nemá to chybu, ale stejně se ničeho nedobereš... (1)

 

1)

Reilly Dixon

 

Review

 

The tweedy pastiche

 

of “The French Dispatch”

 

Ennui-sur-Blasé

Nadšení na adrese blazeovanosti

 

Ennui-sur-Blasé

Nuda nad Únavou

 

Recenze

 

Tuctový pastiš

 

"Francouzské depeše"

 

Published: November 11, 2021, The Yellow Springs News

 

https://ysnews.com/news/2021/11/review-the-tweedy-pastiche-of-the-french-dispatch

 

 

Všichni už víme, co můžeme od filmu Wese Andersona očekávat: spoustu rozmarů, drzé dialogy plné vtipu a chytrých replik, postavy kouřící cigarety, jejichž uměřenost má vždy svou cenu, a malebné kulisy, v nichž by každý záběr plný filmových hvězd mohl být obrazem.

 

"Francouzská depeše", Andersonův desátý celovečerní film, to vše beze zbytku splňuje. Podle mého názoru se jedná o nejbližší přiblížení režisérovu opusu magnum – protože všechny tyto prvky, mimo jiné, vystupují do oslnivého, neporušeného reliéfu. Jeho dioramatické scény jsou vytvořeny s tolik zjevným záměrem a inscenačním umem – každá z nich praská ve švech klasickou andersonovskou estetikou v té nejplnější podobě.

 

Ale na rozdíl od jeho ostatních filmů se od nás očekává, že tento budeme číst. Koneckonců je to formou i odkazem milostný dopis časopisu The New Yorker a některým jeho minulým velikánům.

 

"Francouzská depeše" pastišuje stejnojmenný literární cestopis, fiktivní Francouzskou depeši. Dispatch sídlí v chátrajícím imaginárním městě Ennui-sur-Blasé ve Francii a je mezinárodní a kulturní přílohou rovněž fiktivního Liberty Kansas Evening Sun.

 

Příběh se odehrává v roce 1975, po padesáti letech vydávání Dispatch, v době, kdy časopis končí a blíží se smrt jeho šéfredaktora Arthura Howitzera Jr. (Bill Murray). Howitzera a jeho tým složený převážně ze zahraničních spisovatelů, výtvarníků, redaktorů a různých spolupracovníků zastihneme při sestavování posledního vydání. Časopis se tak stává klasickým Andersonovým domečkem pro panenky – pro Andersona až příliš charakteristickým prostředkem, který mu umožňuje spojit čtyři příběhy do jednoho.

 

Poslední vydání začíná hravou skicou pařížského Ennui od spisovatele a cyklisty jménem Herbsaint Sazerac (Owen Wilson). Sazerac jako náš průvodce projíždí dlážděnými ulicemi Ennui a přitom vypráví svůj poslední příspěvek do časopisu – okouzlující portrét špinavého podhoubí města. Upozorňuje na gangy násilnických ministrantů, kteří se přiživují na starých lidech, a na 8,25 mrtvol ročně vylovených z místní řeky.

 

Pak přicházejí tematické příběhy. První z nich napsala J. K. L. Berensenová (Tilda Swinton), která vypráví příběh psychopatického umělce Mosese Rosenthalera (Benicio Del Toro). Během pobytu ve věznici s maximální ostrahou v Ennui se Rosenthaler zamiluje do vězeňské dozorkyně – která se také k překvapení nejednoho Andersonova fanouška stane Rosenthalerovou múzou a vynese ho k mezinárodní slávě.

 

Dále se nám ozve Lucinda Krementzová (Frances McDormandová), politická zpravodajka deníku Dispatch, která podrobně popisuje studentskou vzpouru v Ennui. Hnutí, které vede náladový revolucionář Zeffirelli B. (Timothée Chalamet), se soustředí na jednoduchou výzvu, aby studenti mužského pohlaví směli na ženské koleje. Věc je samozřejmě podepřena drsnými politickými ideály a zuřivostí, které se vyrovná pouze naivita studentů.

 

V závěrečném celovečerním díle nám černošský homosexuální spisovatel Roebuck Wright (Jeffrey Wright) servíruje sloupek s jídlem. To, co mělo být profilem nejlepšího policejního kuchaře na světě, poručíka Nescaffiera (Steve Park), se mění v drama a intriky spojené s únosem a následnou přestřelkou. Po vzoru Jamese Baldwina se Wrightův článek blýská dojemnými úvahami o identitě a exilu.

 

Každý z těchto příběhů, stejně jako většina tematických článků v jakékoli publikaci, ať už literární nebo jiné, představuje pouze krátké a letmé pohledy do života postav. Čtou se jako poetické viněty – dostatečně krátké na to, abychom mohli listovat dalšími stránkami, a zároveň dostatečně dlouhé, abychom se cítili jako v romantickém románu. Těmito příběhy se řítíme závratnou rychlostí. Ale každou chvíli, od barevného záblesku, zastaveného obrazu pandemonia nebo dlouhého pohledu do kamery, se vyprávění zastaví – Anderson nás pobídne, abychom zpomalili a ocenili umělý svět, který pro nás vytvořil.

 

Kromě vznešené kompozice filmu mi na "Francouzské depeši" nejvíce učarovala jeho otevřená úcta k spisovatelskému řemeslu a novinářské praxi. Dozvídáme se, že Howitzer se jako redaktor zdráhá škrtat vše, co mu jeho milovaní autoři předloží – že příliš důvěřuje jejich práci a váží si jí, než aby jejich příspěvky zkracoval nebo osekával jejich osobité rysy. "Prodejte víc reklamy, vytiskněte víc novin, prostě udělejte cokoli," říká Howitzer. "Nic neškrtáme."

 

Jako příležitostný pisálek novin v malém a svérázném městečku – podobném Ennui-sur-Blasé, ale s mnohem méně krysami a chuligánskými ministranty (i když jsem kdysi jedním z nich byl) – jsem měl pocit, jako by byl tento film natočen pro mě. Líbilo se mi, jak Andersonova redakce ožívá, když se blíží uzávěrka – připadal jsem si jako doma.

 

Měl bych také říct, že mám rád vnořené příběhy nebo jakékoli spojení několika dějových oblouků. Není to nakonec přesně to, čím by měla být každá místní publikace? Bodem sbližování více referenčních rámců? Vázaná antologie různých způsobů vidění světa – jakkoli malá?

 

Zatímco Anderson vytvořil "Francouzskou depeši" jako přímou poctu New Yorkeru, nemohu si pomoci, ale myslím, že měl na mysli i některé maloměstské noviny.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

2)

Leigh Singer

 

The French Dispatch

 

pens a lavishly Andersonian

 

love letter to journalism

 

Mytologizovaný, obsedantně symetrický styl Wese Andersona se prolíná každým záběrem této hutné pětidílné antologie s typicky hvězdným obsazením.

 

Francouzská depeše

 

píše velkoryse andersonovský

 

milostný dopis novinářům

 

Sight and Sound, 13 July 2021

 

https://www.bfi.org.uk/sight-and-sound/reviews/french-dispatch-wes-anderson-love-letter-journalism

 

 

Není-li Francouzská depeše nejlepším filmem Wese Andersona, pak je rozhodně nejvíce Wes Andersonovým filmem, pravděpodobně nejčistší destilací jeho osobité estetiky, vyprávění a zálib.

 

Je to valentýnka jak časopisu The New Yorker – zejména jeho průkopnickým kosmopolitním spisovatelům poloviny 20. století, jako byli A. J. Liebling, Mavis Gallantová a James Baldwin –, tak kinematografii a kultuře jeho adoptivní vlasti Francie, přičemž celý film se odehrává ve fantaskním městečku Ennui-Sur-Blasé. Takže tedy: obrazoborečtí američtí emigranti, kteří se snaží nekompromisním stylem vykouzlit a zprostředkovat širší svět. La République de Wes, c'est lui.

 

 

Wesova republika je on.

 

Je to také jeho nejhustší a nejvíce dezorientující vývar. Tento pětidílný antologický film je vytvořen tak, jako bychom listovali stránkami titulní publikace, odnože fiktivních amerických novin The Liberty, Kansas Evening Sun, a skládá se z "nekrologu, cestovního průvodce a tří fejetonů". Jde o úmrtí zakladatele a šéfredaktora Dispatch Arthura Howitzera Jr. (Bill Murray); náš muž z města, cyklista Owen Wilson, nastiňuje barvitou historii Ennui; a tři hlavní příběhy přináší trojice hvězdných reportérů (Tilda Swintonová, Frances McDormandová a Jeffrey Wright), kteří popisují pochybné umělecké obchody uvězněného malíře, studentskou revoltu a únos syna policejního komisaře.

 

Kromě prologu a epilogu Nekrologu, každý příběh je samostatný a spojuje ho pouze Andersonův patentovaný styl. Symetrické kompozice, precizní pohyby kamery a sebevědomě divadelní kulisy by bez problémů zapadly do nekonečných online videoesejí a superstřižen, jimiž se inspiruje. Obsedantní úroveň dobových detailů, obrovské, neustále se střídající herecké obsazení, typografie na plátně a střídání krémové monochromatičnosti a cukrkandlových barev je místy naprostým vizuálním přetížením: gurmánské jídlo, kde bohaté chody stále přibývají.

 

V důsledku toho je těžší než kdykoli předtím prohlédnout nebo dokonce plně vnímat bohaté povrchní potěšení a investovat do postav na emocionální úrovni. Andersonovi protagonisté obvykle mluví oněmi charakteristickými mrtvolnými, emocionálně tupými replikami. Poznat a vcítit se do Tenenbaumových dětí, Steva Zissoua nebo citově zakrnělých sourozenců Darjeeling Limited vyžaduje často celovečerní investici. Dokonce i časové rámce hotelu Grand Budapešť s ruskými panenkami splývají v jeden celek. Tady se stránky nenápadných rubrik Dispatch otáčejí dál, ať už jste na to připraveni, nebo ne.

 

Bylo by však nezdvořilé nepřiznat ohromující kreativitu, která je zde k vidění, a zjevnou radost ze života, s níž byla sestavena. Slušivé pocty Jacquesi Tatimu a francouzské Nové vlně, animovaná scéna pronásledování autem (Angoulême, kde se film natáčel, je hlavním městem francouzského komiksu), pocta šansonu 60. let – v podání Jarvise Cockera – a nádherně vyumělkované obálky francouzského Dispatch jsou šité na míru s odbornou řemeslnou a láskyplnou péčí. Mezitím chytlavá a veselá hudba Alexandre Desplata pomáhá spojit každou Andersonovu miniaturu do většího celku.

 

Ti, kdo Wese obviňují z pouhého rozmaru, si zde jistě přijdou na své. Málokdo i z Andersonových zarytých fanoušků by jeho filmy obhajoval jako společenský komentář, a to je patrné i zde. Část inspirovaná studentskými protesty z roku 68 v čele s předčasně vyspělým revolucionářem Zeffirellim v podání Timothée Chalameta považuje celou dobovou vzpouru za dětinskou hru pro "grognony" neboli "bručouny". Dokonce i blokáda vzpoury má roztomilý únik poklopem – možná Andersonův únik před skutečnou politickou angažovaností.

V nejlepších scénách filmu je však vidět, že usiluje o něco víc a dosahuje toho. Skvělý reportér Jeffreyho Wrighta, který se podobá Jamesi Baldwinovi, je za svou sexualitu uvržen do vězení, odkud ho pak vysvobodí redaktor Howitzer, který mu dá šanci na osobní i profesní svobodu projevu. Wright se později seznámí s legendárním asijským emigrantem, šéfkuchařem Nescaffierem (Stephen Park), a sblíží je, že jsou cizinci v exilu, kterým "něco chybí". V takových dojemných momentech je cítit, že Anderson evokuje hlubší, osobnější, dokonce současný ohlas než jen pastišovou poctu velkým novinářům minulosti.

 

Howitzerova mantra zní: "Prostě se snaž, aby to znělo, jako bys to napsal schválně," a dopřává svým autorům to, o čem si většina z nás novinářů může nechat jen zdát. Však také ve své závěti stanoví, že The French Dispatch po jeho smrti přestane vycházet. Ve filmu Wese Andersona se všechno děje záměrně. Náš čas je omezený. Jak s ním naložíme? Jeho věrní spolupracovníci – zdá se, že se zde objevují všichni klíčoví herci, které kdy obsadil, i když se jako Jason Schwartzman nebo Saoirse Ronanová na plátně objeví jen na pár vteřin – se opakovaně podepisují pod nabízený jedinečný, hravý zážitek. Mezitím už nejspíš víte, zda vás depeše ze světa Wese Andersona okouzlí, nebo rozladí.

 

Zastavte lisy.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

 

3)

Pat Brown

 

The French Dispatch Review:

 

A Richly Detailed Tribute

 

to the Power of Storytelling

 

Film Wese Andersona je často fascinujícím a podivuhodným cvičením v komplexním vyprávění a vizuální kompozici.

 

Recenze Francouzské depeše:

 

Bohatě propracovaná pocta

 

síle vyprávění

 

Slant Magazine, July 12, 2021

 

https://www.slantmagazine.com/film/the-french-dispatch-review-wes-anderson/

 

 

Jedním z nejzajímavějších rysů filmů Wese Andersona je paradox mezi extrémní uspořádaností jejich kompozice a stejně velkou flexibilitou struktury, kterou tato uspořádanost umožňuje. Jeho vyprávění vždy vyzařují hutnost tlustého, malým písmem psaného bloku textu a jako spisovatel – zejména jako jeden z modernistů, které zjevně obdivuje – projevuje Anderson jen málo zábran pohybovat se mezi přítomností, minulostí a budoucností příběhu takříkajíc v rámci jednoho odstavce. S pomocí voiceoverového/mimoobrazového vyprávění a precizně zarámovaných (a často označených) ilustrací vytváří scénárista-režisér pružné kapsy v časové ose děje, odbíhá na odbočky zaplavené informacemi o vedlejších postavách a pak se zase vrací k probíhajícímu příběhu.

 

Francouzská depeše posouvá Andersonovu charakteristickou hru s vnořenými vyprávěními a jeho lásku ke kultuře poloviny století do nových výšin. Tento pečlivě propracovaný film zasazuje příběhy do novinových článků, přednášek a televizních rozhovorů a zapojuje animaci a text v ódě na způsob autorství, který většinou vymizel s úpadkem tištěných médií. Francouzská depeše, splétající několik vinět, které ilustrují příběhy z titulních novin sídlících ve fiktivním a drze pojmenovaném francouzském městečku Ennui-sur-Blasé, ukazuje, co mohlo být zvláštního na kultuře na hranici fantazie, ale její pocit zaneprázdněnosti jí brání dosáhnout emocionálního dopadu, o který její finále zjevně usiluje.

 

Děj filmu se odehrává někdy v šedesátých letech, jak lze vyčíst z aut a tapet, a budovy a prostory nesou vliv filmů Jacquese Tatiho Monsieur Hulot. V prologu nás vypravěčka (Anjelica Hustonová) výmluvně seznamuje s různými zaměstnanci, kteří vykonávají svá řemesla ve zdech labyrintovité, ale stísněné budovy novin, přičemž téměř každého z nich hrají Andersonovy stálice. V centru organizace stojí její šéfredaktor Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray), který začal vydávat malý, exilový časopis jako odnož novin svého otce v kansaském Liberty.

 

S těmito postavami se však příliš nesetkáme, protože většina času na plátně je věnována příběhům tří hvězdných autorů novin. Umělecká reportérka J. K. L. Berensenová (Tilda Swintonová) s obří zubní protézou a jasně červenou parukou vypráví příběh Mosese Rosenthalera (Benicio del Toro), abstraktního umělce, který je zavřený v místním vězení za dvojnásobnou vraždu. Lucinda Krementzová (Frances McDormandová), stárnoucí radikálka se skrytou zranitelností, píše o místním studentském povstání, v jehož čele stojí vášnivý mladík jménem Zeffirelli (Timothée Chalamet). A erudovaný Roebuck Wright (Jeffrey Wright) se zvučným hlasem vypráví o slavném šéfkuchaři (Stephen Park), který se zaplete do únosu a policejního střetu s místním zločineckým podsvětím, jehož bezejmenného vůdce hraje Edward Norton.

 

Každý z těchto relativně samostatných krátkých filmů vzdává hold nedbale vážnému intelektuálovi poloviny století, který se pohodlně obléká, poflakuje se s cigaretou a klamně přísně přistupuje k životu mysli. A jejich intenzivní pozornost věnovaná jazyku se samozřejmě odráží i v Andersonově vlastním filmovém jazyce. Režisér používá zjevné stylistické prostředky k vymezení rovin vyprávění – přednášky a rozhovory, které příběhy rámují, jsou barevné, ale samotné příběhy jsou černobílé –, aby pak tyto styly podle výrazového rozmaru rozmařile míchal. V jednom okamžiku ve Francouzské depeši přechází zpět na barvu, aby nám ukázal výrazné modré oči Saoirse Ronanové, když její postava šoumenky nahlíží do poštovní schránky. Jindy zase náhle přejde do animace v akční scéně.

 

Andersonův film je zmatek, ale přísně kontrolovaný, každý záběr je tak drolící se, že se jeho pečlivost sama stává vtipem. Občas se akce dokonce zastaví, aby posloužila Andersonově potřebě vidět všechno jako piktogram, jako když se vzpoura ve vězení proměněném v uměleckou galerii zastaví na místě a improvizované zbraně vypadají směšně, když zamrznou uprostřed švihu. Francouzská depeše je často fascinujícím, podivuhodným cvičením v komplexním vyprávění a vizuální kompozici. Ale navzdory zádumčivému epilogu, z něhož je patrná Andersonova upřímná lítost nad odchodem určitého druhu literárního zpravodajství, není vždy snadné sdílet jeho pocity.

 

Formát antologie Francouzské depeše ztěžuje navázání emocionálních, nikoli jen čistě intelektuálních, vazeb mezi jednotlivými pracovníky novin. Nepomáhá ani to, že film je tak nabitý rozpoznatelnými talenty s tak malými rolemi, že Elisabeth Mossová není jediná, kdo se cítí zbytečná, napohled použita jen jako zdroj rozptýlení. Sentiment potřebný k tomu, aby skutečně prodal teskný závěr, je pohřben pod všemi těmi epizodními rolemi a stylistickými výstřelky. Je tedy na místě, že postavy často odkazují na ceduli vylepenou na dveřích Howitzerovy soukromé kanceláře, která jeho zaměstnancům připomíná, aby neplakali. Dobrou zprávou pro Howitzera – ale mnohem ambivalentnější zprávou pro nás ostatní – je, že navzdory tomu, že se Francouzská depeše v posledním dějství obrací k sentimentu, je pravděpodobné, že k tomu diváky ani nebude svádět.

 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

 

---