Můj Boss (je ledovec) 14.díl

Můj Boss (Je ledovec) 14.díl

Musím sebou hodit. Popadla jsem kabelku a tašku, kde byl zabalený závin, který se skoro připálil. Naštěstí jsem ho včera zachránila na poslední chvíli. Odnesli to trochu patičky, které křupali o něco víc, ale o to lepší byli. Dala jsem je extra plánujíc, že budu mít dobrou svačinu. U dveří zabrzdím, abych si vzala klíče z háčku a už mizím za zatáčkou, ještě že to mám takový kousek, pomyslím si a přeběhnu ulici na druhou stranu. Přesně v ten moment se zelený panáček vystřídá s červeným a čekající auta se dají do pohybu. Mezi nimi se dopředu cpal Dan, aby mohl odbočit do garáží. Všimnu si ho, až když na mě zavolal. „Isabelo máš co dělat.“ Zasmál se a ukazoval na hodinky. Copak on. Zaparkuje a nahoru ho vezme výtah, ale já musím celou budovu obejít, abych se dostala k přednímu vchodu a přiložila kartu kvůli docházce. Dan měl jednu výhodu, Nikdo ho nekontroloval. To bych taky brala, když jsem se zasekla u vchodu v turniketu. „Co s tím krámem zase je?“ Znovu jsem přiložila kartu, ale pořád mě nechtěl pustit k výtahům. „Jsi pátá během půl hodiny, kdo se tu zasekl. Dneska to vypadá na blázinec a opravář má dovolenou.“ Lila přiložila recepční kartu a naťukala ručně můj kód z karty. „Díky jsi zlatá a hodně štěstí nová paní vrátná.“ Lila kopla do sloupku a ještě dodala. „To mi byl čert dlužen a ty! Ty mi dlužíš oběd.“ Bez její pomoci, bych měla ještě větší zpoždění. Přivolám výtah, v kterém byl Dan. „Držím ti místo.“ Zašklebil se a uhnul trochu na stranu. Lila na mě na poslední chvíli zamávala, než se dveře s cinknutím zavřely. „Něco tu voní.“ Větřil Dan. „Zapomeň! Je to tvoje vina, že musím péct skoro každý druhý den.“ Mrzutě se podívám na tašku s dózou. Zakňučel jako malé štěně, ale než mě stihnul oblbnout byli jsme nahoře. Dveře se otevřely a já nestačila koukat. „Kde.. kde mám stůl? To mě vyhodil?“ Dan měl záchvat smíchu, kdy zapoměl vystoupit z výtahu. Znovu se zavřely dveře a on zase sjel dolů do recepce. Dobře mu tak!

Po chvíli se vrátil a já pořád stála, tam kde by původně měl být můj stůl. „To se mu povedlo!“ Chválil pana Patrika a šel k jeho kanceláři. „Ťuk, ťuk. Je někdo doma?“ Vzal za kliku a nasáčkoval se dovnitř. Opětovné cinknutí výtahu, kdy dorazila Diana. „Ahojda. Dneska nepracuješ?“ Vyptávala se a cukali jí koutky úst, jak se snažila nesmát. Moje nálada spadla k bodu mrazu. „Vypadáš skoro jako Patrik, ale ten má roky zkušeností. Na tom budeš muset zapracovat, abys byla jako on.“ Tašky hodím na zem. Sevřela jsem ruce v pěst a připravila se na těžký boj. „Co si o sobě myslí? Já mu zatopím!“

Bez klepání vrazím do Patrikovi kanceláře. Diana se přidala. Nevím proč, ale asi si to nechce nechat ujít. Moje sebeovládání dostávalo zabrat, když sem je viděla. Dan seděl na rohu Patrikova stolu a popíjel ranní kávu. „To si nemůžeš uvařit svoji?“ Ptal se ho zrovna pan Patrik, když si mě všimnul. „Aaaa tady vás mám. Jdete pozdě.“ Moje oči sršící hněvem se do něj zabodávaly. Nadechnu se, abych mohla konečně něco říct, když pokračoval. „Ode dneška pracujete tady.“ Rukou ukázal někam dozadu. Otočím se a nestačím se divit. Byl tam můj stůl a všechny věci. Postupně v sobě zhasínám varovná světla zuřivosti. Je to dost těžký, ale nakonec se mi povede uklidnit nervy. Nikdo mě nikdy takhle nevytočil asi to je vzájemné. „Proč? Proč to děláte?“

„Dane mám pro tebe neodkladnou záležitost.“ Houkla Diana a vytratila se na chodbu. „Co? Jakou?“ Diana zavrtěla hlavou nad jeho nechápavostí. „Chceš mít problém?“ Rychle se zvednul. „To kafe zabavuju a ty dobrý sušenky taky, stejně dostaneš něco sladkého.“ Diana se vrátila a popadla ho za ruku. Nakonec ho sunula před sebou jako velkou skříň. „Padej! Nebo si mě nepřej. Nemusíme bejt u všeho.“ Nakonec do něj kopla a konečně šel sám. Na chodbě zaznělo několik dalších slov, kterým jsem nerozuměla a jejich hovor se vytrácel, jak se vzdalovali.

Pan Patrik vstal z koženého křesla. „Stala jste se trvalým zaměstnancem naší společnosti. Gratuluju.“ Pořád se tvářím, jako když mi ulítli včely. „Proč mám pracovat tady?“ Obsáhla jsem tuhle místnost a protivně se na něj podívala. Něco tu nehraje.

Přesně to jsem od Isabeli čekal a proto jednal a připravil se. „Ten pokoj projde rekonstrukcí. Nevšimla jste si cedule?“ Vrátila se zpátky a sebrala kabelku. Očima rentgenovala každý kousek pokoje, než narazila na menší cedulku. REKONSTRUKCE. Ještě se kymácela ze strany na stranu, jak jí tam před chvíli dal úkliďák. „To tam nebylo, když jsem přišla.“ Zabodla prst do cedule a netvářila se vůbec spokojeně, že to zjistila. Za to já byl nadšený. Konečně tu nebude taková nuda a budu jí moct pozorovat. Kamery bez zvuku. To nebylo ono, takhle mám přehled a veškeré informace hned u sebe. „Nemáš radost Isabelo? Konečně patříš mezi nás. Jsem Patrik a očekávám, že mi tak budeš říkat.“ Podávám jí ruku na přivítanou. „Ještě jednou gratuluju.“ Celou dobu čekám, kdy si zapamatuje mé jméno a nakonec, když se to stane mám velký problém. Hodně velký. Patrik se na mě usmál.

Na blogu dnes výjde 21.díl

https://povidkyodkat.blogspot.com/

katt - chan