Můj Boss (je ledovec) 15.díl

Můj Boss (Je ledovec) 15.díl

Tohle nemůže dělat. Srdce mi vynechalo minimálně dva údery, než jsem příjmula nataženou ruku. Potřesení vyvolalo elektrický náboj. Zatracená smlouva. Zatracený Patrik a celá jeho společnost. Nejraději bych utekla někam hodně daleko a nikdy se nevracela. „Běžte si sednou Isabelo. Máme práci.“ Z ničeho nic jeho pevný stisk povolil a odešel ke svému stolu. To.. on nic necítil? Vypadal normálně. Na rozdíl ode mě. Na dlani mě pálilo ještě několik minut a jen silou vůle jsem nějakou záhadou dosedla na otočnou židli. Zrovna zvonil telefon. Přepnula jsem se do pracovního módu a rutinně zvedala hovory a uzpůsobovala šéfův rozvrh. Nakonec jsem se vrátila k používání sluchátek k telefonu, kdy jsem mohla pokračovat chystáním nových smluv a přetřídění pošty. Několikrát přišel Dan pro papíry a vždycky sebral Patrikovi nějaký sušenky nebo čokoládu. Tohle drobné hašteření mě udržovalo při životě. Jinak nebyla jediná chvíle, kdybych se na Patrika podívala. Občas jsem pocítila, že mě sleduje, ale nakonec se začal věnovat práci a plně se ponořil do papíru k další zakázce, které měl od včera u sebe. Podívám se na hodinky a zjistím, že jsou to teprve dvě hodiny co jsem uvázla v téhle velké kanceláři. Pro příchozího byla velká, ale mě připadala čím dál menší a on, tak zatraceně blízko. Tohle dlouho nevydržím. Zrovna zvednu hlavu od počítače, když se naše pohledy střetnou. Mluvil s někým přes mobil, ale plně se soustředil na mě. Jeho černé oči byli devastující. Najednou mám vymeteno a nevím co jsem dělala. Odtrhnu pohled a kontroluji znovu nedodělanou smlouvu, abych doplnila podrobnosti a datum platnosti.

„Isabelo.“ Zřejmě je zabraná do práce víc, než se zdálo. Nevnímá mě? Nebo ignoruje? Trochu mě to zklamalo. Skloním se. Opřu ruce o její stůl a znovu opakuju její jméno. „Isabelo?“ Nadskočila a poodjela na křesílku ke zdi, jak se lekla. Ruku dala na hrudník a rychle dýchala. „To mi nedělejte! Lekla jsem se.“ Pátravě hledám nějaký náznak rozpaků, ale uměla se dokonale ovládat a okamžitě skrýt. Začala dýchat normálně. Přisunula se zpátky ke stolu a připravila si poznámkový blok a tužku. „Co pro vás mohu udělat?“ Odkašlám si a dodám. „Pro tebe.“ Nechápavě zůstala zírat. „Tykání. Zapomněla jsi?“ Urovnala si brýle na nose. „Jistě. Co pro tebe můžu udělat?“ Opravila to jako počítač a taky to tak znělo. Zřejmě se uměla přepnout do módu robot. Přišlo mi to roztomilé a přitom jí podezírám  ze všeho, ale nevím, jak na něco přijít, krom jedné věci. Ta byla víc jistá, než cokoliv jiného a vlastně za to ani nemůže. Vzpomněl jsem si na zprávu o jejím příteli a vařila se ve mně krev. Nejraději bych mu nafackoval. „Momentík.“ Zvedla ukazováček a vzala příchozí hovor. Zapsala další schůzku a zavěsila s přáním pěkného dne. „Tak co to bude?“ Vyptávala se zvědavě. „Káva a něco sladkého. Udělejte si taky přestávku.“ Vyšla z kanceláře do kuchyňky, kde se rozvoněla výborná káva a závin. Za chvíli byla zpátky i s podnosem. Naservírovala mi to na stůl a znovu odběhla. Přinesla si krabičku a hrnek s něčím. Vonělo to jinak, než moje kafe. Zvědavě pokukuju zpoza šálku na to, co si přinesla. Schválně to odložila na roh stolu kam nedohlédnu. Rychle dojím svoji porci a jakoby nenápadně se postavím k oknu. Počkám, kdy začne zapisovat a pomalu se přibližuji.

Připadám si jako idiot, takhle blbnout ve své vlastní kanceláři. Prakticky jsem to celé obešel do kola a přitom se snažil najít důvod proč to dělám, kdyby se zeptala. Vlastně od té chvíle, co je tu se mnou se nesoustředím tolik na práci. Pak si všimnu prasklinky na zdi a záhy pavučiny v rohu. To bylo o důvod víc dostat se za Isabelu obloukem. „Isabelo přineste prachovku.“ Zmizela na chodbě já toho využil. Vedle rozdělané práce měla bokem daný hrnek s bílou kávou. Tu jsem neměl roky. Proto mě ta vůně tolik lákala. Mrknu do průhledné dózy a zmerčím ten nejlahodnější kousek závinu! Já doslova miluju patičky! Radostí mi svítí oči a propaluji pixlu. Slintám u jejího stolu, když si všimnu, že se dávno vrátila a nechala otevřené dveře do kanceláře. Poprvé, za těch pár dnů se pousmála a zakroutila očima vzhůru. „Vezměte si to. Stejně jdu za chvíli na oběd.“ Prohlásila a já čapnul dózu, aby mě nikdo nepředběhl. „Tam je pavučina.“ Houknu a rozdělám víčko. Soukám do sebe druhou patku, tak rychle, až jsem se rozkašlal. „Tady. Ještě jsem nepila.“ Musím to důkladně zapít a než se naděju hrnek je prázdný. „Pavučina zlikvidována a já jdu na oběd nebo umřu hladem.“ Prohlásila docela vážně. Vzala si kabelku a nechala mě tam stát  jako nevychovaný děcko.  

O kancelář vedle:

Bouchnutí dveří jako by dovnitř vlítla vichřice. „Diano jdeme.“ Vrazil Dan do dveří a já nechápala, proč je takový lenoch najednou aktivní. Stihnul se dokonce převléct do jiného obleku a voněl drahou kolínskou. „Já mám firemní oběd s informačním oddělením.“ Čekala jsem, že se odkutálí, ale zůstal stát. „To teda nemáš. Já ji zrušil.“ Pyšnil se něčím, o co ho nikdo neprosil. „Cože?“ Na víc se nezmůžu, protože se snažím najít něco, čím bych ho praštila.  

https://povidkyodkat.blogspot.com/

dnes vychází 22. díl Můj boss na blogu