Na břehu

 

     “Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, avšak se znatelným respektem v hlase svého velitele. “Myslím, že už nemůžeme dále otálet, pane,” dodal, aby svému dotazu přidal na naléhavosti.

 

     Už od první chvíle, co za ním s návrhem přišli, generál věděl, že bude muset rozhodnout, a to brzy. Bylo mu jasné, že je svými argumenty nepřesvědčil. Nehodlají zde, tak jako on a zbytek posádky, setrvat a počkat na záchranu. Těch pár okamžiků, kdy se jim podařilo odeslat poškozenou vysílačkou své souřadnice před tím, než nadobro ztichla, pro ně nepředstavovalo dostatečnou naději. A navíc nebylo jasné, zda řídící věž na ostrově Gran Balbo, se kterým jako posledním komunikovali, než je z oblohy smetla bouře, zachytila jejich polohu. Sám generál neměl na vybranou. Se zlomenou nohou by byl pro ostatní jen přítěží. Navíc ani přesně netušili, o jak dlouhou cestu půjde. A každým dnem se jejich síly tenčily.

 

     Přežili jen zázrakem. Torzo letadla se zastavilo na úpatí kopce, jenž se zvedal z travnaté roviny, kam letoun dopadl. Brázdu, která se za ním táhla, lemovaly trosky křídel a trupu. Těžko si představit, že kdy vůbec tvořily jediný fungující stroj. Až na generála se nikdo vážně nezranil. Navíc se podařilo z kabiny zachránit slušně zásoby potravin, stan, zdravotnické potřeby a dokonce i střelnou zbraň, kterou pro všechny příležitosti vezli sebou. Jakmile se počasí uklidnilo, zbudovali provizorní tábor.

 

     Napětí stoupalo k vrcholu, když muži čekali na generálovo rozhodnutí, které však stále nepřicházelo. Byli přesvědčení, že zatímco jejich velitel otálí, oni přicházejí o čas, zásoby a energii. Tak to ale nebylo. Generál vážil všechna pro a proti. Věděl, že spoléhat na záchranu zde na místě, se nemusí vyplatit. Zároveň si byl ale vědom jejich nejasné polohy, a tudíž i obtížnosti cesty, kterou bylo třeba ujít. Navíc ani další muži jeho posádky, kteří byli schopni pochodu, nebyli odhodlání vydat se na výpravu s nejistým úspěchem. Věřili, že jejich krátké vysílání bylo zachyceno a záchranná mise už se chystá, nebo je dokonce na cestě.

 

     A byl zde další faktor, který musel generál uvážit. Nálada, nejprve tak jednotná v odhodlání vytrvat a ve víře v jistou záchranu, se začala pozvolna drolit. Mohl se zcela spolehnout na oddanost celé posádky. Jejich vojenská čest jim velela uposlechnout každého rozkazu svého velitele. Čas však běžel, zásoby se tenčily, nervy se napínaly k prasknutí, sil ubývalo a na obzoru žádná spása. Generál tušil, že pokud nenechá jít ty, kteří tábor chtěli a potřebovali opustit, je možné, že bude mít co dělat se vzpourou a k tomu je nechtěl oddalováním svého rozhodnutí tlačit. A i oni doufali, že si je právě toho vědom a nebude jim jejich svízelnou situaci ztěžovat. Bylo načase se vyjádřit.

 

     “Dobrá tedy,” pronesl tak rozhodně, jak jen svedl,“ vyrazte co nejdříve, kapitáne. Jak jste navrhoval, půjde s vámi poručík Casé a doktor Matti. Jako zkušený geograf a biolog vám bude prospěšný. Je dobře, že se k vám chce přidat. Ano, sám mi to říkal a o možnost vydat se na cestu mě prosil. Připravte vše potřebné a jděte tak brzy, jak jen to bude možné,” rozkázal takřka jedním dechem. Snažil se jak jen mohl, aby jeho slova zněla přesvědčivě o to víc, neboť si kapitánovým podnikem vůbec nebyl jist. Co měl ale dělat?

 

     Nyní bylo zřejmé, že právě tito tři členové generálovy výzkumné expedice již nemohou v táboře zůstat ani den. Vojákům se dařilo skrývat svou nervozitu o něco lépe, avšak doktor Matti, který naplánoval trasu jejich průzkumného letu a trval na tom, že bude vhodnější vichřicí proletět, byl na pokraji zhroucení. Již pár okamžiků po samotném ztroskotání se dožadoval zbraně, aby mohl ukončit svůj život, protože vina za jeho omyl zdála se být pro něj v té chvíli neúnosná. Generálovi se však podařilo uplatnit svou autoritu, a přestože geograf nebyl vojákem, uposlechl jeho příkazu, aby se pokusil zaměřit jejich současnou polohu.

 

     A byl to konec konců právě doktor, který jako první nastínil možnost záchranné cesty.   Odhadoval totiž, že pevnina je nedaleko a že je od ní dělí řetěz několika málo ostrovů, na kterých by se v případě potřeby dalo s vorem, který si pro cestu za záchranou vyrobí, plavbu přerušit a nabrat síly. Dal tak těm, kteří nechtěli jen čekat naději a plán, který mohli svým úsilím uvést ve skutečnost.

 

     Ano, bylo třeba trosečníky zaměstnat. Ale rutina, do které po několika dnech upadli, společně se slábnoucí vírou v brzkou spásu, již začaly působit svým rozkladným účinkem. Ne však na všechny. Právě ona trojice, která se nyní vydávala na záchrannou misi, podléhala jejímu zhoubnému vlivu nejvíce. Ne, zde by nepřežili. Ostatní, kteří však na místě zůstávali s vážně zraněným generálem, se nerozhodli setrvat jen z marnosti, lenosti, nebo oddanosti k osobě jejich velitele. Vcelku racionálně došli k závěru, že cesta, kterou hodlali ti tři podstoupit, je až příliš nebezpečná. Možnost, že někdo zachytil jejich nouzový signál, jim v tu chvíli dávala naději na přežití. A tak se trosečníci rozdělili. Jedni nedokázali zůstat nečinně na místě. Druzí považovali záchrannou výpravu za marnou. Jedni museli konat. Druzí nehodlali riskovat za každou cenu. První nesnesli bezmoc a ti druzí jí nepropadli.

 

—

 

     “Asi jsem zapomněl počítat dny,” zaskuhral poručík Casé a padl vysílením pod vysoký strom, jehož koruna se vlévala do souvislého zeleného stropu, klenoucího se nad jejich hlavami. Chránil je před prudkým slunečním svitem, jenž trojici nepřestával spalovat, dokud nevkročili do pralesa. I kvůli němu opustili předem stanovený plán.

 

     “Myslím, že už jich uběhlo osmnáct. Ne, spíš devatenáct. Jsem si ale jistý, že tenhle ostrov už je čtvrtý. Ne, pátý! Škoda, že jsme ho nedokázali obeplout jako ty ostatní. Ale až jej překročíme, určitě už zahlédneme pevninu. Musí to tak být!” pokusil se kapitán Adiarte dodat svým společníkům něco kuráže. “Říkám vám, ještě míli a jsme na pláži!”

 

     “Měli jsme jít po obvodu ostrova. Říkal jsem vám to. Těch pár útesů bychom už nějak přešli,” spustil plačtivě doktor Matti. 

 

     “To by bylo nad naše síly. Ostrov je celý obehnán skalisky. Zkoušeli jsme to. Vždyť to víte, doktore. Vnitrozemím je to snazší a navíc nás les kryje před sluncem. Pevnina je jistě na dosah!” snažil se jej kapitán Adiarte uklidnit.

 

     Jeden po druhém usedali pod střechou z větví obalených listím, jejíž stín je vybízel k odpočinku. Únava hladově stravovala zoufalou mysl. Vor, který postavili, dlouhým vlečením tropickým pralesem nesmírně trpěl. Dal se ale opravit. Jako by však pohled na jeho mizerný stav přispíval k rozkladu už tak valem upadající morálky výpravy, která se kupředu vlekla už jen silou vůle a nadějí ve spásný konec. Hlavně nezastavit. Jít dál. Něco dělat. Cokoliv! Nemohli se zbavit dojmu, že jakmile zastaví, jakmile svou cestu vzdají a počkají zde na záchranu jako generálova skupina, najdou na tom místě svůj konec.

 

     Když před necelým měsícem konečně dorazili k pobřeží ostrova, na němž jejich letoun havaroval, vítali moře takřka s otevřenou náručí. Představovalo záchranu. Působilo tak na ně v každém ohledu. Džungle už měli po několikadenním pochodu až po krk a nedozírná vodní plocha je lákala svým klidem a prostotou. A navíc jak doktor Matti předpověděl, na obzoru se rýsovala silueta sousedního ostrova. Stačí k němu doplout, a pak pokračovat k dalšímu, nechat se vést náhrdelníkem souostroví až k pevnině. Nic složitého. Matti si tak mohl po chybném odhadu síly bouře, která způsobila jejich pád, napravit reputaci. Ulevil svému svědomí. Cítil se tehdy mnohem lépe, stejně jako jeho druzi. Ne snad, že by se již dál nevinil z jejich ztroskotání, na to byla záchrana přece jen daleko, ale ten dotěrný pocit provinění slábl. Vše fungovalo, jak mělo: měli plán a toho se drželi. Jen když je okolnosti nenutí sedět bezmocně s rukama v klíně. Jen když je možné pro zdar věci něco dělat. Jen když je možné vůbec něco dělat. Vše ostatní přece přináší jen zmar.

 

     Tak sestavili pevný vor a vypluli. Jejich nadšení v tu chvíli bylo nezměrné. Plavba se však záhy ukázala být náročnější, než čekali. Přestože pádlovali tak usilovně, jak jen svedli, jejich rychlost byla nepatrná. Dostat se k jen pozvolna se zvětšujícímu ostrovu představovalo kvůli vlnám a spalujícímu žáru tropického slunce téměř nadlidský výkon. Povedlo se však, načež na jeho pláži po dva dny kotvili. Pak jej v mírné vzdálenosti obepluli, aby se vydali k dalšímu z ostrovů, který se vynořil v dálce. I tento objev pozvedl morálku těžce zkoušené trojice, avšak jak Matti sám na sobě pozoroval, nadšení vydatně pokleslo společně s vzrůstajícím vysílením. 

 

     Cesta přes další vodní plochu jim vzala mnohem víc sil, než první plavba. Stále však postupovali. Tak obepluli další ostrov. Pak další. A pak ještě jeden. Vždy, když se další z nich objevil na obzoru, naděje opět naplnila jejich duše, neboť byl důkazem, že doktor měl pravdu. Že celé to jejich pachtění není marné. Dokud mohli směřovat k novému ostrovu, bylo jim dobře, přestože slábli každou hodinou. Ten poslední, největší ostrov, se jim však postavil do cesty a nehodlal je pustit dál tak lacino. Jeho šíře, navíc lemována ostrými skalisky, je už z dálky přesvědčila, že bude moudřejší jej překročit pěšmo. Plavba je stále nenasytněji okrádala o skromné zbytky sil a možnost skrýt se pod listy porostlými větvemi před pražícím sluncem, je k volbě této možnosti přímo vybízela. Tak se vylodili a jako soumaři vlekli své zvolna se rozpadající plavidlo. Tak uplynuly další tři dny, když znavení klesli pod rozlehlým zelenajícím se slunečníkem. 

 

     “Musíme se vzchopit. Myslím, že pobřeží je nedaleko. Už jen pár hodin chůze a jsme na pláži. Tam si odpočineme, nabereme sil a vydáme se k pevnině, která už bude určitě na dohled,” snažil se kapitán Adiarte jak jen svedl pozvednout upadající odhodlání svých druhů. Sám si nebyl jist, zda tomu tak skutečně bude, ale snažil se v to věřit. A snad o to ani tolik nešlo. Silněji však věřil, že je třeba nezůstávat na místě a pokračovat v pochodu. Dál. Kupředu. Pohnout se vstříc možnému řešení, třebaže to jejich nemusí být vůbec účinné. Ani dosavadní útrapy nesvedly zlomit toto životní přesvědčení, díky němuž pro kapitána, poručíka ani doktora neexistovala jiná možnost, než se přidat k cestě za záchranou. Ještě jednou se tedy vzchopili, když je k sobě vidina nedalekého pobřeží jako fata morgana krok za krokem mocně přitahovala. Jak by mohli odolat vábení vysněného pohledu na obzor plný nedaleké pevniny?

 

—

 

     A skutečně! Netrvalo dlouho a stromy hustě zarostlého pralesa se začaly s každým jejich krokem zvolna rozestupovat. Vcelku příjemný stín se rozplynul v prudkém světle, když už nic nestálo jeho paprskům v cestě. A najednou je džungle vyplivla i s poničeným vorem rovnou na pláž. Jejich nadšení bylo nezměřitelné. Štěstí, že konečně prorazili na druhou stranu ostrova, jim vyráželo smíchem přímo z duše. Pak se rozhlédli a uvědomili si svůj omyl: kam jen dohlédli, po celém obzoru se plně rozprostírala vlnící se vodní plocha. Ani stopa po souvislém pevninském pásu v dálce. Doktor Matti klesl na kolena, která se zabořila do jemného písku. Adiarte se pevně rozkročil a ruce zapřel v rozhodném gestu o svůj opasek. Poručík mlčel a když jej zbytečný pohled na prázdné moře omrzel, otočil se se zájmem směrem k listím šustící stěně, ze které před několika okamžiky vystoupili. 

 

     “No dobrá, situace je nyní jasná,” prolomil mlčení jako první kapitán, “jaké jsou tedy naše možnosti? Doktore? Doktore, vzchopte se přece!”

 

     Matti ještě chvíli klečel v písku, uslzenou tvář v dlaních. Pak se přece jen sebral a co nejjasněji se pokusil oběma společníkům vysvětlit situaci: “Nejsem schopen vám říct, jak jsme daleko od pevniny nebo od jakéhokoliv ostrova. Zřejmě jsem se v určení naší pozice naprosto zmýlil. Za daných okolností není možné určit naši pozici, natož naplánovat, kudy se vydat dál a zda má taková cesta smysl,” řekl tak klidně, jak jen to dokázal. Pak se mu však oči znovu zalily slzami: “Nemůžeme dělat nic. Netuším, jakým směrem a jak daleko je pevnina. Pokračovat dál je sebevražda,” dořekl a znovu se zhroutil. Tak plakal ještě několik minut, načež zmlkl a už jen prázdně hleděl před sebe.

 

     Adiarte i Casé mlčky přijali jeho slova. Téměř bez hnutí setrvali oba dva se svými myšlenkami po několik okamžiků. Kapitán se dále rozhlížel po obzoru plném oceánu a bezděky stále křečovitěji svíral svůj opasek. A zamyšlený poručík se stále vzrůstajícím zájmem pozoroval tropický prales, který právě opustili. 

 

     “Co tedy budeme dělat?” zeptal se naléhavě Casé.

 

     Bylo zjevné, že doktor už v tu chvíli nemá žádnou odpověď, kterou by nabídl. Právě proto se poručík svým dotazem obracel především na svého velitele. Adiarte si toho byl vědom. Snažil se, co mu ještě síly dovolovaly, přijít s jakýmkoliv smysluplným plánem. Toho však nebyl schopen. Žádnou podstatnou informaci, o kterou by se mohl ve svém úsudku opřít, neměl k dispozici. Přesto v něm stále hořel pocit, že je ještě možné něco dělat. Snad šlo jen o marnou naději, ale v tu chvíli to sám nedokázal zřetelně rozlišit. Přece to takto nemůže skončit. Bylo pro něj nepředstavitelné padnout bezmocně do písku jako doktor Matti. Byla pro něj nepředstavitelné smířit se se situací, ve které už není možné dělat nic. Nehodlal si samozřejmě počínat naprosto nesmyslně. Nebyl šílený, aby přistoupil na kroky zjevně zbytečné. Zároveň nebyl ani stoupencem víry v existenci řešení každé situace. Jen prostě nesvedl přijmout možnost, že už nezbývá, než jen sedět s rukama v klíně a čekat na zázrak. A tak stále dumal a vteřiny toho dumání se nejen jemu, ale i poručíkovi zdály nekonečné.

 

     Doktor však jasně popsal situaci jako beznadějnou ještě před tím, než se zhroutil. Přes tuto dramatickou reakci k ní ze své podstaty přistupoval podobně jako kapitán i poručík. Jen způsob, jakým se s ní vypořádal, byl jiný. I pro něj byla nepřijatelná představa, že je konec. Že mohou jen čekat a že snad i to pozbylo smyslu. Jeho přirozenost skeptika ho za daných okolností okrádala o všechnu naději. Byl zcela přesvědčený, že se nedá dělat nic, a to jej drtilo. Na rozdíl od kapitána Adiarteho, jehož živá aktivní povaha, nutila jednat třeba i v naprosto beznadějné situaci, doktora beze zbytku opustila chuť žít. Zhroutil se. Jediné, co se dalo dělat, bylo zemřít. Taková byla jeho odpověď na okamžik čiré beznaděje. Není, jak dál. Je konec. A byl to konec. Konec doktora Mattiho.

 

     Poručík Casé se tedy zatím odpovědi nedočkal, a tak jeho mysli nezbývalo, než se upnout k jedinému nápadu, na který uprostřed všeho toho napětí dokázal přijít. K moři se již neohlížel. Cítil, že tím směrem žádná rozumná cesta nevede, a to i přesto, že jeho velitel, kterému dosud bezmezně důvěřoval, směřoval svůj pohled bez ustání právě tam. Casé naopak nespouštěl z očí stěnu pralesa, který se před ním poklidně vlnil, jako by je zval pod ochranu svého mocného slunečníku. Ani on, jako správný člen té trojice, si nepřipouštěl, že by se snad dostali do situace, kdy by nebylo možné dělat vůbec nic. Něco bylo nutné udělat. Třeba v tu chvíli i nesmyslného, ale kdoví co může přijít později? Neudělat teď cokoliv, je může připravit o možnost udělat za čas něco zásadního. Džungle jako by ho přitahovala, lákala svou blízkostí, a především jakýmsi důvěrným bezpečím, neboť poručík dobře věděl, co se mezi stromy skrývá a co je tím směrem čeká. Cestu zpět přece znali dobře, stejně jako možný cíl jejich pochodu zpět. Ano, jejich mise selhala, ale to neznamenalo, že když se vrátí zpět ke zbytku výpravy, nepřijdou společně na jinou možnost záchrany. Nyní to bylo poručíkovi naprosto jasné: jediná rozumná cesta vede zpět!

 

     “Myslím, pane poručíku, že já budu pokračovat vpřed,” pronesl náhle kapitán.

 

     Casé na něj chvíli zíral, jako by snad ani nevěřil, že to, co slyšel, skutečně zaznělo. Pak se znovu rozhlédl po vzdouvajícím se modrém obzoru, načež věnoval pohled jejich velmi unavenému voru. Bylo zřejmé, že bez opravy se neobejde. Doktor na Adiarteho slova nijak nereagoval. Ani jeden z obou vojáků s tím ostatně ani nepočítal. Matti ležel v písku na levém boku. Kolena u brady objímal oběma rukama. S očima otevřenýma zíral před sebe, ale jeho pohled byl až překvapivě klidný, tak jak jen prázdno dokáže být klidné.

 

     “Pomohu vám tedy s opravou voru, je to potřeba,” odpověděl po chvíli poručík a dal se do práce. Adiarte nikterak překvapen se k němu přidal. Zpevnili plavidlo, jak jen to šlo, bylo však  zřejmé, že dlouhá cesta do neznáma může být nad jeho možnosti. Oba muži to věděli. Nebylo třeba o tom hovořit.

 

     “Jestli chcete, pane poručíku, přidejte se ke mně. Rozhodnutí je jen na vás,” nabídl kapitán, ještě než byli s prací hotovi. Nikterak ale na poručíka nenaléhal. Jak se zachová mu bylo vcelku lhostejné. 

 

     Tak v tichosti dokončili, co jen bylo možné pro kapitánovo bezpečí udělat. Z jedné strany jako by je vzdouvajícím se příbojem moře vybízelo k odvážné plavbě za nejasným cílem, z druhé je konejšivý šum větví a bujarý zpěv pestrobarevných ptáků lákal k cestě zpět. Pro doktora Mattiho už ani moře, ani džungle nepředstavovaly hůl, o kterou by se jeho vyhasínající život mohl opřít. Poručík však byl pevně rozhodnut, stejně jako jeho velitel. Naposledy si zasalutovali, a pak se každý vydal směrem, který si zvolil. Vysoká tráva a široké listy pohltily blouznícího poručíka, když se unaveným krokem svěřil příšeří lesa. A zatímco kapitán bojoval se vzdouvajícími se vlnami, které si pohrávaly s vrzajícím prámem, doktor Matti vydechl naposledy. 

 

     Žádného z těch tří už generál ani ostatní nikdy nespatřili. Žádného z těch, kteří se vypravili na cestu, protože nemohli jinak. Ani beznaděj na samém jejím konci je nedokázala zastavit. A protože hodlal každý pokračovat vlastní cestou, rozdělili se. Tam, kde pochopili, že už není cesty dál. Tam na břehu.

 

—

 

---