Jak jsme kradli kocoura

Dávno tomu, kdy jsme se s Mešitem procházeli po Kokořínsku, až jsme konečně zapadli do hospody U dvou šálků v Jestřebici. Ten název zněl dost teple, tak se nám tam ani moc nechtělo, ale vidina piva po prokřehlém podzimním dni byla silná, silnější než my. A tak nezbylo, než sáhnout hluboko do kapes a rozměnit poslední bankovky za několik půllitrů oroseného. Usadili jsme se ke stolu pod televizi a hltavě spolykali první pivka skoro na ex. Čas se příjemně vlekl a venku se začalo stmívat. Asi u třetího piva mi zazvonil telefon. Volal Plukovník. A že prej shání kočku, že má doma spoustu myší a už mu z toho mrdá, jakej dělaj neskutečnej bordel. Do ticha poloprázdné hospody zněl můj rozhovor trochu nepatřičně. A snad proto, že jsem nahlas sděloval, že žádný plonkový kočky ani jiná zvířata nevedu a nemám, zbystřil sluch hostinský. Vzal si svě rozpité pivo z pípy a přišoural se k našemu stolu. A že prej se mu narodily koťata. A jaká že by tedy ta kočka měla být? Táži se plukovníka. Prý černá. Hospodský povídá, že má mourovatou. Plukovník chvíli na lince hlasitě uvažoval, funě mi do ucha. Pak přikývnul. Mourovatá může být. Hlavně kočka, kocouři jsou líní a neloví. A tak jsme se dohodli s hospodským, že se ráno zastavíme, dali si ještě pár piv, zaplatili a vypotáceli se do tmy.

Noc byla hnusná. Cesta pod převis se nějak zašmodrchala, na pravo i na levo tma, jen listí pod nohama a vůbec žádný světlo, okolo skály, a tak jsme si nakoec ustlali v nějaké pitomé strouze, snažíce se podpálit pár klacíků a něco mokrého listí. Ale vše bylo tak nějak k hovnu a my našrot, a tak jsme se na to po chvíli vykvajzli a šli spát.

Ráno jsme s otvíračkou, prokřehlí a unavení ještě o něco více než včerejšího dne, dorazili do hospody. Pár stolů okupovali nějací lufťáci, majitelé vozů střední třídy zaparkovaných venku. Ani neodpověděli na pozdrav. Sedli jsme si opět k volnému stolu pod televizi a objednali si tak, aby to bylo slyšet na celou hospodu: Dvě piva a kočku! Hospodský pochopil. Lufťáci ne. K jejich úžasu skutečně za chvilku nakráčel hospodský, v jedné ruce piva a v druhé svíral za šíji zmítající se mourovaté kotě. Lufťákům padaly čelisti. Nádhernej začátek dne. S kočkou na stole jsme urazili pár kousků a měli se k odchodu.

Za vsí rostly pěkné obsypané ořešáky. Než odfrčíme zpátky do té kurvy měst, totiž Prahy, byl nejvyšší čas si nabrat plné kapsy. Ovšem pokud jste nikdy nezkoušeli sbírat ořechy s koťetem v kapse, ani to nezkoušejte. Ta malá mrcha využívala každého sehnutí, aby zdrhla. Takže ořechů nakonec nebylo mnoho, zato boty jsem měl obalené bahnem až po kotníky, páč v těsné blízkosti ořešáků se skvělo čerstvě vyorané a ještě čerstvěji rozmoklé brambořiště. Čas vyrazit. Jenže... podle jízdních řádů autobus v Kokoříně nestíháme, další jede za pár hodin a my máme zkoušku s kapelou. Zkusili jsme tedy stopa, a jaké překvapení - první auto nás bere. Skvělé, stačilo jen oklepat boty.

V Praze jsem hodil kočku do pokoje. Bydlel jsem tehdy u kámoše Hrabína, kterej měl kočky rovnou čtyři. Dvě mladý, jednoho pajdavýho kocoura, a jednu starou zákeřnou svini. Asi kvůli té přesile koček v bytě volal Plukovník mě. Kotě jsem tedy vrazil do svého pokoje, izolovanou tak od zbytku zvěře, znárodnil pro ní jednu ze tří smrdutých budek v předsíni, čapnul kytáru a mazal na zkoušku.

Uběhlo několik dní. Kočka se u mě zabydlela. Byly na ní divný jen dvě věci. Zaprvé: v hajzlíku nepřibejvala hovna. Chcát tam evidentně chodila. Kam však ukládá pevný obsah všech těch whiskasů a jiných předražených myší v pytlíku, to jsem netušil. A druhá věc: tý kočce začaly růst koule. Byli jsme podvedeni. Žádná kočka. Malej kocour. Což bylo dost v prdeli, bylo jasný, že ho Plukovník nevezme a domů nám tak přibyde už pátá bestie. Dohajzlu! Když mi Plukovník asi po čtrnácti dnech konečně zavolal, že by se teda stavil pro kočku, držel jsem jazyk za zuby. Za další den nebo dva přijel. Jelikož neměl auto, byl s ním Kukla, kterej auto měl. A oba si to nakráčeli do naší kočkama zamořené domácnosti. Otevřel jsem dveře pokoje zrovna v okamžiku, kdy malý kocourek konal velkou potřebu. Konečně jsem to viděl, a málem jsem ho rovnou přizabil. Ta malá svině chodila celou dobu srát mezi moje oblečení rozložené v nepoužívané části letiště. Ale vždycky to po sobě zahrabal. Takže jsem měl nyní ve své domácnosti bez pračky asi tak dvě kila hoven (soudě podle sečteného objemu zakoupených kapsiček) rozmístěných po všem oblečení, které se zrovna nevyskytovalo ve skříni. S radostí jsem chlapcům kočku (pro ně stále ještě kočku) vrazil do ruky a vypoklonkoval jsem je z bejváku co nejrychleji.

Uplynul asi tak rok. Kocour se u Plukovníka v chajdě docela dobře zabydlel. Nakonec ani nevadilo, že je to kocour. Vadilo jen to, že chajda byla Kuklova. Plukovník se vzmohl i na vlastní přibližovadlo, koupil jetýho tráboše, a tak jsme s ním občas s tehdejší přítelkyní Bouřkou na chajdu vyrazili. Akorát, že zrovna v téhle krásné době se Kukla ukázal jako píčus. Napůjčoval si od kámošů, i od nás, prachy, sliboval splátky, sliboval, ale neplatil. Navrch se rozhodl Plukovníka vyhodit, neboť z něj moc prachů nekáplo, a on měl s chatou jinší úmysly. Raději nebudu říkat jaké, ale lokace v lesíku a diskrétní povaha některých audiovizuálních děl mohou být dobrým vodítkem. A tak se měl Plukovník vystěhovat. Jenže to mělo - jako všechno v životě mívá - malej háček. Kuklův malej capart, asi tak čtyřletej, se do kocourka zakoukal. A tak že prý kocour zůstane. Tak se alespoň rozhodl Kukla. A dokonce měl tenhle plán ještě pokračování. Kocour nezůstane v chajdě, ale půjde na byt. Kulky se mu ušmiknou, páč nekastrovanej kocour, to prej v bytě jen smrdí, a bude z něj parádnickej gaučák. Den stěhování se blížil, a my s plukovníkem a s Bouřkou propadali skepsi. A ukuli jsme plán. Ukradneme vlastního kocoura.

Nastal den stěhování. Bouřka se brzy ráno sebrala, vyšla ze svého Žižkovského bytu, a vydala se přes Prahu na Letnou. Tam měla spicha s plukovníkem. S sebou vláčela plastovou přepravku. Tu nalodili do tráboše, přijeli k chatě a kocoura odlovili na kus salámu. Pak jí Plukovník opět nalodil i s přepravkou do tráboše a hodil na letnou. Odtud pokračovala i s odloveným kocourem zpět do svého bytu a pro případné návštěvy či volající měla předstírat právě probuzenou. Což naštěstí nebylo potřeba. Asi tak před polednem přijel na chatu Kukla. A zatímco já s Mešitem a Plukovníkem jsme nosili věci do trabanta, Kukla vybalil z auťáku obdobnou plastovou škatuli, jako tu, do které byl kocour před pár hodinami umístěn, a jal se vábit kocoura. Nešlo mu to. Kocour se neukázal. Zmatený Kukla bloudil lesíkem a mňoukal, šišlal, mlaskal a vůbec předváděl zvuky nedůstojné pána v letech, my zatím naložili vše potřebné mimo kamen, která se už nevešla, a s přáním dobrého lovu jsme se vypařili. Kamna nám prý do nové chajdy přiveze. Zde je vhodno zmínit, že jsme se s Bouřkou stěhovali do nové boudy rovněž, neboť podnájmů v podivných garsonkách plných blech a smraďošárnách s tlupama znuděných koček jsme měli už pokrk. Chajda, do které jsme měli namířeno, své majitele viděla tak před dvaceti lety, ještě za dob železné opony. Neudržovaná, zapadlá, ideální na obydlení a vdechnutí nového života.

Asi tak za tři dny přivezl Kukla kamna. A že prý se kocour neukázal. V chajdě jsme zatím byli jen já a plukovník, Bouřka ještě dotáčela konec nájmu v garzóně. Byl mrazivý leden, kamna jsme nastěhovali do chajdy, osadili komín, rozfajrovali a otevřeli rum. Kukla se tvářil zkroušeně, my s Plukovníkem pobaveně. A co že teda je s tou starou chajdou, že se tam kocourkovi nechce? Prý si tam mladej dělá klubovnu. Tak určitě. Rychlý šípy, ha ha. Tak to asi kocour odešel s bratrstvem kočičí pracky. Ha ha. A pak se to stalo. Kukla prozřel. A prej co jsme to za svině, a kde že kocourek nebohý je.  Trvali jsme na bratrstvu. Kukla začal řádit. Naštěstí v chatě nebylo moc co zničit, tak akorát pěstí proděravěl papundeklové dveře a vzniklým otvorem zmizel neznámo kam. Od té doby jsme ho neviděli. Teda viděli, ale nepromluvil s náma už ani slovo. My s ním taky ne. Nebyl důvod. Kočky se nekradou.