Danse Macabre - Epilog - Morana (Konec cesty)

Kráska ponurá 

ledová, ale krásná 

chtěná, kýžená

mnohdy spásná

Slušně poskládané, slušně ponurá atmosféra, která výborně koresponduje s obrázkem. Navíc je děj důvěryhodný, protože toto, kdyby za mnou chodilo, třeba v noci, nebyl bych v klidu.

Ten pohled znám znám z praxe. Dokud přetrvává, nezměnilo se uvnitř ještě vůbec nic.

Abakus - bylo to těžké období, ale někdy na začátku března - byl jsem týden sám doma, do života mi nečekaně vtrhla těžko ovladatená síla (no dobře, sám jsem Ji zavolal jménem a třikrát jsem Ji pozval dál, ale znáš to, jak to bývá v pohádkách - člověk si ukousne větší sousto, než pak dokáže polknout). Skoro celý týden jsem téměř nic nejedl, jen jsem pil rum a psal... a vedl prazvláštní rozhovory, se sebou, se vzpomínkami, i s hlasy, které mainstream nazývá z nedostatku fantazie a odvahy šílenstvím. 

Long story short, jednou v noci se mi zdálo, jak s kýmsi na jakémsi maškarním bále šermuju na meče, a nemůžeme se navzájem zasáhnout, jako bychom byli pravá a levá ruka téhož těla. Křičel jsem na ní: "Kdo jsi?" a posedl mě strach, a ona se smála šíleným smíchem, ve kterém zněla nejen ocel dopadající na ocel, ale i ledová smršť mořské bouře a hrůza z dosud nepoznaných hloubek.

Pak jsem se probudil do podivné noci, ve které jsem napsal tuhle báseň - posedl mě zimničný třas, třásl jsem se po celém těle i pod dekou, ačkoli v pokoji bylo teplo, srdce mi bilo až někde vysoko v krku, a z nosu se mi spustila krev, kterou, jak jsem zjistil až ráno, jsem si při smrkání rozmazal po tváři, takže jsem vypadal sám jako nějaká postava z vlastních hororových fantasmagorií. Všemu ale dominovala čirá hrůza, měl jsem pocit, že nedožiju rána, a v mlze a bouři před sebou jsem jasně viděl Její tvář, takovou, jako na té fotografii výše (a polekalo se Jí už víc lidí, než já), a cítil jsem na hrudi stisk ledového pařátu, jak se mi snaží vyrvat srdce z těla. "Co to děláš, chtěli jsme přece si hrát, takhle mě zabiješ!", říkal jsem jí zmateně. "Zabiju tě, protože si to zasloužíš!" zasyčela, a stisk zesílil, až jsem zalapal po dechu. 

No a když mi bylo nejhůř, vzpomněl jsem si, že můj učitel hudby by si třeba věděl rady (nakonec -  napsal mio na vnitřní stranu zirbagalli, které jsem od něj koupil, zaklínadlo, ale tomu bubnu se u mě nelíbilo, tak jsem mu ho vrátil), volal jsem v duchu o pomoc, ale nepřišla žádná odpověď, zřejmě má tam za oceánem dost vlastních problémů. Nakonec jsem si řekl - učil ses u něj dlouhá léta, jestli to bylo něco platné, tak bys měl řešení najít sám. Nakonec mě napadlo, že i ta nejstrašnější čarodějnice na světě má v sobě někde ztracenou malou holčičku, která se bojí tmy a strašidel, a která touží po tom, aby jí někdo zahrál ukolébavku, a tak jsem vzal svůj tonbak dovezený přes Turecko až z daleké Persie (Peršané napsali pohádky z Tisíce a jedné noci, takže pokud někdo hledá autoritu přes pohádky, nejlepší je jít směrem na východ), a hrál jsem tak dlouho, až mně strach zcela opustil, a viděl jsem Tu, která té noci pro mě byla skutečně Moranou, jak se mění, jak se stává krásnou ženou, kterou dnes je, a poté malou holčičkou, kterou kdysi byla, a jak usíná s bytostně spokojeným výrazem dítěte, které se cítí být v bezpečí.

No a když jsem se Jí ráno přes whatsapp opatrně ptal, jak se jí spalo, psala mi, že dlouho nemohla pořádně usnout a zdálo se jí něco šíleného, a pak nakonec usnula tak tvrdě, že ji ráno manžel nemohl vzbudit. 

Ale co se té mrazivé březnové noci opravdu stalo, jestli to byl všechno výplod chorého mozku, okultní dobrodružství, dialog id se superegem, nebo jen další pohádka krásné Šeherezád, případně sekvence tarotových karet, to se mě neptej - já jenom zapisuju to, co vidím, slyším a cítím, a nevyhnutelně tak tvořím vlastní příběh, který možná zapisuje někdo jiný. Kdo ví?

tažké obdobie?