Oceán

Pochybovala o sobě, jako-by ji někdo vystřihl z krátkometrážního filmu. Z té pásky, kterou měla zavázanou kolem hlavy tak, aby se svět jevil jako v mlze. Z té pásky, hnědé jako jeho oči. Před tím, co do sebe již pojala, neuteče. Netouží po tom, vidět ostře. (Ledaže by jeho oči byly oceán.) Ten, ve kterém se stále znovu topí. Dva břehy, dva úhly pohledu, dva přístavy. Je s podivem, že se stále nenaučila plavat. Mnohem zajímavější ale je, že to stále zkouší. O důvod víc, aby dobře zvážila, zda to, co je jí dražší než život, má opravdu takovou váhu.  

 Ve vodě jsou ale stejně jako v lásce fyzikální zákony převrácené. Každý kilogram navíc jí přiblíží ke dnu a ona by se měla držet na hladině. ,,Měla, měla”, ale láska není pro zbabělce. Stejně skoro nedýchá, když se k ní přiblíží ta největší vlna jeho vůně. Spláchne jí dřív, než stačí otevřít pusu. Možná proto je němá jako ryba nebo jen následuje jeho příkladu a už neví, co říct, když jí do dlaně vloží další šupinu. To, co je v ní smyslem vystačí na čas, kdy je unášena jeho přítomností ale na břeh si jí nedonese. Počká na odliv, aby z písku sebrala vyplavenou mušli, - (věčnou připomínku šumu jeho hlasu ) a tisknouce ji na svoji hruď, odejde domů, kde jí bude pravidelně zalévat slanými vodami svých slz.