Můj Boss (je ledovec) 17.díl

Můj Boss (Je ledovec) 17.díl

Diana :

„Dane zastav! Nebo vyskočím.“ Sahala jsem na kliku a přitom vyhrožovala, když zacvakly zámky. „Vydrž, už tam budeme.“ Nejraději bych mu ten úsměv vymlátila i s pár zubama, když začal zpomalovat. „Kde to jsme?“ Vsákla jsem se do křesílka a odmítla pro změnu vylézt, až zastaví. „ Tam, kde mi neutečeš. Ty nemáš hlad?“ Divil se Dan a vylézal z auta. Obešel ho a otevřel mi dveře. „S tebou jíst nebudu! Odvez mě zpátky do kanceláře!“ Trvám na svém, když mě rukama nadzvedl a vyndal z auta. Pohotově zamknul, abych se nemohla nasoukat zpátky, kdyby se mi podařilo utéct. Stále mě držel v náručí a já sebou házela a kladla odpor, ale nic na něj nezabralo. Danovi paže byli tvrdé jako ze železa. „Přestaň sebou mlít. Musíme přejít na druhou stranu.“ Naproti byla malá hospůdka. Čekala jsem přepychovou restauraci s pěti hvězdičkama. Nakonec tohle vypadalo příjemně a romanticky, Od Dana jsem to nečekala. Bylo tu krásně. Od malých lampiček po ozdobené květináče v plném rozkvětu. „Chodím sem rád.“ Podotknul Dan, když viděl můj úsměv, který mě rovnou přešel. Na oplátku jsem ho znovu kopla, ale obratně se vyhnul a já se na něj víc nalepila, jak se zváhnul. „Nevěděl jsem, že mě máš tolik ráda.“ Zazubil se a dal mě opatrně na zem. Chvíli zůstanu v jeho sevření, když si uvědomím co dělám a odstrčím ho. „Máš hodinu. Pak se musím vrátit na další schůzku.“ Otevřela jsem posuvné dveře a Danovi je zavřela přímo před nosem.

Dan:

Vešel jsem a pozoroval každý pohyb, který Diana udělala. Párkrát se usmála jak pozorovala krajkové ubrusy a načechrané malé záclonky. Vždycky jak se zaměřila na mě, tak se mračila.  Nakonec si k jednomu stolku sedla a prohlížela si menu, které tam bylo položené. Přisednu si, když spustí. „Nemůžeš si sednou někam jinám? Kazíš mi náladu a chuť k jídlu.“ Pořád zkoušela nějak uniknout, ale já se nenechám. Jednou se mi povedlo dosáhnout svého a tak lehko se nevzdám. „Přiznej konečně porážku. Nemůžeš jednou ustoupit a připustit, že mám na to nárok?“ Diana chvíli zkoprněla a přemýšlela, než si udělala celkový nadhled nad věcí. „Přiznávám, ale mohl si se normálně zeptat a co si udělal? Zrušil si mi schůzku a prakticky mě unesl bez mého dovolení. Mám právo být naštvaná.“ Lže jako, když tiskne. Rozhodně to není jenom moje vina i Diana na tom má svůj podíl. „Copak by jsi šla dobrovolně? Víš kolikrát jsem tě pozval na snídani, oběd nebo večeři?“ Zavrtěla hlavou a zůstala na mě zírat, když jsem totálně vybouchnul a vytáhl malý černý zápisník. „Snídaně 584 pozvání, pak jsem to vzdal. Následovalo 879 pozvání na oběd. Někdy jsem neměl čas, protože jsem byl na obchodním obědě, proto jich není tolik. Od doby co Patrik blbnul se sekretářkama jsem se přestal ptát na večeře, kterých bylo 1087. A vždycky to bylo tvoje NE, co mě donutilo se s tebou v posledním čase sázet, ale ani to nechceš. Mám toho dost.  Odcházím.“ Venku jsem svíral ruce v pěst a konečně nechal uvolnit dlouho skladovaný stres. Trochu se uklidním a prohrábnu si vlasy, které mi vítr rozcuchal. Diana zůstala uvnitř. Vůbec jí nezajímalo, jak se cítím a to mi nechávala naději, kdyby řekla rovnou, že o mě nemá zájem nestaral bych se. Je čas, abych to konečně vzdal. Znovu vyndám zápisník, abych ho v nejbližším koši zahodil. Měl bych začít s čistým štítem. Nejdřív se ožeru pomyslím si a vracím se pomalu k autu. Smutek se vkrádal do srdce, které bylo plné lásky a ničilo ji. Nastartuji a ohlédnu se k hospůdce. „Sbohem Diano.“ Při těch slovech mi steče pár slz, které okamžitě otřu do rukávu saka. Jsem blbec. Jsem blbec. Opakuju si to celou cestu zpátky k autu. Nakonec otočím auto a do kanceláře se nevracím. Vytáčím známé číslo. „Patriku beru si dovolenou. Já se musím dát dohromady. Ona Diana a já. Vlastně žádné my není.“ To bylo jediné co jsem dokázal souvisle říct, než se mi zavařil mozek a hlásil totální selhání systému. Nebyl jsem schopný o tom ještě mluvit. „Chápu. Postarám se o firmu, když budeš chtít pít zavolej. Vyslechnu tě. Drž se kámo!“ Zavěsím, aby mě Patrik ještě víc nelitoval a jedu neznámo kam.

Patrik:

Co se mezi nimi stalo? V ruce držím telefon, kde se ozývalo tůt tůt tůt, jak rychle Dan zavěsil. Tohle vypadalo vážně. Vždycky se pohádali, ale nakonec se do pár hodin zase pošťuchovali. Je zbytečný mu zpátky volat, když má takovou náladu. Budu se muset zeptat Diany, až se vrátí. Místo ní jsem se sešel s oddělením. Prakticky mě k tomu Dan dokopal, i když to nikdy nedělám. Normálně jsem se z té atmosféry v zasedačce oklepal a oni skoro pos.., když mě viděli a hřeb celého odpoledne byl oběd, který nesnáším. Vyřídím několik maličkostí a nastupuju do výtahu. Samo se to dole nevyřeší. 

https://povidkyodkat.blogspot.com/