Obyčejná balada

Obyčejná balada

        Míjeli kostel. Tak jak se na řádné procesí sluší a patří. Kněz a za ním jeho farníci. Na kostelní věži zvonil zvon a do celého údolí se rozhléhalo, že dnes je neděle, že dnes je den procesí Panny Marie a že ta malá křesťanská komunita žijící uprostřed hor má dnes svůj velký svátek.

        Byli tu všichni - starosta, jeho žena, dva synové s rodinami - ti šli za knězem první, tak se to patřilo; dále rančeři, honáci, pacholci, ženy a děti - tak slavnostně oděni, že by na nich Panna Maria mohla oči nechat. Zpívali, vždyť to bylo procesí. Mířili na poutní místo, na vršek hory Mount Leeds, na vršek poutní hory zasvěcené jejich svaté patronce.

      Minuli hřbitov, malou oázu klidu jejich předků. Byl to nevelký hřbitov. Zem v něm ještě nebyla rozorána tak jako na hřbitovech velkých měst, kde leží lidské vzpomínky ve vrstvách, kde leží ostatky generací stovky a stovky let. To místo bylo tak mladé a přece to byl hřbitov.  Hřbitov první generace osadníků této divoké krajiny.

      Řada třiceti dřevěných křížů vysázených úhledně vedle sebe jako by symbolizovala rozhodnutí několika rodin osídlit toto údolí. Dřevěné kříže prvních osadníků. A opodál, tak nějak mimo tu pečlivě udržovanou pietu, v koutě u hřbitovní zdi stál malý větrem zkřivený křížek. A právě na něj se kněz díval. Byl jediný z toho procesí, který o něj zavadil pohledem a který si na ten malý lidský příběh vzpomněl.

      Bylo jaro. V horském údolí rozkvetly louky, vysetá pšeničná stébla se táhla za sluncem a plnila pole. Honáci hnali stáda po nekonečných prostorách země, která ubíhala mnoho a mnoho mil na západ až do severozápadních teritorií, kde se pak střetávali s posledními zbytky bizoních stád a s indiány.

        Vesnice a ranče v okolí žily v rytmu probíhajícího ročního období. Ta mladá dívka nebyla ničím jiná než ostatní. Práce v domě, pomoc s mladšími sourozenci, pečení chleba ze zbytků loňské pšenice, nošení vody ze studny,  praní prádla v potoce, který byl nedaleko stavení, a ….. a snění.

        Ve snění byla jiná než ostatní. Ano, byla mladá a k mládí snění přeci patří, ale i tak bylo její snění o životě tak bláznivě bezstarostné, že by ses tomu musel i smát.

       Když večer sedávala s ostatními na konci vesnice, vyprávěla ty nejroztodivnější příběhy a stále dokola říkala, že se stanou. Že přijede mladík na koni, bude mít hluboké pomněnkové oči a vlasy barvy pšeničného klasu, že bude vysoký a urostlý, bude mít krásný okouzlující úsměv, pod víčky drobné vrásky od smíchu, nos že nebude ani malý ani velký, bude tak akorát… A ústa?! Ústa budou krásně krojená. A že se zastaví, podívá se na ni a ONA, že přesně ví, co bude dál.

        Takto to vyprávěla skoro každý večer, až už se jí ostatní smáli. Vždyť nikde v okolí, které znali, nebyl žádný muž s modrýma očima. „Tak co to povídáš,“ vysmívali se jí a nejeden z chlapců z údolí se cítil ublíženě.

        Ale taková ONA byla. V kostele při zpovědi o tom „svém“ říkala stařičkému knězi též, ten ji za to káral, ale v duchu měl její vyprávění rád a vlastně jí ty sny záviděl. Oblíbil si ji, byla jako divoký vítr nad hladinou moře, který mu v mládí, když žil na pobřeží, tak často čechral vlasy. Byla zpestření jednotvárného života, povzbuzení jeho dne, proto ji měl v takové oblibě. Ale kdo by těm jejím snům věřil…

       Jako vypravěč, který vypráví Obyčejnou baladu, Tě nebudu dlouho napínat. Myslím, že již sama tušíš, co se později stalo. Jednoho dne se na obzoru objevilo několik jezdců. Rozhlédli se po kraji a pak popohnali své koně k vesnici v údolí. Byli to muži v uniformách Unie, v krátkých modrých kabátcích, kteří měli namířeno do severozápadních teritorií k řece Ohiu.

        Sesedli z koní u zdi fary, smekli čepice, křížkem pozdravili a obrátili se na kněze s žádostí o nocleh. Jeden z nich blouznil v horečkách, jet dál teď prostě nemohli. Museli zůstat.

       A tak ho poprvé uviděla. Mladík na koni, hluboké pomněnkové oči a vlasy barvy pšeničného klasu, vysoký a urostlý, krásný okouzlující úsměv, pod víčky drobné vrásky od smíchu, nos ani malý ani velký, tak akorát. A ústa?! Ústa krásně krojená. Zastavil, podíval se na ni a ONA… Přesně věděla, co bude dál.

       To nebyla jiskra, co přeskočilo, to byl oheň v tělech dvou mladých lidí, který vzplál! Chodili za ruce k řece a ON jí vyprávěl krásné neuvěřitelné příběhy o místech, která kdy navštívil, o zázracích, které přitom viděl. Byl na lodi hnané párou, plul po moři k velkému ostrovu s názvem Kuba, viděl létat ryby, ulovil žraloka, viděl jezero tak velké, že se po něm plavíš celé dny a nejsi na jeho konci, viděl velké město s rozsvícenými elektrickými lampami, slyšel znít lidský hlas z truhličky fonografu,…

       Visela na jeho rtech svýma očima a, i když jí něco říkalo, že to není možné, věřila mu, věřila mu tak moc… A tak, když ji jednou políbil, nebránila se tomu a sama mu vyšla vstříc. I když se bála, nechala jeho rty u svých a nechala jeho ruce laskat její tělo. Kouzelně a zkušeně. Jen se dívala zasněně do jeho pomněnkových očí a nechala ho říkat těmi nejkrásnějšími ústy, jaká kdy viděla, ta milá, roztoužená slova o nekonečnosti, o lásce, o něze, o pokušení, o společné cestě, o budoucnosti, o městě, o domě, o rodině… Nechala ho vyprávět a jen poslouchala a poslouchala a poslouchala, co říká, jak to říká, a snila si o tom všem.

       Přešlo jaro a pak uprostřed léta, uprostřed jejího snění, kdy v mrákotách sotva slyšela, co jí máma doma říká, ON náhle odjel. Prý na severozápad, říkal kněz. Odjel a ONA osaměla. Ještě několik týdnů chodila denně po cestě mířící na severozápad, po cestě, po které odjel. Vyhlížela ho, věřila, že se vrátí.

       Odpovědí byl jen chladnoucí vítr, který odděloval letní noci od těch podzimních. A tehdy, s prvním padajícím listím z velkého dubu u cesty pochopila, že zůstala sama. A přitom věděla, že už není sama. Jsou to tři měsíce, kdy to věděla. Zatím to tajemství ještě nikdo neznal, ale jak dlouho?

       Náhle byly její zpovědní příběhy plné melancholie a kněz ji při rozhřešení vždy pohladil po vlasech, pomoci ale neuměl. Říkal jí utěšující slova, ale sám nevěděl, jak dál. Něco takového se tady ještě neudálo. Lidská zloba a výsměch se dají tak těžko zkrotit, ty vyplavou a jsou živeny vlastními pochybeními, která jsou v tomto světle malá a bezvýznamná. Čím jsou zloba, výsměch a pohrdání větší, tím je vlastní hřích menší…

       Zůstala opravdu sama a nevěděla kudy kam. A lidé ve vsi, v tom údolí při cestě na severozápad, již tušili, co se stalo. Vystoupala k vrcholu skály, zapomněla na mámu, zapomněla se jí zeptat na cokoli a pak…

       Procesí minulo hřbitov. Byl to nevelký hřbitov. Zem v něm ještě nebyla rozorána tak jako na hřbitovech velkých měst, kde leží lidské vzpomínky ve vrstvách, kde leží ostatky generací stovky a stovky let. To místo bylo tak mladé a přece to byl hřbitov.  Hřbitov první generace osadníků této divoké krajiny.

     Řada třiceti dřevěných křížů vysázených úhledně vedle sebe jako by symbolizovala rozhodnutí několika rodin osídlit toto údolí. Dřevěné kříže prvních osadníků. A opodál, tak nějak mimo tu pečlivě udržovanou pietu, v koutě u hřbitovní zdi stál malý větrem zkřivený křížek. A právě na něj se kněz díval. Byl jediný z toho procesí, který o něj zavadil pohledem a který si na ten malý lidský příběh vzpomněl.