Pohádka o Sněhurce, pohádkových bytostech a deseti auditorech

Bylo jedno malé, zastrčené království. Nacházelo se kdesi za horami a řekami, nikoliv za devatero, to je jen takové pohádkové klišé. Hor bylo mnohem více a řek méně, vlastně tam měli jen potoky a vodopády. Na nejvyšší hoře se nacházel architektonicky vytříbený, rozlehlý hrad. Vládnou v něm mladí král s královnou, která si říká Sněhurka a zrovna nedávno vyřešila svůj zásadní životní příběh. K rukám měli sečtělého knihovníka a ceremoniáře, který dohlížel, aby zvyky byly dodržovány a na žádné výročí se nezapomněli. Král s královnou sice nezkušení, ale plní elánu a snažili se, aby jejich hornaté království vzkvétalo. Více rádců na rozdíl od daleko civilizovanějších zemí nepotřebovali. Jenže neštěstí nechodí po horách (jaká ironie), ale po lidech, pohádkové bytosti nevyjímaje. Jednoho ne zrovna krásného dne přijel cizí posel z dalekých krajů a předal královskému páru glejt. Psalo se v něm, že království navštíví delegace deseti auditorů a prověří, zda je tady vše tak, jak má v pohádkách být.

Přijeli ve zlatém kočáře a bylo jich opravdu deset. Ten nejdůležitější z nich si povolal královský pár a přednesl své požadavky. „Naše práce je velice náročná, a to jak duševně, tak fyzicky. Proto vyžadujeme dokonalý servis, úměrný naší vznešené profesi. Naše pouť byla značně úmorná, je znát, že civilizace se vaší zaostalé zemi vyhýbá obloukem. Žádné dálnice, žádná železnice, jen předpotopní dostavník a kamenité cesty. Internetové spojení žádné. Požadujeme luxusní ubytování, rychlé Wi-fi, wellness, saunu, občerstvení, pořádné pití a společnice na celou noc. I s přihlédnutím k vytvořeným podmínkám se bude odvíjet naše závěrečná zpráva.“

Sněhurka byla zmatená. „Uděláme vše, co bude v našich silách. Mám však otázku. Co je to wellness? A co je Wi-Fi?“

První auditor se chytil za hlavu. „To nás teda poslali na pěknou štaci,“ řekl znechuceně.

„A vážně neznají ani elektřinu. Jaký fotky si teď dám na instáč?“ bědoval Osmý auditor.

*

Služebnictvo odvedlo auditory do jejich komnat a na hradě zatím král se Sněhurkou svolali poradu.

„Když já vůbec nevím, co si počít,“ zoufala si Sněhurka. „Kralujeme jen chvilku a s některými záležitostmi nemám vůbec žádné zkušenosti.“

O nějaké Wi-Fi neměl ponětí ani sečtělý knihovník. „Co se týče wellness jsem něco zaslechl od dalekých pocestných,“ podotkl. „Lidé se tam koupou v bublinkové koupeli, nebo sedí v horké páře a říkají tomu relaxace.“

„Místní lázně chceme zbudovat,“ zamyslel se král. „Jenže na to ještě nebyl čas. Můžeme poskytnout kádě. Taky je k dispozici rybníček, ale vodník ho nechal zarůst žabincem, to by naši reputaci jen uškodilo. K pořádným rybníkům máme zatím jenom plány.“

„Jídla a pití bude dost,“ uvažovala Sněhurka. „Jenže co ty společnice? To k nim mám poslat dvorní dámy, aby jim vykládaly své historky? Ještě by se něčím podřekly a bude průšvih.

Knihovník se začervenal. „Dvorní dámy jsou s prominutím užvaněné jako slepice, poví i co nevědí. To by vskutku nebyl dobrý nápad. Navíc role společnic pro ně není vhodná v žádném případě.“

„Tak se toho mám ujmout sama?“ nabídla se Sněhurka. „Ráda se obětuji, jde o prestiž celého království.“

„To bych nedělal, za společnici žádném případě jít nemůžete,“ ulekl se knihovník a ještě více zrudl. „Jedná se hodně specifickou záležitost, na kterou se s prominutím opravdu nehodíte.“

„V čem je tak výjimečná, že bych si s ní neporadila?“ otázala se bezelstně Sněhurka.

„Nooo… společnice je něco jako kurtizána… jako že vyjde vstříc... tak jako komplexně,“ koktal knihovník, hledající slova. Nakonec vytáhl z knihovny svazek Kámasútry a ukázal ji jednu z barvitých ilustrací.

Sněhurka zrudla ještě více než on.

„Tak koukám, to je výzva pro nás,“ pronesla šéfka Bludiček. „Trochu oprášíme svou minulost a když je pořádně utaháme, aspoň nebudou do všeho rejpat.“

V tom se bohužel mýlila.

*

Noc na hradě byla bouřlivá, ale sotva se auditoři prospali, vyrazili na inspekci. Jako první si vyhmátli sluji trpaslíků.

„Takže vy jste žili tady v jeskyni se Sněhurkou?“ otázal se s dychtivostí v hlase Devátý auditor. „A byli jste v řádně registrovaném polyamorním vztahu? Najdeme o tom na matrice záznamy?“

„Poly…?“ vykoktal Prófa. Tohle slovo i jemu bylo zcela neznámé, znal akorát polymer, který nedávno vynalezl hradní alchymista a byla to užitečná věc.

Devátý auditor mávl beznadějně rukou. „Je někdo z vás alespoň binární?“

„Binární, neboli dvojková číselná soustava je složena pouze z nul a jedniček, na rozdíl od naší obvyklé, desítkové, založené na počtu prstů na rukou,“ ozval se zasvěceně knihovník. „Nicméně netuším, proč by trpaslíci měli kamení počítat zrovna takhle. Můj dík Prófovi, že je naučil počítat vůbec.“

Sedmý auditor se chytil za hlavu. „Vidím, že tady to potřebuje veliké změny, přímo kulturní revoluci. Tyhle zaostalé bytosti neznají vůbec nic. Pro ně je i roční vzdělávací cyklus málo.“

Desátý auditor si připsal do notýsku „patrně asexuální bytosti, nutno prověřit dotazníkovou studií“.

„Shledávám další závažné nedostatky,“ prohlásil rozhořčeně Osmý auditor a kriticky si je měřil karhavým pohledem, po noční kalbě ještě nestačil zcela vystřízlivět. „Vždyť se na ně podívejte. Jeden jako druhý. Stejná výška, každý plnovous, každý bílé pleti. Jen čepice mají odlišné. Tohle se nedá považovat za diverzitu ani náhodou! K tomu ani jeden z nich neměří třeba tři metry.“

„Kdybych měřil tři metry, tak nejsem trpaslík,“ prohlásil dotčeně ten nejvzdělanější z nich, Prófa. „Navíc bych se ani nevešel do štoly, to dá rozum.“ V duchu si pomyslel, raději to nahlas neřekl, že k povolání auditora nejspíše není třeba žádného extra vzdělání, když ho může vykonávat debil.

Proč není žádný z vás tmavé pleti?“ pokračoval Osmý auditor.

„Když dem rubat uhlí, máme potom všichni černou hubu vod mouru,“ vysvětloval Kejchal.

„Probůh!“ vykřikl Čtvrtý auditor a ač ateista, mocně se pokřižoval. „Black face! Za to jsou v každé civilizované zemi tři roky kriminálu natvrdo!“

Pátý auditor vybalil z tašky vysokou kopu nepopsaných tiskopisů, k nim přidal sedm propisek a prohlásil. „Tohle mi do zítřka vyplníte. Královna mi osobně ručí za to, že v nich nebude jediná chybička.“

„Musíme je rozprášit po světě, takhle by to dál nešlo. Sem pošleme toho bezprizorního leprikona ze Skotska a zbytek probereme večer,“ zašeptal Druhý auditor Prvnímu. „Boj proti stereotypům je přece jednou z hlavních zásad strategie a zdejší trpaslíci zjevně zastupují ty nejhorší xenofobní nálady pohádkové společnosti, vždyť nepřijali do svých řad žádného skřeta, trolla nebo goblina,“ šplhnul si u svého nadřízeného.

Trpaslíky pak ponechali svému osudu. Ti si bez valného nadšení hromádky lejster rozdali a začali s vyplňováním.

Uplynulo pět hodin. Čas se příšerně vlekl.

„Představoval bych si dotazníky poněkud srozumitelnější,“ pronesl Prófa, pečlivě složil a odhodil do koše už pátý tiskopis strany 422, jehož otázku číslo 975B opět špatně pochopil.

„Já se na to můžu vysrat!“ zařval Rejpal vztekle mrštil zmačkaným dotazníkem a jen o vlásek minul hlavu relaxujícího netopýra. „To radši budu kutat kamení dva dny v kuse a bez žrádla!“ Probudil tak Dřímala, klimbajícího nad listem A24/75. A to ještě nebyli ani ve čtvrtině.

*

Další zastávku udělali u vodníka. Hned jak ho zdáli spatřili, kterak sedí na vrbě a bafá z fajfky, začali se auditoři ušklíbat.

„Vidíte?“ pronesl První, tedy Hlavní auditor. „Tady máme názornou ukázkou přežitého stereotypu, který tak kazí dětské duše. Vy tam, copak nevíte, že kouřit je dnes v slušné společnosti nevhodné, neřkuli amorální? I ten ruský vlk dávno odhodil cigaretu, a to je co říct. Máte štěstí, že nejste v hospodě, to bych vám hned vyměřil mastnou pokutu! Splácel byste ji ještě dalších deset let!“

Vodníkovi z leknutí upadla fajfka do bláta, kde okamžitě zhasla. Ryby a žáby se bleskově uklidily do všech možných zákoutí v předtuše blízkého nebezpečí.

„Šéfe, také má zelenou pleť, která s moderním pojetím pohádek nemá nic společného. Další ukázkový stereotyp, který musíme vymýtit,“ doplnil podlézavě Druhý auditor s nadějí, že ho Hlavní auditor při nejbližší příležitosti doporučí na manažerské místo jiné renomované auditorské skupiny.

„Podíváme se, co tu máme dále,“ pronesl znechuceně První auditor a podíval se pod hladinu.

„No probůh, to snad ne! Hrnečky s dušemi! To je už totálně nepřípustné, děti by z toho utrpěly životní trauma a tolik psychologů k jejich následné nejméně dvacetileté péči nemáme. Pořádáte pro ty nebohé duše alespoň školení o progresivismu pohádkových příběhů a pravidelné zážitkové hry nejméně třikrát v týdnu? Vedete o všem trojmo zápisy? Archivujete je padesát let?“

„Prdlajs pořádám,“ vzpamatoval se vodník. „To by mi tak eště scházelo. Žádný duše tam nemám, už před rokama sem je vypustil, ať si letí třeba do horoucích pekel. Nedalo se s nima vydržet. V jednym kuse si na něco furt stěžovaly nebo se hádaly mezi sebou, o každou kravinu. Říkaly tomu diskusní fóra a kdyby nebyly zavřený v hrnkách, tak se navzájem pomlátěj. Třeba která řasa je víc zelená a kterou vám voddělat, že by se z ní jako otrávily. Nevim, vo co jim šlo, když byly stejnak dávno mrtvý, ty duše teda. Ty druhý tu samou zas chtěly, že je prej léčivá, má jakousi auru a jde jim k pleti. Dělaly u toho takovej randál, že sem nemoh ani spát, dokonce ani žabí koncert je nepřehlušil. Byl jsem z toho rozhozenej a ve starým mlejně zbylo tolik kořalky, až jsem se málem uchlastal. Teď už su v cajku. Většinu těch duší jsem stejně zdědil a žádný nový chytat nechcu. Bylo by to stejnak na prd, když král s královnou nařídili, že všichni v království se musí naučit plavat. Tak mám aspoň svatej klid.“

„Tohle nemůžeme takhle nechat. Pošleme ho do Japonska a sem v rámci kvót a multikulturního obohacení strčíme nějakýho jejich vodomila,“ promluvil Třetí auditor.

„To ne, já do žádný tramtárie nejdu, je to můj plac a su tady spokojenej,“ protestoval vodník. Auditoři si ho však už nevšímali, zapisovali si cosi do notýsků a s pohoršenými pohledy pokračovali v inspekci.

*

Lépe nedopadla ani inspekce u elfů. Žilo jich v lesích sotva dvacet a byli podrobeni nelítostné auditorské kritice.

„To je hrozný, samý bílý tváře, jenom vodník zelený, a ten je ještě zoufale stereotypní. Zaznamenávám, že jsme se ocitli v toxicky rasistické zemi. Proč nemáte mezi sebou žádného Afroamerického elfa?“

„Co to je?“ zeptal se elf náčelník.

„V jižních státech světa žijí lidé v místech, kde stále svítí slunce, a vlivem pigmentu se jim tvoří tmavá pleť,“ vysvětloval knihovník, který měl nastudovány všechny zeměpisné traktáty.

„Proč neuzavíráte smíšené svazky, z nichž by se rodily multikulturně obohacené děti?“ zeptal se Pátý auditor.

„Elfové se rozmnožují velice zřídka,“ snažil se náčelník o osvětu. „Poslední dítě se nám narodilo před padesáti lety, není to tak snadné, jak u lidí. Kromě toho žijeme skryti slunečním paprskům, ve stínu pod stromy, tak jak tady říká pan knihovník, ten pijmen na nás nepůsobí.“

„Pigment,“ opravil ho knihovník.

„Znamenám zásadní nedostatek,“ opáčil První, tedy hlavní auditor. „je neomluvitelné, že nekráčíte s dobou. Nemám jinou možnost, než polovinu z vás v rámci stáže přesídlit na jiné kontinenty, abyste se multikulturně vzdělali. Výměnou vám sem pošleme nějaké zástupy afrických a asijských zemí, o které se postaráte a vytvoříte jim požadované podmínky. Kdybyste sledovali nového „Zaklínače“, tak víte, jak má vypadat takové správné genderově a rasově vyvážené elfí společenství. Nechám vám dotazníky a králi a královně následně nařídíme další postup.“

Elf náčelník si pomyslel něco o tom, jaká je škoda, že už dávno zavrhli kdysi barbarské zvyky lidských obětí a že by snad pro jednou mohli udělat výjimku. Nechtěl se však protivit Sněhurce, která nesnášela jakékoliv projevy násilí, a tak raději mlčel. Vzhledem k tomu, že jim docházel toaletní papír, usoudil, že všechno zlé je k něčemu dobré a dotazníky jim poskytnou zásoby na další dva roky.

*

„Jsou ujetí,“ pronesla rozhořčeně Pátá bludička. „Jeden z nich chtěl, abych ho bičovala a další toužil spoutat do želez. Můžu za to, že mi pak dlouze vyčítal, že jsou zrezivělé a rozpadly se mu na rukou? Než tohle, radši budu znova vodit zbloudilé do bažin jako za starých časů.“

„Žádné takové,“ nakázala přísně Sněhurka. „Bažiny jsme nechali zasypat a na jejich místě budujeme rybníky. Nestrpím ve svém království žádné kriminální skutky. Vydržte to s nimi ještě dva dny a já všechno vyřeším.“

„Bylo by záhodno,“ přitakala Sedmá bludička. „Já se teda obětovala, ale on při výprasku kvílel tak, že vyplašil i Hejkala. Elfky ho hledaly půl dne, než ho našly celého vyděšeného v Poustevnické jeskyni.“

„Tělesné tresty už u nás nepraktikujeme, ale chápu, že ses nemohla protivit autoritě auditorů. Nenapadlo tě výprask ukončit?“ namítla Sněhurka.

„Já to zkusila, jenže on pořád volal ještě, ještě, víc, přitlač. Co mi zbývalo? Já jim vůbec nerozumím, zdráhám se to říct naplno, ale chovají se jako blázni. Vůbec si nedají říct.“

„Moje řeč,“ dodal ceremoniář. „Za dvě noci vypili hektolitry vína, že jsme tolik nespotřebovali za celá léta. Tolik nevyslopal ani vodník, když měl své alkoholické období.“

„Já jim vůbec nerozumím,“ přidala se Čtvrtá bludička. „Když už byli řádně nametení, začali vyřvávat, že chtějí koks. Tam jsem se trmácela pro uhlák až do sklepení a sotva jsem ho s vypětím sil dovlekla, začal po nás vztekle metat uhlí. Ještě tady mám modřinu.“

„Surovec,“ podpořila ji Osmá bludička. „A když jsem mu to vytkla, pustil se do mě, že se mi aspoň vybarvila pleť a nebudu jako ostatní představitelé toxické nadvlády bílé rasy. Co to vůbec je?“

Knihovník bezradně pokrčil rameny.

„Tak jsem se s tím uhlákem vláčela zase zpátky,“ pokračovala uslzeně Čtvrtá bludička. „Když jsem se vrátila, vztekali se, že si tady nemůžou dát ani pořádnou lajnu. No řekněte, měla jsem snad ve dvě v noci burcovat správce hřiště, aby nám ke všemu zasvinil hodovní síň vápnem?“

Sněhurka se podívala milovanému králi do očí a stiskla mu dlaň. „Nevěšme hlavy, dostali jsme se už z horších šlamastyk. Mám nápad, který vyřeší náš problém jednou provždy. Je tu totiž jedna osoba, která nás může všechny zachránit.“

„Náš plán B,“ usmál se král. „Měli jsme ho v rukávu hned od začátku v případě krize. Teď ho můžeme spustit.“

*

Auditoři se dostavili příští den po vydatném obědě ke slyšení. „Původně jsme chtěli setrvat nejméně dva týdny, což je naší standardní normou. Prověrky provádíme hloubkově a na nic nesmíme opomenout. Zpracování komplexní analýzy nám zabere hodně času, ale tomu se budeme věnovat raději doma. U vás jsme shledali tolik závažných nedostatků, že další pobyt zde se ukazuje nadbytečným. Ubytování ani služby máte na velmi nízké úrovni a my k práci potřebujeme odpovídající prostředí (a nemají tu ani wellness, ani kokain a ty bludičky nesahají luxusním společnicím na eskort ani po kotníky, pomyslel si). Až to s vámi vyřídíme, čeká nás šichta s těmi zabedněnci na Zeměploše, a to bude hodně náročné. Takže tady vám předám stručnou situační zprávu a hned poté odjíždíme. Další postup je už v rukou našich kolegů, Architektů pohádek. Samozřejmě sluší se pochválit i pozitiva, nalezli jsme jedno jediné. Jako královský pár se rozhodujete společně, král neprosazuje svou, čímž je alespoň genderová vyváženost naplněna. Jako u nás, kdy máme stejně početné týmy auditorek. Pracujeme zásadně odděleně, abychom se vystříhali nebezpečí sexualharrasmentu.“

Knihovník si neznámý výraz zapsal a umínil si, že po něm musí zapátrat ve slovníku. A aby si auditoři o něm nepomysleli, že je nějaký nevzdělaný hlupák, moudře pokýval hlavou, že rozumí.

„Velice záhy přijede naše další doprovodná skupina, Nezištní developeři,“ přidal se Druhý auditor, který se už cítil jako První auditor jiné skupiny. „Je zde spousta nevyužitých nemovitostí a je hříchem nechat je zahálet. Máme takovou službu, renta z království, za jejich pronájem dostanete zaplaceno v pohádkocoinech. To je nové, nejmodernější platidlo, a proto se jmenuje pohádkocoin, protože díky němu pohádkově zbohatnete.“ (a my zatím budeme inkasovat všechny tučné tržby od luxusní turistické klientely, pohádkocoiny těmhle zaostalcům stejně nebudou k ničemu, když neznají ani elektřinu, stačí vyfakturovat a převést na naše konto, pomyslel si v duchu).

První, tedy Hlavní auditor vytáhl z brašny velký arch papíru a pečlivě ho rozkládal. Měl na délku tři a na výšku dva metry a byl zcela zaplněn piktogramy. Knihovníkovi připomínal Mendělejevovu soustavu prvků, kterou tak rád zkoumal.

„Tady,“ vztyčil Hlavní auditor prst, „tady si každý vyberete pohlaví, které si přisvojíte. Jak jsme zjistili, zde v království používáte zkostnatěle pouhá dvě, což je v rozporu s integritou a diverzitou společnosti a progresivních pohádkových říší. Některé z vás přesídlíme do jiných zemí a k vám naopak přesuneme jiné bytosti, abyste splnili podmínky licence korektně a genderově vyvážených pohádek. Ve vaší dvoučlenné skupině poradců ani ve služebnictvu není nikdo fyzicky nebo mentálně hendikepovaný. To se rozhodně musí změnit. Rovněž k vám vyšleme mobilní nemocnici s plastickým chirurgem, které vybrané jedince přeoperuje na jiná, žádoucí pohlaví, kterých se vám nedostává.“

Dva z osmi sluhů poté omdleli.

„Dále provedete personální změny na postech ceremoniáře a knihovníka. Je skandální, že na aristokratických i manažerských pozicích máte výhradně zástupce bílé rasy. Tohle bychom před velením neobhájili. Už dost na tom, že netvoříte pigmentově smíšený královský pár, bez nějž se moderní pohádky neobejdou. Přiznejte si, v této oblasti jste naprosto out. O přeobsazení se postaráme sami,“ pokračoval První, Hlavní auditor.

„Tady čtu, co předcházelo vaší svatbě,“ pronesl přísně Třetí auditor. „Byla jste hibernovaná ve skleněné vitríně a princ vás probudil polibkem. To je naprosto neslýchané a morálně závadné!“

„Co je na tom špatného?“ opáčil mladý král. „Sněhurka se mi líbila na první pohled, je ta nejkrásnější na celém světě a polibkem jsem ji zachránil.“

„Právě, právě. Nemohu uvěřit svým očím, že zde panují tak zpátečnické zvyky. Měl jste snad Sněhurčino povolení předem, ověřené minimálně dvěma notáři? Políbit ženu bez jejího svolení, a ještě v bezvědomí, to nemůžeme v žádném případě tolerovat. U nás se takovému skutku říká sexuální obtěžování a posíláme za ně občany na deset let do vězení se zpřísněnou ostrahou. Znamenám si, že na převýchovný kurs pošlu vás oba, abyste věděli, jak se správně chovat. Kromě toho dostanete k ruce mentálního kouče, kouče pro genderovou výchovu, kouče pro inkluzi, kouče pro zásady korektní mluvy a kouče pro vymítání rasismu. Jedině tak vychováme tu správnou, angažovanou, ideologicky vyspělou mládež. Starým pohádkám odzvonilo.“

„Možná bude nejlepší poslat na převýchovu všechny bytosti tohoto království,“ navrhl Druhý auditor, který byl Druhým proto, že uměl ze všech nejlépe podlézat.

„Ano, to bude správné,“ potvrdil První auditor. „Nemusíte mít obavy. Náš komplexní progresivně-převýchovný program osobnostního růstu pohádkových bytostí má ohromné výsledky. Prošlo jím celé studio Disney a všichni tam pochopili, co je to moderní pohádka a co smějí a nesmějí předvádět. Trochu potíže byly teda s Minnií, která nepochopitelně trvala na svých kýčovitých šatičkách, ale nakonec jsme ji do moderního kostýmku narvali. Tedy abych se správně vyjádřil, ona z něj byla samozřejmě nadšená. I v zemi Popelky prozřeli, jak etnicky a genderově pestrou strukturu má mít jejich královský dvůr a naučili se, kdy a kdo má koho políbit. Teď jsou v táboře Šmoulové, záhy si odkroutí rok a můžete je hned vystřídat.“

„To by ale v království nikdo nezbyl,“ namítla Sněhurka, které auditoři lezli na nervy čím dál víc. „Někdo musí sít, sklízet úrodu, starat se o hospodářská zvířata… Pak už by tady zůstala jen Ježibaba, a tu nemohu přetěžovat. Navíc nikdy nic takového nedělala. Není typem pro fyzickou práci.“

„Ježibaba?“ zvolal Čtvrtý auditor a zavrávoral, jako by se o něj pokoušely mdloby. „Co je to za příšerný, nekorektní výraz? Za něj byste dostala půlroční převýchovný kurs s dvojitou maturitou a certifikátem korektnosti nejnižšího stupně.“

„A jak ji máme říkat?“ žasla Sněhurka. „Dříve způsobila v království hodně neplechy, dokud jsme ji nesebrali kouzelnickou hůlku. Teď už jen pěstuje bylinky a seká latinu. A na tohle oslovení je zvyklá a vůbec jí nevadí.“

Osmý a Devátý auditor křísili Čtvrtého auditora z mdlob. Druhý auditor si mezitím nechal vysvětlit, co vlastně ježibaba dělala a jaká byla její funkce v historii království. Pak dlouze listoval v knize a radil se s ostatními. Nakonec pronesl. „Ode dneška ji budete titulovat „senior herb flora expert“ (v překladu „senior expert bylinkové flóry“, poznámka autora).

„Ona je v podmínečném trestu,“ pokračovala Sněhurka, jako by nechumelilo. „Proto jsem se o ní dosud nezmínila. Chcete ji vidět?“

„Utajování jakékoliv pohádkové bytosti je nepřípustné! Hraničí s kacířstvím!“ vypískl Devátý auditor, až mu rozčilením přeskakoval hlas jako když byl v pubertě a mutoval.

„Dobře, to můžeme hnedle napravit,“ nabídla se Sněhurka a věnovala jim nečekaně přívětivý úsměv. Předtím cosi pošeptala ceremoniáři. Byl bledý jako stěna, ale po Sněhurčiných slovech se mu začala vracet barva do tváří. V dobrém rozmaru se pak s celou skupinou se vydali do lesa.

*

Chaloupku našli hned za prvním záhybem hustého lesa. Krčila se pod vysokou skálou a ježibaba je už očekávala.

„Tak vás tu vítám, panáčci, čeho si žádáte?“

Hlavní auditor otevřel tašku, aby vydal hrst dotazníků pro další pohádkovou bytost a v duchu si formuloval řeč o závažných prohřešcích, které spatřil hned na první pohled.

Vtom ježibaba vytasila z kapsy kouzelnickou hůlku, namířila na auditory a pronesla zaklínadlo. Než stačili zděšením vykřiknout, rázem jich nebylo. Pouze na zemi se zmítalo klubko deseti žížal. Sněhurka je pečlivě posbírala do připravené zavařovačky a odnesla na hradní kompost.

„Tady budete aspoň trochu užiteční,“ pronesla s ulehčením. „A nikdo mě nemůže osočovat z krutosti, protože potravy tady máte víc, než dokážete spořádat.“

Vraceli se zpět na hrad. Ještě museli vyřídit jednu nepříjemnou záležitost. Knihovník pečlivě prostudoval dokumenty, které měli auditoři s sebou a pak na předepsaných tiskopisech sesmolil výslednou zprávu. Uvedl v ní, že v království byly nalezeny pouze drobné nedostatky, které byly hned na místě odstraněny. Věděl totiž, že bezchybný nález je vrchnosti vždy podezřelý a mohl by vyvolat následnou inspekci. Současně napsal jménem auditorů výpovědi ve smyslu, že se cítili po těch létech náročné služby vyhořelí a chtějí si užít zaslouženě vydělaných peněz v nových, zajímavých destinacích. V zásadě ani nelhal, vždyť zahrada je krásná a strava all inclusive. Posel odnesl zprávu do dalekých krajů a byl klid. Ježibabě kouzelnická hůlka zůstala, ale nikdy více ji nepoužila. Dala přece slib králi, a pohádkové bytosti, na rozdíl od těch lidských, vždycky drží slovo. Královský pár byl rád, že se mu podařilo celou záležitost zdárně vyřešit a jejich poddaní i pohádkové bytosti mohou dále žít v klidu a pohodě a věnovat se užitečnějším činnostem. Slušelo by se napsat, žili šťastně až do smrti. Ale to je milí dospělí jenom mýtus, kterým se ohlupují děti, aby neměly trauma z děsivých událostí, jimiž se původní pohádky jen hemží. Takové těšínské jablíčko na závěr, aby si každý myslel, že v království už nikdy nemuseli řešit žádný problém. Museli řešit, a ne jeden, to dá rozum, a nakonec tomu dobře, jinak by totiž zlenivěli a zdegenerovali, stejně jako vládcové země, která z nudy pohádkové auditory stvořila. Pravda je taková: král a královna nežili šťastně až do smrti. Žili spokojeně a se vším, co je potkalo, si společnými silami vždycky nějak poradili. Což je mnohem cennější, než kdyby byli stále šťastni, vždyť to by bylo možné jen pod vlivem návykových látek a ty, jak víme, k dlouhému životu nevedou. A teď už může zaznít zvonec a pohádky je konec.