Dopis I.

Předem se omlouvám všem, kteří s některými zde zmíněnými názory nesouhlasí. Jedná se čistě o vlastní, zcela subjektivní názor. Pokud mi ho chcete vyvrátit, prosím, napište mi zpět svou vlastní verzi a můžeme o tom, v přebytku volného času, podebatovat. Myslím, že to bude přínosem nejen pro Vás, ale i pro mě. Opravdu Vaši spolupráci ocením.

V tomto dopise bych se chtěl tak trochu podívat na národní sebevědomí. Upustíme tím tak trochu od vlastního vědomí a upneme se na celou českou společnost.

Češi jsou tak trochu nevděčný národ. První věcí, kterou zřejmě dostaly od sudiček už v kolíbce, je jistě nadávání. Každý správný Čech si alespoň jednou dvakrát denně postěžuje. Většinou na politiky, na práci, na své problémy, ale vše se motá hlavně kolem té politiky. Člověk si řekne, že to není nic těžkého (a když se podíváme na některé politiky, tak jim můžeme dokonce i závidět - vysoké platy, málo práce, samé popíjení drahých alkoholických nápojů, vysedávání v putikách a zájmy státu vždy přicházejí trochu zkrátka), ale opak je pravdou. Jednou z nejsložitějších věcí ve společnosti je právě její vedení, což je v podstatě politika. Ted jde o to, kam to vedení spěje a jak rychle. Pokud je cíl (a to nejen ten vysněný) na vyšších úrovních mezinárodního žebříčku, tak je vše samozřejmě v pořádku. Pokud je však ve vysokých sférách jen vysněný cíl, ale cesta k němu prochází zatím jen kanály a stokami, jako se to zdá být právě u nás, pak se není čemu divit, že občané \"remcají\". Co jim v podstatě zbývá - většina z nich na politiku nemá vlohy či geny, někteří si říkají, že \"přece nejsou tak hloupí, aby šli do politiky\" (v mnoha případech je opak pravdou: jsou natolik hloupí, že by se do politiky nedostali - a to už je co říct...) a ti zbylí mají velmi zakrslé národní cítění a jediným jejich cílem je veliká vila na Floridě, pěkný auto, hodně peněz a atraktivní partner - samozřejmě očekávají, že toto všechno tady neseženou a ženou se za tím do ciziny (často za moře) v marné snaze dospět ke svým cílům. Takoví se však nedají považovat za schopné do politiky i jen nahlédnout. Sice si myslíme, že není kam klesnout, ale opět: opak je pravdou - je ještě velmi hluboko pod námi a tyto hlubiny bychom poznali blíže právě s těmito lidmi v čele. A proto: at si jdou! Bude nám tu bez nich líp.

Zatím nechci uvádět nějaký konkrétní případ, protože by to zavánělo rozvracováním. Navíc by i při změně jména asi každý ihned věděl, o jakém politikovi je řeč. Proto se podíváme na jinou stránku tématu. Národní sebevědomí v samotných občanech:

Jistě si také všímáte, že většina lidi nemá téměř žádné národní cítění (anebo ho někteří mají více než dost). To se ovšem často mění, když přijde čas nějakého důležitého sportovního utkání, kde jde u českých sportovců o prestiž nejen vlastní osoby, ale celé naší země. Tady bych jako případ uvedl asi fotbal či hokej. Ať už se jedná o jakýkoli turnaj (Mistrovství světa, Olympijské hry, Mistrovství Evropy...) vždy stoupne národní sebevědomí. A pokud tento šampionát český tým vyhraje, je každý hrdý na to, že je Čech. Proč to ale jde jen když někteří z nás \"udělají díru do světa\". Proč to nemůže být trvalé. Kdybych tady měl uvést příklad, tak bych asi musel přejít k již několikrát otřepané frázi - \"podívejte se na Ameriku\". Ale je to čistá pravda. Netvrdím sice, že je ve Státech každý nějaký vlastenec, ale většina Američanů je hrdá na to, že jimi jsou a že žijí, kde žijí. Proč si tedy my musíme pořád jen stěžovat. A to ať sedíme doma a sledujeme televizi, nebo v restauraci či hospodě u piva, nebo při čtení novin na zastávce autobusu či na nádraží nebo i jen v parku (atd.).

Stejně tak bych se mohl zeptat, proč se u nás dokáží prosadit častěji zahraniční produkty než ty domácí. Jsou ty tuzemské opravdu o tolik horší, nebo je to jen další příklad nízkého národního sebevědomí Čechů? Je docela jedno jestli tady uvedete jako případ nějaké jídlo či kulturní dílo (hudba, film...) či jakýkoli jiný druh zboží, který najdete v každém supermarketu (nebo ostatně i supermarket sám o sobě).

Je mi jasné, že důvod ke zvýšení sebevědomí musí přijít z mezinárodního politického či obchodního dění, ale proč ztěžovat práci těm, kteří se v těchto oblastech o to již několik let usilovně snaží (a při jejich počtu je to úctyhodná činnost). Proč radši nepřispět svou dávkou a neukázat, že umíme být také hrdí na svou vlast a na sebe navzájem, i když se zrovna neblíží žádný mezistátní sportovní turnaj, kde by mohl náš tým uspět? Jistě by to pomohlo politikům i dalším skupinám i jednotlivcům, kteří za náš stát bojují nejen u nás, ale i v cizině. (A to nejen ze sportovního hlediska.)

Z tohoto hlediska se mi zdá, že jsme se stále ještě nevymanili z psychické újmy způsobené rudým kolosem, který nás na čtyřicet let zasedl a udusil naše ego. Je snad deset let tak krátká doba?

Co se tohoto tématu týká, nechávám ho zatím docela otevřené, protože věřím, že se k němu jednou (a to v nejbližší době) vrátím, abych nejen dopsal konec, ale (snad) i poupravil některá fakta. Ale to už záleží zase na každém z nás. Já jen doufám, že jste si z tohoto mého dopisu odnesli i svou část a že jste minimálně sami se sebou prokonzultovali své názory s těmi, co jsem Vám zde odkázal.