Černá díra - 1. Úvod

Úvod   

„Králi Lipsi, temná síla na jihu Frakturnu neustále postupuje.” Její hlas se při těchto slovech nepatrně třásl. Přesto, že se královna snažila být oporou pro svého muže, nedokázala skrýt svůj strach z událostí dějících se na jihu její země.

„Ano, já vím Qvelie.” Lips, statný elf a rozený vůdce poznal na své ženě obavy.

„Už nemůžeme dále čekat. Musíme ho pro ni neprodleně poslat.” Drobná sněhobílá ruka mu stanula na rameni a on věděl, že má jednat. Mávnutím ruky naznačil strážím, aby přistoupili.

„Pošlete sem Arma.” Oba přikývli a s poklonou se vzdálili. Král a královna osaměli.

Pracovna, ve které se nacházeli, nebyla nikterak prostorná. V oknech orientovaných na západ se leskly poslední sluneční paprsky. Stěny byly lemovány obrazy dávných předků a v jednom z rohů roztahovala své police prastará knihovna. Nacházely se v ní desítky výtisků na zažloutlém papíře. Korunním klenotem téže místnosti byl stůl z masivního dřeva. Několik zásuvek bylo až navrch naplněno smlouvami a dokumenty, kterými se král pročítal.

   Po chvilce se chodbou začaly rozléhat kroky. Ozvalo se kratičké zaklepání a ve dveřích stanul Arm. Jeho pleť měla stejný bílý odstín, jako ta královnina. Byl velmi vysoký, tělo samý sval, který upoutával každého, kdo prošel kolem. Již od útlého věku se podroboval výcviku, aby mohl nastoupit do služeb Jejich Veličenstva. Pokožku mu pokrývaly jizvy, které si odnesl z bitev. Nic z toho ovšem neubíralo na kráse, již vyzařovaly jeho stříbrné vlasy a uhrančivě smaragdové oči. Uklonil se.

„Arme,” oslovila ho nově nabitým rázným hlasem královna, „dali jsme tě zavolat, abys splnil důležitý úkol. Jsi jediný, komu ještě můžeme věřit.”

Král Lips se vložil do rozhovoru. „Musíš najít tu dívku a přivést ji. Je naší poslední nadějí.”

Arm pocítil jemný záchvěv v nitru, ale nedal na sobě nic znát. Představa, že jedni z nejmocnějších elfích vůdců a hlavy Frakturnu jsou nucení sáhnout po poslední možností, ho děsila. Byly události dějící se na jihu opravdu tak děsivé? Ano, králova vojska se odtamtud nikdy nevrátila. Jedinkrát se podařilo jednomu vojákovi uniknout. Jeho šok mu však nedovolil promluvit. S těmito myšlenkami na oba kývl s kamenným výrazem ve tváři. Qvelie mu posunkem ruky naznačila, aby ji následoval.

Cesta k čarotvorné studnici, která nejedenkrát předpověděla blížící se nebezpečí, vedla do podzemí hradu. Klesali po točitých schodech, které naplňovaly kamennou chodbu jako chladná spirála. Král je nenásledoval. Ještě před pracovnou ho zastihl posel s naléhavou zprávou. Proto Arm kráčel za královnou jako její stín. Jediná ochrana.

Když konečně došli ke dveřím na konci schodiště, chlad se ještě umocnil. Čarotvorná studnice připomínala skleněné umyvadlo. Na jejích bocích byly vyryty stovky ornamentů a znaků Frakturnu. Qvelie mlčky přistoupila k okraji a zavřela oči. Arm pozoroval vír tvořící se na hladině.

"Přistup, ať ti nic neunikne." Místnost se při těchto slovech naplnila slabounce modrou září. Uchvátila ho moc čišící z královnina hlasu. Naklonil se nad studnici a zatajil dech. Obraz, který se pomalu zaostřoval na hladině, ukázal půvabnou dívku. Měla modro-černé vlasy, zářivě modré oči a rovněž alabastrovou pleť. Nebyla to však její krása, co zaujalo jeho pozornost.

„Vždyť je to člověk!” Okamžitě si uvědomil svou troufalost. „Omlouvám se, Vaše Výsosti. Nechtěl jsem zpochybnit vůli osudu.”

Na královnině tváři se vykouzlil nepatrný úsměv. „Nic se neděje. Když jsem ji poprvé spatřila, myslela jsem si totéž co ty. Už ji pozoruji delší dobu. Má v sobě opravdu kouzlo.” Máchla rukou a hladina se rozvířila. Modrá záře pominula a obraz se nadobro ztratil. 

„Zítra za úsvitu vyrazíš. Vyber si nejlepšího koně, sbal si zásoby a zbroj. On už o ní ví, nebudeš jediný, kdo ji bude hledat.”

Arm kývl na znamení, že je mu vše jasné. Poté bez váhání opustil podzemní místnost. Moc dobře věděl, na koho to On bylo mířeno. Lehce ho to znepokojilo.

Jak slíbil, za úsvitu osedlal svého koně. Mnozí zastávali názor, že ve stájích je spousta lepších koní a klisen. Žádný z těchto pošetilců, jak je rád nazýval,  ale netušil, co jeho Sobrin dokáže.

Ve chvíli, kdy bylo slunce nad kopci, byl už v sedle svého věrného běláka.