POTÉ - kapitola 2: Kurz (3.)

Martin seděl u potůčku a netečně sledoval vodu prýštící mezi kameny. Už mají za sebou více než týden vojenského drilu. Jinak se to ani nazvat nedá. Ranní rozcvičky, odpolední běhy lesem nebo několikahodinové výšlapy neschůdným, kopcovitým terénem, přes křoviny bodající je ostny do kůže, nekonečné terénní běhy a ručkování po provaze nad zurčící horskou říčkou. V ní se vyráchal, stejně jako pár dalších studentů, k veselí ostatních. Ostatní kluci teď nejspíše vylehávají na pokojích, případně se snaží jakkoliv zahnat neskutečnou nudu, ale jemu se tam zůstat nechtělo. Vlastně, pokud by svou situaci zhodnotil opravdu objektivně, neměl proč tam zůstávat. Do třídy prostě nezapadl, od začátku jej zařadili do škatulky podivínského samotáře. Situaci výrazně zhoršil fakt, že jeho matka je duševně chorá, což se velice rychle rozkřiklo. Doufal, že se na střední škole bude cítit lépe, než na základce, ale nezlepšilo se vůbec nic.
Zavrtěl se a nohy natáhl dolů ze svahu. Svalová únava dává tělu zabrat. Dnes si sáhl snad na dno svých fyzických dispozic a nebyl sám. Jediným pozitivem bylo, že terčem nadávek se stal jejich instruktor. On sám je teď trochu v pozadí. Byl vděčný i za tuhle malou úlevu od všedních školních dnů. Mohlo to být ještě horší, vždyť ještě nedávno měl o sobě skálopevné přesvědčení, že bude ve všech disciplínách poslední, ale nebyl. Bojoval sám se sebou. Na rozdíl od mnoha jiných raději zatnul zuby a vymáčkl ze sebe úplně všechno. Čelit dalším rádobyvtipným poznámkám spolužáků se mu rozhodně nechtělo. Stačí pár dnů a celý tenhle blbinec skončí, vrátí se domů a za necelý měsíc konečně začnou vytoužené prázdniny. Opět nikam nepojede, ale to je jedno, hlavně že se na čas zbaví ponižující šikany.
Odpočíval pod vzrostlými keři, které ho zcela skryly pohledům náhodných poutníků. Vnímal ticho, které se rozprostíralo kolem něj. Ticho bez civilizace, jen se štěbetáním a zpěvem ptáků, šustotem hmyzu prolézajícího kolem a koncertem cvrčků. Přemítal, co se asi odehrává doma. Jaké to tam bude, až se vrátí. Zhorší se matčin stav? Bude prožívat to samé peklo, co před rokem a půl? Děsil se budoucnosti. Navíc ho deptalo, že matka nedokáže respektovat jeho věk. Až příliš pozdě zjistil, že mu nacpala do batohu medvídka, jeho nejoblíbenější hračku, když mu bylo sedm let. Jenže teď má šestnáct! Pocit trapnosti prohloubilo zjištění, že mu kluci prohrabali batoh, zrovna když se sprchoval. Ponížení přede všemi bylo úděsné. Správně měl tenhle čin nahlásit profesorce, vždyť šlo o šikanu jako vyšitou, a ona by z toho jistě vyvodila důsledky. Vždyť disciplína je přece alfou a omegou výcvikového kurzu. Jenže takhle by ke všemu získal nálepku bonzáka a všechno by se pro něj ještě zhoršilo. Po základce se tolik těšil na střední školu, věřil, že sem zapadne lépe, leč záhy poznal svůj omyl. Bylo tu pár týpků, kteří mu s rozkoší dokazovali svou převahu. A proti nim nesvedl zhola nic. Trápilo ho, že se ani nemá komu svěřit. Spolužáci ho buďto mlčky tolerovali, nebo si přisadili k posměškům. Párkrát se pokusil zapříst rozhovor s Klárou. Jenže ona se k němu tvářila naprosto nevšímavě. Za pár měsíců nepostoupil ani o píď. Nejvyšší čas vzdát svou snahu, přesto v sobě pořád živil špetku naděje. Touha po lásce přehluší i vědomí vlastní podlomené sebedůvěry.
V dáli zaslechl dívčí hlasy. Přikrčil se pod keříky a snažil se odehnat trudné myšlenky. Přicházely dvě, v jedné z nich poznal Kláru. Nespatřily ho. Pokračovaly v nezávazném štěbetání a sestoupily k říčce sotva dvacet metrů od něj. Rozbušilo se mu srdce. Přemítal, zda se má vyškrábat na cestu a pokusit se po sté navázat rozhovor. Místo toho se zaposlouchal. Rozeznal sotva každé desáté slovo. Hovořily tiše, jen občas některá z nich zvýšila hlas, nebo se zachichotala.
Vzápětí se k nim přidružily další hlasy. Po cestě zase někdo přicházel. Sebevědomé, hlasité výkřiky. Instinktivně se přikrčil. Tohle byl Radek se svou partou. Ti mu tady ještě chyběli! Nestál o další ponížení, zvláště ne před tváří Kláry a její kamarádky.
Jenže bylo pozdě. Jeden z nich ho už zahlédl.
„Héj, kokotku, copak tam děláš?“ vykřikl Radek. „A kde máš méďu mazlíka?“
Martin se bleskurychle vztyčil a oprašoval si oděv.
„Hele, holky, jestlipak víte, že tu máte šmíráka?“ zamával Radek na holky.
Obě dívky zaostřily pohled k nim.
„No jasně, Martin. Schovával se před váma a při tom si mastil péro… úchylák! No fakt, nekecám. Sotva si ho stihl nacpat zpátky do gatí.“
Martinovi se zatmělo před očima. Pomluva, s níž zcela bezostyšně vyrukoval Radek, mu vyrazila dech. Takhle ho potupit před jeho tajnou láskou! To si přece nemůže nechat líbit!
„To není pravda,“ postavil se tváří v tvář Radkovi.
„Je to tak. Ještě si zapínal kalhoty,“ opakoval výsměšně Radek. Kluci kolem něj se začali smát.
„Ježíš, to je ale blbec,“ zaslechl Klářin hlas.
„Jasně, náš trapáckej panic. Stejně vadnej jako jeho matinka,“ pokračoval Radek.
Martin se přestal ovládat. Popadl ho takový vztek, že nedbaje na fyzickou převahu protivníka napřáhl pěst a chtěl ho udeřit do tváře. Jenže Radek bleskurychle uhnul a kolenem vši silou kopl Martina do rozkroku. Ten se zkroutil a vzápětí ucítil tak tvrdý úder do brady, že se zapotácel a překotil přímo do koryta říčky. Zátylkem narazil do ostrého balvanu, až se mu zajiskřilo před očima. Teď nesmí omdlít, teď ne, to by mu ještě ke všemu scházelo. Proud vody se mu přelil přes tvář. Začal se dusit. Jakoby z dálky k němu doléhaly nějaká hlasy. Nevnímal jejich slova, snažil se zachytit pevnou půdu pod nohama a udržet alespoň zlomky důstojnosti. Pomalu se zvedl na všech čtyřech. Sáhl si na obličej. Brýle mu musely spadnout z nosu, zatápal kolem sebe. Měl sotva dvě dioptrie, se zrakem na tom nebyl tak zle, ale tělo mu kromě ostré bolesti v hlavě ochromoval chladný proud. Konečně je nahmatal, ležely jen kousek od něj přímo na břehu říčky, takže je proud nestačil strhnout pryč. Levá postranice byla prasklá.
Dvě mocné ruce jej vyzvedly do vzduchu a postavily. Radek mu dýchal přímo do tváře.
„Už nikdy,“ soptil vztekem, „už nikdy se neopovažuj na mne zaútočit. Nebo ti tak zrasuju ksicht, že tě ani tvoje blbá matinka nepozná.“
Shodil ho na břeh.
„Hele, Radku, už ho nech. Kašli na něj, na blbečka,“ zaslechl znepokojený Klářin hlas. „Nestojí ti za to se s ním špinit. Stejně se vracíme zpátky.“
Ještě vyslechl pár urážek a vzdalujících se hlasů v družném rozhovoru. Klára se po něm ani neohlédla. Klekl si na břeh a potupně se rozbrečel. Tolik zatoužil po domově, ale k návratu zbýval ještě téměř týden.