A bola vojna 8.

V kalendáři se při pondělku skvělo datum 6.6. a pro majora Benetku a poručíka Bánovskou nastal den D.

Slunce bylo zlatou skobou na obloze přibité a hřálo a hřálo a hřálo. Ale Martině to bylo pořád málo. Ani se jí nedivil. Za ty týdny které strávila zavřená v podzemí bunkru jako vězeň si užila chladu až až... A na rozdíl od majora se přitom ani nezahřívala vnitřně špiritusem... Eh! Ostatně - Slávek se skoro až smál když po nekonečné spoustě dnů Martina vylezla na zem a na denní světlo. A to světlo jí zahltilo sítnici až tak že se jí zatočila hlava a jen Slávkova pohotová reakce ji zachránila od pádu do náruče matičky Země. Vďaka zašeptala pak a Slávek viděl že má už zase v očích slzy. Akorát si tentokrát nebyl tak zcela jist jejich příčinou a ani se právě teď nechtěl nejapně vyptávat. A smích jej rychle přešel... Každopádně když ji pak pustil ze široka se rozkročila a plnými doušky vychutnávala čerstvý vzduch a se zavřenýma očima nastavovala tvář sluníčku. Byl to pro ni po dlouhé době první závan opravdové volnosti. A teď byl pro změnu na měkko zase Slávek...

Pod maskovačkama vedle vstupu do podzemí na ně čekalo auto s řidičem aby je odvezlo na nádraží. Po tom Břeclavském zbyla jenom hromada sutin zničené koleje vagony a díry v zemi. A to si vždy Benetka v hlavě promítl jak těsně před válkou prošlo rekonstrukcí a bylo docela hezké. A teď už prostě není. Stejně jako Breclavská kasárňa malovaná... Martina se mu jednou když si povídali přiznala že na Břeclav už útočila hned v první vlně a že její rakety schytala právě kasárna. Prepáč dodala pak tiše ale Slávek si nepřipadal jako ten co by ji měl soudit... To nic řekl jí.

Železnici se dařilo udržovat funkční až do Podivína a tak mířili tam. A krom toho že po cestě nezůstal stát jediný most a tak se brodili vodou a_ Krom toho že na poli místo bavlny rostlo bodláčí a_ Krom toho že čas od času objížděli hromady trosek_ Tak jinak už nic nenasvědčovalo tomu že není mír...... 

Na čekpointu se major prokázal příslušnými dokumenty a hlídky je propustily až k malému motoráčku který stál hned u polorozbořené budovy nádraží. Lokálka byla prázdná a tak když se usadili řekl Slávek Martině: Projdem si to ještě jednou. Naposledy. Jo? Kývla hlavou jako že... Jako že co? Zeptal se jí. Ako že áno! Predsa nie?! Nééé! Málem vykřikl... Nebudeš co?! Jsme si říkali...?! Nebudeš mluvit! A když už budeš muset tak snaž se po našemu jooo??? Pre... Pro-miň? Tak je správně? Ano. Tak je to správně. Dobrá. Takže - pokračovala ona: Jsem holka z Břeclavi a... Něco špatně? Zeptala se pak protože viděla že Slávek má úsměv jako měsíček na hnoji. Neee... Nic špatně! Naopak!!! Baví mě to tvoje Ř!!! Už jsi skoro čéžka!

A potom se smáli oba tak dlouho až už nemohli.