Lichtenštejn, 4. část: Feudalismus s lidskou tváří

„Milé Krnovanky, milí Krnované!

Už po generace se zříkají jednotliví členové Lichtenštejnského rodu svého podílu na knížecím majetku. Umožňují tak, aby kníže vykonával své státnické povinnosti, aniž by finančně zatěžoval svůj lid a zemi,“ pronášel rozechvělým hlasem s hornorýnským přízvukem korunní princ Alois z balkonu radnice dolů ke shromážděným poddaným.

„To známe,“ pomyslel si Lengyel vzadu v davu, „nakrade si dost i tak. Oficiálně už si nemusí nic brát!?“ Schválně kopl do kolena Dorotku, protože držela na hlavou červeno-modrou lichtenštejnskou vlaječku. Ta výpad opětovala a Lengyel, vědom si toho, že je v menšině, se stáhl do pivnice.

Po prvních zkušenostech se zaměstnáními pod knížetem si Ondřej Lengyel uvědomil si, že mnohem snažší bude rozložit knížectví zevnitř, a nechal se zaměstnat jako lesnický předák v „Lesích LK[1]“.

Tak se stalo, že při jedné pravidelné obchůzce revíru zabloudil až k Rusalčinu jezírku. Jeho uchu, vytrénovanému na nejrůznější zvířecí a rostlinné zvuky lesa se zdálo, že slyší neobvyklý šelest, šepot a šplouchání. Přikrčil se a opatrně rozhrnul kapradiny, které mu bránily ve výhledu. Spatřil, jak se Dorotka koupe v lesní tůňce. Na břehu stál Josef Václav. Sotva vylezla, rozčesával jí zlatým hřebenem kadeře, aniž by se ona předtím namáhala s oblékáním. Tu pochopil. Ještě cestou z lesa se rozhodl, že se nebude trýznit každodenním pohledem na neopětovanou lásku a následující měsíc odešel za prací do Alp.

Nebyla to zase taková změna, protože „Lesy LK“ měly provozovnu i v Lichtenštejnsku, kam se Ondřej nyní dostal jako krnovsko-lichtenštejnský občan díky celní, měnové a pasové unii bez problémů.

Tam sice v lese nepotkal Dorotku, ale setkal se s loupeživým rytířem Flachsem von Gesindelfingen. Flachs přišel, podle vlastních slov neprávem, o lichtenštejnský invalidní důchod, a proto po lesích strašil a škodil porostu. Ondřej ho přesvědčil, že takto nikoho nevyděsí a společně založili Lichtenštejnské hnutí akce nespokojených občanů (LHANO). Za členské příspěvky Flachs koupil všechna tři, původně nezávislá rodinná pekařství, čímž ovládl trh s chlebem. Trhu se zábavou se zmocnili Ondřej s Flachsem tak, že ovládli redakci nejčtěnějšího lichtenštejnského deníku „Liechtensteiner Vaterland“ v jeho redakci na Austrasse 81.   

Během kávové přestávky v redakci se jednou Ondřej (27 let) díval z okna dolů na ulici a spatřil tam Kamilu (49 let), někdejší učitelku na krnovském gymnáziu. O překot seběhl 19 schodů a radostně se s ní uvítal. Kamilu přivedl do Alp vyšší plat. Jako učitelka ma uákladní škole měla 13 ročně plat v přepočtu 178.000,- Kč.

Slovo dalo slovo a oba krajané podle hesla „na starém kole se jezdáí nejspolehlivěji“ spolu začali žít. Úplné štěstí jim kalil jen fakt, že Kamila získala místo až na primární škole v Schellenbergu, na adrese Dorf 43 a musela tam každý den svým Mercedesem S 65 AMG Coupe dojíždět.   

Josef Václav a jeho otec Alois mezitím zaváděli na krnovsku nové pořádky. Jako v každém národě, tak i tady se našli kolaboranti, ochotní za blyštivé franky udělat cokoli.    

Tak například odňali Minoritům jejch klášter, protože je pokládali za slabošské, a přidělili volné prostory jezuitům.

Zavedli možnost odpracovat si daň z příjmu robotou v rozsahu 20 pracovních dnů. Uvážíme-li, že den daňové svobody přicházel za České republiky až někdy koncem května, znamenala robota faktické rozšíření svobody o čtyři měsíce v roce.

Zakázali provozovny Mc Donalds. Protože ale ani předtím na krnovsku žádné nebyly, lidem to zase až tak nevadilo.

Horší bylo, že pro dlužníky byly obnoveny tělesné tresty. Notoričtí neplatiči museli strávit třeba i několik dnů na pranýři. Ten byl umístěn byl na náměstí tam, kde za Rakouska stávala jezdecká socha Františka Hosefa I.

Došlo i na osobní mstu: Praktický lékař, který podvodně prohlásil, že kapelník dechovky je nemocný, aby tento nemusel hrát lichtenštejnskou hymnu, obdržel písemnou knížecí výtku II. stupně s dubovými ratolestmi.

Negativní dopady byly vyváženy zvýšením důchodů a mezd na dvojnásobek, a tak lidi zatím neremcali nahlas. Vděční ovšem nebyli. Jednak říkali:

„Vždyť to nedává ze svého!“ nebo

„Určitě si sám nakradl ještě víc, když nám hází takové drobky!!“

Nahlas ovšem neříkali nic.

 Státnické úkony nových vládců Dorotce imponovaly stejně jako mužný vzhled a časté dárky knížecího vnuka. Po zralé úvaze se zamilovala do Josefa Václava definitivně.  Otec Alois jejich vztahu nepřál, protože Dorotka byla sirotkem, neměla žádný majetek a stavěla se negativně k nehmotnému rodovému dědictví. A tak byli oba mladí lidé nešťastní. Utíkali se do panenské přírody za bývalým ruským cvičištěm.

Jednou se tak drželi za ruce a seděli na břehu rybníka, když spatřili, jak po hrázi přibíhá z hor bagrista v montérkách. Zastavil se u nich, aby popadl dech, "musím běžet do městečka," sípal a chystal se běžet dál. Už vybíhal,  když se k nim ještě napolo otočil a dodal:¨

  "Na Bednářském vrchu jsem objevil ložisko uranu." 

Pomůže v příští části nerostná surovina místním k prosperitě? Vyženou konečně knížete? Vzdá se malý princ prázdných titulů a bude chodit spolu s Dorotkou na místní Úřad práce? Čtěte příště!