Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTranslated with www.DeepL.com/Translator (25)
Autor
tak-ma-byt
Včera ráno, přesně v 5:20, jsem odeslal kolegovi následující informaci:
„Před chvíli jsem dal na pismaka poslední díl mého cyklu – a když jsem si celou tu práci představil pozpátku, inu, ač jsem vůbec nemínil, byla by to (kdyby se opravilo a precizně zkorekturovalo + přidaly vynucené samostatné písemné práce studentů) docela hutná celoroční vysokoškolská přednáška.
Anebo dokonce předmět.“
K tomu, co včera kolegovi, po mnou absolvovaných více nežli 600 stránkách strojových překladů, dnes ráno v 6:14 pouze připodotknu, že o ruinách, nostalgii, ač ne hned třeba vintage, nebo stejně tak související hauntologii, pořádala paralelně ostravská Galerie Plato celoroční obdobně postupně se vyvozující výstavní cyklus, s jehož kurátorkou jsem konzultoval některé jeho nedostatečnosti související s veřejně nedostatečně poskytnutými jeho dílčími tématy.
Obdobně shrnu, že redakce cinofilského časopisu Cinepur onehdy ohlásila, že připravuje dokonce celé číslo (140) věnované filmům Wese Andersona, a já už nyní, ještě dlouho před redakčním zenitem, mohu prorokovat, že obdobně i tu nebude ve vlivech a souvislostech řádně vyvozeno.
Divu však není, když nastane ve zdejším prasečném prostředí zaplněném nevzdělatelnými blbci, kteří se například nesvedou e-maily zeptat na českotěšínské radnici, proč ta odmítá instalovat místnímu rodákovi, režisérovi Františku Vláčilovi, k příštímu stoletému výročí jeho narození pamětní desku.
S toutéž negramotně dobytčí ignorací se setkávám i v případě fotografie legionářského obrněného vlaku TĚŠÍN, která v téže jedné verzi údajně existuje, a to dokonce deponována nejméně na dvou místech, a ač veřejně neznámá, žádným zdejším její zveřejnění není žádáno.
Takže mi k mému vlastnímu zaujetí po nějaký příští čas zůstává pouze onen poslední film Wese Andersona, k němuž na začátku mého zájmu opět neexistují obsáhlejší studie nebo eseje, přičemž doufám, že mým zaujetím jeho plodnost ještě čímsi o pár souvisejících stránek v nastávajících časech v ještě mi netušených směrech rozplodním.
Přičemž cosi obdobného v mém zdejším prasečím společenském okolí nemohu předpokládat, byť zrovna tento film, na rozdíl od výsledků celé zdejší filmové produkce posledních desetiletí, bude zapsán v análech filmové historie coby arcidílo.