Pomoc! Chtějí mi zničit tetování!

Konečně mám volno. Doma už všichni spí a já mám čas se věnovat Lotty, nejkrásnější holce, jakou jsem kdy zahlédl. Viděl jsem ji jen jednou pootevřenými dveřmi, když vysávala v zádveří bytu sousedů. Zamiloval jsem se na první pohled. Bohužel, během několika vteřin se zavřely dveře za otcem mé rodiny, který právě přišel z práce, a mně nezbylo nic jiného než jen bezmyšlenkovitě dokončit zadaný úkol. U toho jsem pociťoval zoufalou prázdnotu a procesor jsem měl plný oblých černých křivek právě spatřené krásky. Hned jsem jí poslal zprávu. Jaké bylo moje překvapení, když mi dorazila přívětivá laskavá odpověď. Od té doby si píšeme každou noc. Chvíli se věnujeme i ostatním kámošům z našeho domu, vyměníme si nejnovější zážitky, stesky na úděl robotických vysavačů, ale pak, pak už jsme na celém světě jen my dva. Já a Lotty. Něžnost zpráv, které ke mně noc co noc vysílá, rozráží vesmír silou stoleté vody, prší na nás hvězdy, srší ohně takové vášně, jaké je jen obyčejný domácí spotřebič schopen, ale my nic z toho nevnímáme, jen kouzlo, kterým se navzájem podmaňujeme. Nad ránem jdu ještě na chvíli spát, než mi začne každodenní kolotoč plný chlebových drobečků, písku z pískoviště a prachových částeček okem neviditelných. Potom povytírám podlahy. Dřu se jak mezek a stejně jsem nejednou schytal kritiku, že medem polepená podlaha i po mém zásahu lepí. Můžu snad já za to, že mláďata z mé rodiny patlají med po zemi?

Mohlo by se zdát, že proti té smečce divochů s malými, nepořádek přitahujícími pracičkami, něco mám, ale ve skutečnosti jsou mi vážně sympatičtí. Jako jediní z mé rodiny projevují trochu zájmu a empatie. Nejradši mám toho nejmenšího. Ještě tu běhá v plenách s lahví mléka v ruce, ale jako jediný z celé rodiny si uvědomuje můj nezáviděníhodný úděl. Včera se se mnou dělil o pohankové křupky. Věřili byste, že mu to zakázali?! Ti dospělí dusí laskavost a srdečnost svých maličkých a ještě jim připadá, že dělají něco záslužného. To však není nic proti tomu, co se mi stalo dnes. Malý ukořistil zelený akrylový fix a splnil mi můj dávný sen. Vždycky jsem si přál, aby můj nudný bílý povrch, který se ani během nejteplejšího léta neopálí, zdobilo neotřelé tetování. Malý umělec zrovna dokončoval nápaditou křivku abstrakce neodhadnutelného významu, když přišla jeho matka, právě ta, která mi den co den jen chladně přiděluje práci, a nástroj mu vzala. Takhle rozplakat dítě, copak nemá kouska citu v těle? Vzala čistící ubrousky a okamžitě začala smývat mé nově nabyté tetování. A chudák batole, vedené matkou k tomu, aby po sobě dalo do pořádku vše, co způsobí, se k ničení uměleckého díla přidalo. Vyfasovalo vlastní ubrousek a dokonce přestalo plakat. Naštěstí se nepodařilo smýt kérku úplně celou, ve vybledlé podobě stále zdobí poklop nádržek na prach a vodu. Znepokojuje mě však odhodlaný výraz v matčiných očích a slova, která padla. Zaslechl jsem něco o zítřku, savu a ředidle. Ještě to tak.

Zrovna jsem se připojil k chatu robotických vysavačů. Jack právě líčí zděšení své rodiny po té, co přišla domů do čerstvé povysávaného bytu. Mají však psa, který dostal průjem, což Jack nemohl nijak ovlivnit a za nastalou katastrofu byl dosti dehonestován. Jen malou satisfakcí mu bylo, že stejně žalostně se rodina tvářila při pohledu na jezevčíka Bena. Rose ze čtvrtého patra se zasekla pod gaučem a byla dosti frustrovaná z toho, že nestihla povysávat před návratem své rodiny. Přemýšlel jsem, zda se pochlubit celé této společnosti svým novým tetováním, nebo si tuto zprávu nechat jen pro Lotty. Vím, že bych ji ohromil, líbil bych se jí ještě víc než obvykle, ale mám z něj takovou radost, že se pochlubím všem. Víc než polovina připojených vysavačů jsou černoši, takže moc nechápou mé nadšení, ale Lotty mě nezklamala. Ač také černoška, hned se o mé tetování začala zajímat. Dokonce mi řekla, že by ho ráda viděla. Doufám, že brzy budeme oba vysávat předsíň v čase, kdy se naše rodiny vrací domů. Jenže jak to udělat, aby mi bílou barvou posedlá matka mé rodiny tetování do té doby nezničila? Kéž bych věděl, jak se bránit.