Je krásná

Tohle je prvopočátek jednoho textu. Dávám to sem, abych věděla, jestli to má nějakej náboj. DÍky. 

----

"na, kup mi cigára - modrý LMka"

V ruce držím zmuchlaný dvoukilo a když běžím ze schodů, pořád dokola si opakuju - modrý el em - modrý el em - modrý el em. Než seběhnu ty čtyři patra, sladí se můj dech a dusot nohou na schodech se slovy. Jak dětské říkadlo. Jak vlak na kolejích.

V obchodě skládám nákup do tašky a přemýšlím, jak ležérně požádat prodavačku o cigarety. Zkouším to různými hlasy i s různým výrazem. Nakonec na otázku "Věrnostní kartičku máte?" překotně vysolím "modrý LMka, díky". Nerozumí mi, protože mumlám, nebo protože jim tam rádio hraje debilně nahlas, nebo protože debílek ve frontě hlasitě žvýká.

"Co?"

"Kartičku nemám, díky"

A z obchodu odcházím bez cigaret. S těžkým nákupem si zajdu o tři ulice dál a pak trafikantce ukazuju, že mi bylo osmnáct. V maličký trafice jsem jako plyšák v domečku pro panenky – kdybych se jen pohnula, pobořím všechen nábytek. Dělám pro ní psí kusy.

Cigára položím na ulepenej stůl v kuchyni. Někdo na něm obědval a pak ho nesetřel. Drobečky jako fakt hodně náročný puzzle – poskládej si vlastní kus pečiva. Nekonečná recyklace.  Byt je zticha. Ona v pokoji na obrovským bílým prostěradle přesazuje kytky. Dlouhý prsty zaplétá mezi kořeny, osvobozuje je od hlíny a je krásná. Jako kdyby tu místnost někdo postavil kolem ní. A kdyby odešla, všechno tady imploduje.