Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStín pod hvězdami
Autor
Odpoutaný Prométheus
Žila byla kdysi dávno v jednom velkém domě malá holčička. Dům byl velký, přátelský, a plný světel, chodeb a všelijakých místností, trochu jako bludiště.
Jednoho dne ale všichni někam odešli.
Tatínek odešel.
Maminka odešla.
Všichni bratříčkové a sestřičky, které holčička měla, a se kterými si v tom velkém domě hrála, byli najednou pryč.
Holčička dlouho bloudila sama obrovským domem, až na ní začala sedat úzkost.
Zdálo se jí, že chodby jsou pořád delší a delší, a zároveň užší a užší, strop a podlaha se začaly naklánět v podivných úhlech, holčičce se točila hlava a udělalo se jí špatně od žaludku.
Tak otevřela jedno z oken, a do místnosti vevanul chladivý noční vítr, a holčičce se vrátila barva do tváří. Najednou zaslechla, jak k ní noční vánek mluví lidským hlasem.
"Pojď ven!", šeptal noční vítr. "K životu mezi čtyřmi stěnami se nehodíš, gazelu ani pumu nikdo natrvalo do klece zavřít nemůže!"
Holčička chvíli otálela, protože tmy venku se opravdu bála, ale věděla, že v Domě natrvalo zůstat stejně nemůže.
Tak vyšla ven ze dveří, a pohlédla poprvé v životě do otevřené noční oblohy, a spatřila bezednou propast plnou hvězdokup a galaxií, do které lidské oko dlouho hledět nemůže. Z hvězdného prostoru vanul nesnesitelný chlad, a holčička se roztřásla strašnou zimou, před kterou vás nezachrání žádný kabát, kožich ani beranice, protože se šíří směrem zevnitř ven. V tu chvíli ale holčičku zahřál teplý noční vítr, a pošeptal jí do promrzlého ucha:
"Zdravím tě, ty, která kráčíš sama nocí, jmenuji se Notos a jsem jižní vítr; vanu z pouště, kde rostou palmy a žhne žhavé slunce, a přináším vůni datlí a fíků, a šumím nekonečnou písní věčně putujícího písku. Pusť mě dovnitř! Ohřeju tě a chladné světlo hvězd už ti neublíží!"
Holčička větru uvěřila, otevřela ústa, a jižní vítr vdechla. V tu chvíli pocítila, jak jí útroby rozehřívá stále rostoucí horko, až dostala horečku, a s horečkou přišly podivné vidiny. Viděla karavany velbloudů, a oázy jako zelené tečky v monotónní žluti pouštního písku, viděla muže v turbanech ozbrojené zahnutými meči se širokou čepelí, jak se kamsi prodírají písečnou bouří. Nakonec se její pohled stočil vzhůru, ke kotouči žhnoucího pouštního slunce, které pálilo a pálilo jako obrovský zlaťák odlitý z čistého, zářícího ohně.
Najednou holčičku pohladil po rameni závan větru studeného jako kornout té nejsladší zmrzliny.
"Ahoj," šeptal mrazivý vítr, "jmenuji se Bóreás, a vanu ze severu, z vysokých hor pokrytých čepicemi věčného sněhu a ledu. Voním smůlou horských borovic, ranní mlhou nad horskými potůčky, borůvkami a malinami, a nesu ti ozvěnu orlů plachtících majestátně nad vrcholky hor za jasných zimních rán, kdy je vzduch podoben broušenému křišťálu. Pusť mě dovnitř, a já ti ochladím hlavu a zaženu horečku a vidiny, které tě trápí!"
Holčička, která už byla z horečky na smrt unavená, otevřela tedy ústa, a vdechla mrazivý vítr, který chutnal jako plyšová přikrývka utkaná ze samých ledových krystalků. Vítr sice holčičku ochladil, a horečnaté vidiny zmizely, ale mráz byl stále nesnesitelnější, až holčičce zmrzlo srdce na ledový rampouch, a od toho okamžiku už necítila nic, a už nikdy se nedokázala ani usmát, ani uronit jedinou slzu, a tak kráčela nocí bez hlesu a beze slova, jako zmrzlá kometa putující mezihvězdnou prázdnotou.
Najednou ale vletěl holčičce do očí poryv větru vlhkého jako zrovna namočená žínka, kterou si člověk drhne ve sprše záda, aby se zbavil celodenního nánosu prachu a strastí. Holčička se zakuckala, a teplá vodní sprška probudila v zmrzlých tvářích připomínajících ledovou sochu alespoň náznak života.
"Znám všechny mořské proudy, znám trasy korábů a cesty stěhovavých ptáků. Voním mořskými řasami, solí a rybami, a jmenuji se Zephyros, protože vanu od západu, co svět světem stojí," šeptal vítr, a skrápěl holčičce tváře slanými sprškami, jako když příboj doráží na útesy, nad kterými poletují hejna racků. "Pusť mě dovnitř, a uhasím věčnou žízeň po lásce a po štěstí, která sužuje každého živého tvora, takže bezcílně bloudí životem, a i když jí sebevíce, tak je stále hladový, žádná lidská náruč nedokáže rozehřát věčný smutek, který pomalu stravuje každou lidskou duši."
Holčičce už bylo všechno jedno, a tak otevřela ústa, a vdechla vlhký poryv mořského povětří, a rázem jí bylo, jako kdyby spadla do nekonečného oceánu, a pomalu klesala ke dnu. Z hlubin na ní poulili oči strašní tvorové, které lidské oko nikdy nespatřilo, a kteří svítili vlastním, nezemským, namodralým světlem, a spřádali ve svých nestvůrných hlavách lidskému rozumu nepochopitelné plány, jejichž čas měřilo kyvadlo staletí. Holčička, podobna dřevěné loutce bez života, pokračovala dál v cestě nekonečnou nocí jako dobře natažená mechanická panenka, které filigránské soukolí hodinového strojku nedopřeje ani vteřinu odpočinku.
Po nějaké době se zafoukal holčičce suchý vánek, který stále sílil a sílil, až šlehal do očí a pálil na kůži jako bodance tisíců komárů.
"Neuhýbej hlavou, ale hleď nebojácně do očí tomu, co tě čeká!" radil a poučoval vítr. "Jmenuji se Euros, a vanu z nekonečných travnatých plání na východě, duním kopyty koní a stád ovcí a koz. Voním divokým kmínem, šalvějí a bílými květy, které porůstají mohyly padlých válečníků. Ozvěnou ve mě zní chřestění kostí, které pokrývají dávná bitevní pole, spolu se vzpomínkami na věže dávných měst, které dnes už rozežral zub času. Svět k tobě byl nespravedlivý, ale když mě pustíš dovnitř, vysuším všechnu bolest, a naplním tě tajným věděním, které ti odemkne mnohé dveře a otevře mnohá srdce."
Holčička otevřela ústa, a východní vítr jí naplnil nos, hlavu i ústa, a odvál všechnu bolest i marnou naději.
Tou dobou holčička došla k Městu, které zářilo do noci rozličnými světly a barvami, a ve kterém žil Král s Královnou, dvořané, řemeslníci, kupci, šejdíři i žebráci, zkrátka město jak se patří, se vší parádou.
Jenomže smrtelné lidské tělo nemůže v sobě udržet čtyři větry světových stran, a holčička byla navíc malá a zesláblá, a větry byly silné a divoké, a tak se v jejím těle nějakým zlým způsobem pomíchaly, a proměnily se v bouři, jakou svět předtím nikdy neviděl.
Bouře rostla a rostla, až se proměnila v obrovské tornádo, větrný vír sahající až k obloze, a pozřela Město i s Králem a Královnou, a se všemi dvořany, řemeslníky, kupci, šejdíři i žebráky, protože když si Osud přijde brát, co mu patří, tak se neohlíží na majetek a společenské postavení. Město se v bouři rozpadlo na prach, a zmizelo ze světa, jako by nikdy neexistovalo, a bouře se nasytila a ztichla, a klesla k zemi v podobě obrovského černého mraku, který se začal roztahovat do stran, jako když rozlijete kávu po stole.
A jak se mrak roztahoval, stával se tenčím a tenčím, až vypadal jako obrovská deka utkaná z té nejčernější tmy. Nakonec byl tak tenký, že se stal lehčím než vzduch, takže se vznesl a stoupal k noční obloze, kterou z části zakryl. Jenže protože byl tak tenký, propouštěl částečně jasné světlo hvězd, a proto když se dnes pozorně podíváte, tak uvidíte, jak je světlo hvězd zastřené a matně pableskuje a mihotá se, protože se jen ztěžka prodírá Stínem pod hvězdami, jak se to, co vzniklo z bouře, jmenuje.
Jenže Stín pod hvězdami má i jiná jména, některá tak strašná, že je lidé šeptají jen ve strachu a potají, ačkoliv prý existují tajné chrámy na Jeho počest, ale co se v nich děje, to se neptejte, protože je v nich věčná, neproniknutelná tma a naprosté ticho, a kdo se odvážil dovnitř veden vidinou, že si odnese chrámové poklady, ten se živý ven nikdy nevrátil. Kupci s hedvábím a kořením ale vyprávějí, že kdo ve chvíli zoufalství volá do noci a přinese oběť krve a odhodlání, tomu Stín pod hvězdami splní jeho nejtajnější přání, ale jedním dechem dodávají, že je lepší si nepřát nic, protože cena bývá strašlivá, a smlouva psaná krví se nedá zrušit.
A od té doby Stín pod hvězdami stále roste a roste, a každý rok pozře jednu hvězdu, protože i bytosti, které nejsou z tohoto světa, musí nějak nasytit svůj hlad. A proto je rok od roku na světě větší a větší tma a větší a větší beznaděj, a říká se, že až Stín pod hvězdami pozře poslední hvězdu, tak zavládne věčná a neproniknutelná tma bez konce a hranic.
4 názory
Pod Dannyho dielom si Ty sám napísal:
"Představme si hrnec, který nasvícen vertikálně vrhá stín ve tvaru kruhu, zatímco nasvícen z boku vrhá stín ve tvaru obdélníku.
Znamená to, že by hrnec byl obdélníkem, nebo kruhem?
A znamená to, že když se jeden stín hrncem vrhaný na stěnu jeskyně tvarem liší od druhého, že jsou oba lživé, nebo že je jeden pravdivější, než druhý?"
Osobne si myslím, že o vesmíre vieme toho dosť málo - máme šancu vidieť len niekoľko tieňov a z nich usudzujeme, ako to (dobre či zle) s ním dopadne
A ja som človekom nádeje.
jelikož současná věda zcela opomíjí duchovní aspekty, tak je zcela určitě jisté, že se mýlí, v Dark Souls pak kanonicky je oheň znovu zažehnut a pokračuje nový věk ;)
ostatně co se týče vesmíru, sami vědci přiznávájí že neví jak vznikl vesmír, když to nazývají pouhou teorií, nikoli faktem/zákonem a řeší naprosto ujeté a zcestné věci za kolik miliard let vyhasnou hvězdy, vypaří se černý díry, apod. :D
okamžitě bych jim sebral granty, protože řešení takových nesmyslů je totální ujetej nesmysl jak prožrat peníze na věci, který jsou totálně k ničemu a zůstanou, pokud by to tak bylo, těch xy miliard let jenom na papíře.
navíc jsme na prahu nových objevů, takže paradigmata budou opět změněna a věda bude nucena přehodnotit současné smýšlení ;)
Odpoutaný Prométheus
12. 03. 2022Podle současných astronomických modelů i podle Dark Souls jsou dvě možnosti, Aru - buď vesmír skončí v ohní / návratem do singularity, nebo končí termodynamickou smrtí, protože jeho rozpínání se nikdy nezastaví. Moje pohádka se odehrává ve vesmíru, který si vybral tu druhou možnost.
hm, hmm a ještě hmmm,... to je tedy vážně pozoruhodné, nejdřív mi to přišlo jako pablesky Citadely, té Citadely od Exupéryho, hm.
každopádně, ten konec, zapomněls na pravidlo o rovnováze, tam kde jsou hvězdy požírány, stejným tempem se rodí nové, tam kde lidé blbnou na kvadrát, jsou i ti, co si ze stromu uříznou poutnickou hůl, aby lidem otevíraly moře, na každý tlak odpovídá patřičný protitlak a i když se zdá, že příšery už vítězí a poslednímu městu hrozí pád do nicoty, vystoupí z pouštní bouře dosud skrytí lovci příšer a mocným máchnutím utrhnou příšeře všechny hlavy