” zabušil kdosi na vchodové dveře jejího skromného sídla. Valanthe v zrcadle zahlédla Inu, která právě sbíhala po schodech. Odraz jejího dokonalého já se rozplynul.

“Neotvírej!” zavolala na svou chráněnkou. Sama po schodech seběhla do přízemí. Ina stála tři kroky ode dveří a vyčkávala. Ve tváři byla bledá a mírně se chvěla.

“Jménem gardy vás vyzývám, otevřete dveře!” zabušil muž znovu, tentokrát rázněji. Valanthe zatajila dech a otevřela. Přede dveřmi stáli dva vojáci. Soudě dle jejich uniforem zelenáč a mazák. Zelenáč na Valanthe zíral s otevřenými ústy. Starší, podsaditější kolega, veterán tělem i duší ho odstrčil. Rázně vstoupil do místnosti, naznačil něco jako zasalutování, ale možná to byl naopak výsměch vůči urozené. Valanthe s kamennou tváří vyčkávala.

“Povolávací rozkaz,” natáhl k Valanthe veterán zmačkaný dopis s pečetí. Valanthe pohlédla na svou důvěrnici, která neochotně natáhla ruku, aby dopis převezala. Netřeba ho číst, pomyslela si. Brány města se nad ránem uzavřely, situace musela být vážná.

“Převléknu se,” pokynula Valanthe mužům ze dveří a pohoršeným pohledem zavadila o jejich zablácené boty. Mazák strčil do zírajícího zelenáče tak silně, že ho málem srazil ze schodů. Omluvně na Valanthe pohlédl a zabouchl za sebou. Ina začala vzlykat.

“Obleč se, po cestě tě doprovodím do domu otce.”

“Má paní?”

“Neodmlouvej a obleč se, hned!” zvýšila Valanthe hlas. Ač nerada, neměla čas na přemlouvání. Pokud povolali šlechtu, byla situace horší, než původně očekávala. Ina se rozběhla do svého pokoje. Valanthe se odebrala do šatny, převlékla se do loveckých šatů. Kolem pasu upevnila opasek s dýkou. Seběhla schody a obula si vysoké boty. Do tváře si stáhla kapuci. Ina přispěchala a podala Valanthe tašku, kterou měla pro tyto příležitosti přichystanou. Valanthe si ji hodila přes rameno. Pevně Inu sevřela v objetí kolem ramen. Naposledy se nadechla její vůně a políbila lidskou důvětnici do kaštanových vlasů.

“Drž se u mě, z domu otce nevycházej a moc se po cestě nerozhlížej,” zašeptala a otevřela dveře. Veterán při pohledu na třesoucí se Inu přikývl a vykročil opačným směrem, než kterým by měl původně namířeno. Zelenáč je mlčky následoval. Čím víc se přibližovali hlavní ulici, tím větší chaos v okolí vládl. Valanthe vedla Inu za ruku a držela se těsně za veteránem. Ina naštěstí hleděla jen pod vlastní nohy.

O tři bloky dál zabušila Valanthe na dveře otcova sídla, bez vysvětlení dovnitř strčila Inu, zabouchla a rychlým krokem přispěchala ke dvojici čekající u brány.

“Děkuji Vám,” kývla na veterána. Ten jen pokrčil rameny a společně vykročili ke kasárnám. Na ulicích ponovalo doslova šílenství a ani v kasárnách nebyla situace lepší. Mladí elfí šlechtici se dohadvali s kapitánem. Odmítali poslouchat jeho rozkazy. Valanthe semkla rty do pevné linky. Hlas jednoho z nich jí připadal povědomý. Ztěžka polkla. Veterán ji pohotově postrčil do dalších dvěří. Hlasy všech přítomných nabíraly na intenzitě.

“Dál,” zabručel polohlasem veterán a Valanthe bez odmlouvání přidala do kroku.

“Nahoru,” ukázal jim oběma, otočil se a odešel do místnosti, kde probíhala nejhlasitější hádka. Valanthe brala schody po třech, přesto ji zelenáč předběhl. Vrazil do dveří naproti schodům. Když do nich vstoupila Valanthe, rychle je za nimi zabouchl. Sinalý ve tváři se posadil na truhlu a přikryl si dlaněmi uši. O chvíli později se zdola ozval bolestný výkřik. Následně se rozhostilo hrobové ticho, které protl hrozivý kapitánův dotaz.

“Někdo další?” 

Znovu se rozhostilo hrobové ticho. Srdce Valanthe vynechalo dva údery. Když zaslechla kroky na schodech, ustoupila o krok a nahmátla dýku ukrytou pod pláštěm. Dveře se rozletěly. Do místnosti rázně vkročil kapitán.

“Amastacia?” pohlédl na ni.

“K vašim službám, kapitáne."

“Leova žačka?”

“Ano, kapitáne.”

“Hm,” přikývl a přeměřil si ji pohledem, “vypadni,” zavrčel na zelenáče.

“Baronko,” oslovil Valanthe poprvé titulem a posadil se na místo, které předtím zabral zelenáč, “právě jste povýšila, někteří mladí šlechtici získali pocit, že mají na výběr, vy však nejste tak bláhová, že ne?”

“Nejsem kapitáne,” odpověděla pohotově.

“Přiřadím vás ke skupině ze spodního města, potřebuji tam mít někoho odsud. Někoho dlvěryhodného, kdo mi bude podávat pravidelné hlášení o tamní situaci.”

Valanthe pouze přikývla, protože se jí po slovech spodní město málem podlomila kolena.

“Výtečně,” znovu na ni pohlédl, “kde máš meč, děvče?”

“Doma, kapitáne."

“Čekají nás náročné týdny, baronko, nevycházej na ulici neozbrojená. Nyní ti přiřadím eskortu do dolního města. Tamní kapitán, je imbecil, který umí jen řvát, ale skupina, kterou dal dohromady, ač se to na první pohled nezdá, je obstojná,” na dlouhou chvíli se odmlčel, “král dal církvi moc, kterou v rukou nikdy mít neměla, přines mi jakýkoliv pádný důkaz co nejrychleji, než nám tu vypukne válka.”

“Důkaz o čem, kapitáne?” 

“Že je to banda zaprodanců ďábla, kteří své zločiny zakrývají svatým písmem.” 

Valanthe přikývla. Církev se v posledních letech začala angažovat v příliš mnoha oblastech. Kapitán něco tajil a úkol od něj byl dost abstraktní, nicméně lepší plnit abstraktní úkol, než být popravena.