Jak jsem si zapomněl brýle

     Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle vrátit zpět na místo a ono ejhle: brýle nikde! Co teď? Pokud bych se pro ně chtěl vrátit, jistě by mi autobus ujel a já zmeškal příchod do zaměstnání. Stejně tak jistě bych svým překotným vpádem domů vzbudil dceru a manželku. No nic. Budu to muset nějak zvládnout i bez brýlí. A tak jsem vkročil do svého prvního krátkozrakého dne po téměř pětadvaceti letech.

     Do správného autobusu jsem nastoupit dovedl, jiný totiž u nás v tu chvíli ani nejede. Horší to bylo na vlakovém nádraží. Informace o příjezdech, odjezdech a nástupištích na světelné tabuli staly se pro mě změtí zamlžených svetýlek. Jezdím sice stále stejným vlakem, ale nástupiště se čas od času mění. A tak jsem mžoural, co jen to šlo, abych se kýžené informace domžoural. Nakonec se podařilo, i když s určitou dávkou odhadu. Uklidnil jsem se, a protože jsem měl ještě pár minut čas, bezděky jsem se začal věnovat tomu, co vždycky, když nemám dost času dělat něco smysluplného: bezmyšlenkovitému okukování svého okolí. 

     Řeknu Vám, bez brýlí se špatně okukuje. Úporná snaha zaostřit tváře kolemjdoucích či postávajících aspirantů pasažérství státních drah Vám navíc příliš popularity nepřidá. Bohužel to ale právě pro onu krátkozrakost zjistíte, až když se dotyčný či dotyčná začne protivným pohledům ať už aktivně či pasivně bránit. Nu co, ještě je možné počíst si v bezpočtu poutavých reklam či zásadních informací, kterými je nádražní budova, stejně jako celý náš malý svět, nabita. 

     Ale ouvej: po pracném ostření, díky němuž se roztekle chlupaté bubliny zlehka přiblíží něčemu, čemu by se snad s přimhouřenýma očima dalo říkat písmena, dozví se člověk tolik nepotřebných informací, že s klidem a úlevou uvolní napjaté svaly kolem očí a ponoří se znovu do mlhy nevědění. Aby bylo jasno: jedinec na podobné nápisy již zvyklý tuší, že se pramálo dozví. Avšak právě proto, že je na tyto obrazy zvyklý, touží ve své nenadálé slepotě získat zpět tu každodenní schopnost si i tyto prázdné věty přečíst. Prostě je den za dnem vnímáte, víte že jsou k ničemu, ale ztráta ostrého zraku Vám i prostřednictvím zastřených nicneříkajících reklam připomíná, že dnes prostě nejste ve své kůži a že vesmír je proto v nepořádku.

     Co se dá dělat? Nastoupíte do vlaku a věnujete se četbě, protože ta Vás skutečně zajímá. Na blízko zrak naštěstí vcelku funguje. Dívat se z oken na ubíhající krajinu, ze které se stala rozmazaná čmouha a v níž nepoznáváte ani jindy nepřehlédnutelné prvky jako třeba Karlštejn, také pozbylo smyslu. Absencí brýlí je navíc i odhad vzdáleností v prostoru mírně narušen, takže jsem průvodčímu kontrolovanou jízdenku div nestrčil do nosu. 

     Snaha přečíst vše, co je k vidění, mě však ne a ne opustit. A aktuální neschopnost učinit právě to neskutečně rozčiluje. O to víc se snažím neustálým mhouřením očí získat zřetelný obraz toho, co je kolem. Je to jako tik. Nezvládnutelné nutkání. Jako když se neustále snažím vrátit ze špičky nosu zpět na své místo brýle, které jsem nechal doma. Zvyk je zkrátka železná košile a kdo by chtěl bloudit slepý v temnotách? I když, je to opravdu tak strašné? A oč se nakonec mohu cítit jistější, pokud mi brýle přinášejí jen zdánlivě perfektní obraz toho, co mohu kolem sebe spatřit? Až mě z toho všeho rozbolely oči. A s očima i celá hlava. Čím víc jsem se snažil znovu zahlédnout jasné kontury svého okolí, tím silněji bolely. A tak jsem si řekl: mám já to vůbec zapotřebí? Když toho nechám, zřejmě o nic nepřijdu, a navíc se zbavím bolesti! 

     A světe div se, ono to fungovalo! Oči se uklidnily a já s nimi, když se již hlava nemusela zabývat nicotnostmi. Snad jsem o nějakou tu klíčovou informaci přišel. Snad i o takovou, která by trasu mého života dokázala vyhnout na jinou, třebas i zajímavější kolej. Ale co už? Takových příležitostí jsem už promarnil. Nic nebolí a v hlavě je o něco čistěji. A pokud mě něco nebo snad někdo doopravdy zaujme, přistoupím blíž a podívám se. Jak jen je to prosté. 

     Do zaměstnání jsem dorazil včas. Všechny dveře jsem trefil, nikde nezakopl. Nový den se tak zdá nakonec odvíjet pozitivně v takříkajíc konstruktivní, obohacující slepotě. Ale kdo ví, co může ještě přinést? Jen tak sám od sebe. Ať tak či onak, na srdci mám tohle ráno ještě jednu věc: pokud bych snad dnes někoho z řady mých známých a přátel nepozdravil, nehoršete se, prosím, na mě. Prostě jsem Vás jen nepoznal. Stanou se i horší věci. Pokud jste mi nakloněni, snad Vás potěší, že alespoň dnes budu mít o něco klidnější den. A kdoví, jestli brýle ještě nasadím. Uvidíme.