Nad ránem

     Hluboká noc a všechny její popletené sny jsou pryč. Příjemně s nimi bylo. A pohodlně. Možná až příliš. Ne snad, že bych si byl vždy vědom, že jde o sny. Ne snad, že bych si je vždy pamatoval. A už vůbec ne pokaždé přinesou něco užitečného. Kupříkladu jako když zoufale něco hledáte, a sen vám jako zázrakem prozradí, kde onu věc hledat, abyste pak ráno na tom místě zklamaně nenašli zhola nic. Ale takoví prostě jsme. Jinak to neumíme. I v bezvědomí se pokoušíme rozplést vše zapletené, co nestíháme, nebo nedokážeme rozplést, když jsme vzhůru. Jak jen se člověk nadře. Tělo klidně odpočívá a mysl sní ostošest, jen aby uspořádala nepořádek uplynulého dne. Jen aby dokázala nemožné. Jak jen si má uprostřed toho všeho shonu odpočinout?

     Svítá. Neochotně rozlepuji oční víčka a probouzím se. Vracím se zpět na svět. Necítím se však ani trochu odpočatý. Natož čerstvý. Prostě vůbec ne takový, jak se tvrdí, že bychom se po ránu cítit měli. Jak se přece vždy cítí všichni ostatní. Alespoň to tak říkají. Světla přibývá. Světlo vítězí. Nutí mě pohlédnout novému dni do tváře. Ještě jej plně nevnímám. Vím, co se děje, ale stále ještě plně neovládám všechny smysly. Snad prozatím místo nich vládnu jinou mocí. Odevzdávám odcházející noci její sílu a zvolna, jen s pramalým nadšením, chápu se zbraní, kterými hodlám čelit nadcházejícímu dni. 

     A to je ten okamžik! Ta chvíle na pomezí. Těch výjimečných pár minut. Někdy jen pouhých vteřin z běhu vesmíru vymknutého bezčasí. Právě o tom vám chci už dlouho povědět.

     Není nic jiného než nové čisté ráno. Beze skvrnky, bez šmouh a stínů. Zcela zřetelné, dokonale zaostřené na každičkou drobnost jeho jasu a čistoty. Vím o sobě. Vím kdo, vím kde a kdy jsem. Jako by odcházející noc očistila mé vědomí od všech nesnází, stesků a zoufání, které předchozí dny, měsíce a roky přinesly a nechaly mně na odiv bezohledně ležet. V mé mysli, v mé duši. Tam, kde se mnohé uloží, ale nemnohé utřídí. Kde to vše zapouští kořínky a pozvolna si podmaňuje mé bytí. Nic z těch trampot tedy v tuto chvíli neexistuje. Přesněji řečeno: nic z toho nevnímám. Záře dalšího jitra přesvítila ty tmavé odstíny a pečlivě dbá, abych nespatřil ani ten nejnepatrnější z nich.

     “Neotvírej oči. Ještě ne. Ještě na to všechno bude čas. Jen klidně přijímej mé světlo, mou energii. Budeš ji potřebovat. Už dnes. Za chvilku. Ale teď ještě ne,” šeptá nepřeslechnutelně pevný hlas mé duši a já neodmítám. Vím, že je to tak správně, přestože netuším proč. Jen tam tak odevzdaně ležím, zpola zavrtaný pod vyhřátou peřinou, a je mi dobře. Tak dobře, jak jen mi může být v těch několika kvapem se krátících minutách. 

     “Neotevřu. Dokud neusoudíš, že jsem připraven vkročit do nového dne. Dokud mě pak nepropustíš. Snad to bude trvat co nejdéle,” prosím nesměle. Další slova jsou už zbytečná. Je mi dobře.

     A tak dál sleduji zázrak zrození nového jitra a sám jsem toho součástí. Jako bych se i já znovu zrodil. Tuším, že to nebude trvat navěky, ale nijak mě to netrápí. Netrápí mě naprosto nic, protože si ničeho k trápení nejsem vědom. Vše je, jak má být. Jako bych netušil, jaké překážky a protivenství mě v ten nový den čekají. Jako bych zapomněl, jaké šrámy jsem si odnesl ze dne včerejšího. Každé ráno mezi spánkem a probuzením má tu moc zahladit všechny nerovnosti a otupit ostré hrany. Dělá to často a dělá to skvěle. Nemám ani ponětí proč. Snad abychom se ze všeho, co na nás tam venku číhá, naprosto nepomátli. Snad abychom to vše ustáli. A snad jen v těch krátkých nedlouhých se nám svět ukazuje ve své čiré nádheře. Kdoví. Jsem vděčný aspoň za těch pár minut. Vím o nich. Vím, že čas od času přijdou, ale nikterak to nekalí jejich účinek. Je to vždy tak skutečné, tak pravdivé a ryzí, jako by to bylo poprvé. 

     Nic však netrvá věčně. Ještě, že tak. Zlehka a opatrně, jako když vás někdo milovaný probouzí, začne mé vědomí zalévat to temné, čemu zatím ranní záře bránila vstoupit. Strach, hněv i vztek znovu sílí a obsazují svá stará místa, z nichž byly jen dočasně vytlačeny. Vědí, stejně jako já, že své pozice udrží, dokud zas večer únavou neusnu. A i pak s chutí vystrkují růžky. I jejich moc je značná a bez některých se nedá přežít. Ale bojujte s jejich nenasytným apetitem po celý den! Proti nim a současně proti sobě. Vím, co mě čeká a přesto vstávám, nyní již plně při smyslech. Jinak to nepůjde. A jinak to snad ani nechci. Ale byl bych si tím tak jist, nebýt čistoty prvního rána, jež mě posílila do dalšího dne? Čistoty, kterou jsem okusil a kterou si jitro za jitrem připomínám? A o níž vím, že znovu přijde? V tom rozednívání bych nechtěl prožít celý život. Nebylo by to opravdové. To ráno netvoří celou skutečnost. Ale je její součástí. A já jsem za ni vděčný.

     Nezapomínejte na sílu rána. Najde si vás. Přijde za vámi. Třeba ne vždy, ale přijde. Ať chcete, či ne. A buďte za ni vděční. Platíte za ni víc, než si možná uvědomujete. A proto si ji zasloužíte.

     Tak tedy: Dobré ráno!