Dopisy Múze (II)

Má drahá Múzo, 

Nevím už ani, jak Tě mám vlastně oslovit, máme už oba tolik jmen, tváří a rolí, že je těžké nás mezi nimi najít. A je vůbec třeba něco takového jako homogenní, uchopitelnou identitu vůbec hledat, není to v postfaktické době tekutých pravd jen další atavismus, který se rozpustí se stoupajícími teplotami ve zvedajících se vodách oceánů, napájených tajícími zbytky polárního ledu? A je skutečně naší vinou, že pro vnitřní složitost, (která vznikala zpočátku instinktivně a živelně, a později zcela záměrně a systematicky co adaptační mechanismus), je opravdu naší vinou, že se zdáme někdy okolí nesrozumitelnými, a díky inherentní lidské fóbii z neznáma někdy dokonce děsivými? Není ovšem si třeba sypat popel na hlavu (nemá to ostatně ve zvyku ani jeden z nás co činnost kontraproduktivní a nezábavnou), ovšem na druhou stranu někdy je v oblacích popela fouknutého proti noční obloze vidět všelicos, a někdy popel sám od sebe zůstane vířit ve vzduchu a vytvoří podivně známé obrazce, planoucí v noční tmě vlastním, narudlým svitem, a vítr přinese přes střechy domů jaksi důvěrně známé, a přece nezemské tóny houslí, jak se nějaký novodobý Erich Zann snaží zoufalou hrou přehlušit tlukot vlastního srdce, a moje ústa začnou opět intonovat mě neznámá slova v neznámém jazyce (není to agnličtina, ani Akán, ale mrazí ty slabiky do morku kostí, jako když zemský tremor otřese základy chatrné budovy)... a hle, mé kosti praští, mastná kůže obrůstá peřím, a je ze mě havran, kýčovité ptačisko oznamující svým falešným krákáním začátek další hororové fantasmagorie. 

Rozpínám křídla a opouštím otevřeným oknem svůj byt, vstříc noci, zimě (opravdu bylo na Náplavce jaro, nebo se nám to oběma jen zdálo? Sdílím naprosto Tvé pochyby...) a odpudivému mrholení. Zakroužím, abych nabral výšku, minu nízko letícího transylvánského hraběte, jak spokojeně plachtí nocí, nasáklý krví jakýchsi zmatených turistů, zamávám čarodějnicím letícím na sabat (počasí nepočasí, organizovaná magie má své pevné rytmy!). Vyšehradská skála je mi neomylným orientačním bodem, usedám na parapet Tvého okna, a pozoruji Tvůj ničím nerušený noční spánek, mědí pableskující, hasnoucí oheň tvých vlasů v dokonalém barevném kontrastu s ocelově namodralými odlesky pouličního osvětlení na hlavni legračně nepraktické pistole tvého manžela. Dichotomie všudypřítomných paradoxů existence samotné mě nepřestává bavit a fascinovat, protože jak se zdá, v každé holi se může ukrývat smrtící čepel, a za každý pohár je nutno zaplatit mincí, ať už je její podoba, hodnota a vzácnost jakákoliv. Spíte skutečně jako nemluvňata, jak jezulátko v seně betlémského chléva, a nevzbudí vás ani kakofonické zakrákání:

What Fate's got for us two in store?

Lustful madness?

Nevermore!

Nesluší se ovšem nočním přízrakům rušit slastnou dřímotu středostavovských domácností, ergo mizím v noční tmě jako list reklamního letáku poletující v poryvech zvedajícího se větru, reklama na cosi cizokrajně nepoužitelného psaná jazykově ustálenými anglikanismy tradičně mizerného překladu: "Ubik! Nakupte si Váš Ubik ještě dnes!" Ubik... co to vlastně je? Jistě něco nákladného a úžasného, něco vzácného natolik, že by se o to mohlo posekat tisíc nejstatečnějších rytířů ze všech království světa, a ten nejsilnější, nejmazanější, nejbrutálnější a nejodolnější, který by pobil všechny ostatní, by pak před Tebou mohl pokleknout a nabídnout Tvé jasnosti tu nevídanou vzácnost hodnou pokladnic králů, sultánů i maharádžů, ale ty jako pravá Princezna (maharádži máš na háku, to víme, jeden ti každé ráno nosí čerstvé koblihy, viděl jsem ho na cestě zpátky, nejí, nespí, jen hlídá koblihu pro Tebe jako oko v hlavě, taková oddanost!), takže jako Princezna bys jen nakrčila nosík a řekla: "Ubik? A co já s ním? Myslím, že ve sklepeních se jich někde válí celý tucet. Ale dobře, stráže, až budete tady statečného rytíře vyhazovat, hoďte Ubik do zahrady, třeba v něm najdou před sluncem úkryt hlemýždi!" A máme tu opět happyend, hlemýždi našli zasloužený stín a kapustové listí, a rytíře za jeho tvrdohlavost a nedostatek empatie sežrali vlkodlaci v hradním příkopu, kteří nepohrdnou ničím, co ve svém rozkošném rozmaru vyhodíš z oken svého paláce. Rytíři ani vlkodlaci totiž nebojují jen sami od sebe, nebýt na světě princezen, třeba by na světě zavládl mír, všichni by žili v sudech od vína jako Diogénés, a byli by šťastní. A třeba by to nebylo štěstí opravdové, třeba by se bez neustálých existenčních hrozeb lidé rozpadli a změnili se v beztvaré stíny, neschopné systematického úsilí a směřování. A rytíři a vlkodlaci všech barev, vyznání a národností jsou stejní, na to můžeš vzít jed. 

A už je vidím z dálky pod sebou světlo svého bytu, obdélník světla v sametu noci, Dveře v Oku, jdu na přistání, a samozřejmě mi chybí trénink, okno ještě trefím, ale srazím hrnek ze stolu, který se mi podaří včas zachytit (tělo je rozbité, ale reflexy ještě fungují), měním se zpět do své zanedbané lidské podoby, zametám zbytky peří z podlahy, sprcha spláchne poslední stopy nočních nepřístojností, a až se mí drazí a milí vzbudí, budu spát sladkým a spokojeným spánkem středostavovského pantáty, stejně jako vy. 

Da yie, nua! Good night! Dobrou noc... tedy to, co z ní zbývá.

PS. Málem bych zapomněl, to nejdůležitější, niterné, zásadní sdělení! Nastraž tedy dobře uši, možná že jsem psal celý tento zmatený text jen proto, abych tě naladil na přijetí této zásadní Pravdy: Popkorn nejsou prázdné kalorie!