Černá díra - 2. V Kentě

V Kentě     

Kvenlia seděla na louce, užívala si čerstvého ranního vzduchu. Naslouchala šumění větru a zpěvu ptáků. Její havraní vlasy se v něm lehce vlnily.

Povedlo se. Opět zde strávila celé dopoledne. Toto místo ji velmi uklidňovalo. Mělo své kouzlo.

Najednou k ní přiběhla Mia, její dvojče. Přestože narozené jen pár okamžiků po sobě, nemohly být více rozdílné. Mia byla plavovlasá a ráda se bavila ve společnosti lidí. Kvenlia na druhou stranu radši trávila svůj volný čas v přírodě. 

„Kvenlio, mamka nás volá k obědu.”

Obě dívky společně vyrazily domů. Jejich sídlo, pokud se tak dalo to místo nazývat, bylo malé ale útulné. 

„Holčičky moje, po obědě mi skočíte do lesa pro borůvky.” Žena, která byla matkou obou dívek, byla rovněž plavovlasá. O to více byla patrná Kvenliina odlišnost.

Dívky přikývly a začaly prostírat stůl. Ten se nacházel ve světnici a byl středem všeho dění. Nebyly nijak zámožná rodina. Jedli prosté jídlo, které se nejčastěji skládalo z moučných placek, sýra a sezónního ovoce a zeleniny, co se zrovna pěstovalo ve vesnici. Po obědě, jak slíbily, běžely do lesa.

„Buďte opatrné, nežeňte tak.” Hlas Kvenliiny matky se však jen na prázdno vznášel ve vzduchu. 

Dům se nacházel v poslední řadě Kenty, takže do lesa to bylo blízko. Na okraji Bílého hvozdu bylo slyšet šumění stromů. Jakoby si šeptaly staré písně. Společně vešly dovnitř a začaly trhat borůvky do velkých plechových nádob, které dostaly od matky. 

„Zítra je ve vesnici slavnost jara,” řekla Mia jen tak mimochodem. 

„Matka chce upéct její skvělý koláč. Doufám, že tam budou všichni kluci z Kenty. Moc se těším.”

Kvenlia pozorovala, jak se její sestra červená. Moc dobře věděla, že se jí líbí syn chudého ševce. A jako by to vyslyšel, se u nich z nenadání Winlon ocitl. Byl to právě on, do koho byla Mia zamilovaná. Proto, když ho spatřila, zrudla jako rak. Kvenlia jí ho naprosto schvalovala. Byli dobří přátelé. Rozhodla se proříznout to ticho. 

„Winlone! Zrovna jsme trhaly borůvky na zítřejší slavnost. Pojď nám pomoct a nekoukej tak.” Všichni tři se tak pustili do práce a brzy měli plné nádoby. Jelikož se blížil večer, vydali se nazpět k domovu. Ti dva si konečně začali nesměle povídat, a tak se Kvenlia nenápadně vzdálila.

Ráno začal ve vesnici život brzy. Všichni se připravovali na slavnost jara. Matka otevřela okenice a pustila do domku čerstvý vzduch. Obě dívky vyskočily a začaly s úklidem. Na tento důležitý den muselo být všechno perfektní. Celou Kentu naplnilo štěbetání lidí, kteří rovněž uklízeli svá obydlí. Ve středu vesnice byly připraveny stoly, na které se odpoledne mělo přinést pohoštění. Kousek od nich se rozprostíralo dřevěné pódium, připravené k tanci. Dopoledne rychle uplynulo a byl čas se přichystat. Kvenliina matka odběhla do domu kamarádky a nechala tak sestry, aby se připravily samy. Obě se převlékly do nejlepších šatů, co měly. Mia vzala do ruky kartáč a začala Kvenlie česat vlasy. Byla opravdu šikovná, a tak po chvíli měla Kvenlia vlasy spletené do nádherného copu. Ona až tak šikovná jako její sestra nebyla, ale vydala ze sebe to nejlepší, co dokázala.

„Promiň, Mio, lépe to nesvedu.” 

„To nevadí. Je to krásné.” Položila jí ruku na rameno, aby ji uklidnila. Opětovaly si úsměvy a vyšly ven.

Nemohly skrýt své nadšení. Někdo omotal sloupy pódia malými lampionky. Ty svítily v zapadajícím slunci a dodávaly místu kouzelnou atmosféru. V rukou nesly koláč a džbán limonády, jak slíbily matce. U stolů se to hemžilo posledními opozdilci. Vše již bylo připraveno. Nejkrásnější den roku, kromě Vánoc, jak si Kvenlia vždycky říkávala, mohl začít. 

   Mia s Kvenliou seděly u stolu a právě dojídaly svou večeři. Kvenlia stihla zvednout zrak právě v okamžiku, kdy se její sestra začala červenat. Otočila hlavou a zjistila proč. Stál u nich Winlon.

„Mio, zatancuješ si se mnou?” Působil nejistě a jemně si mnul dlaně.

Mia rozpačitě prohlédla na sestru.

„Jen běž,” pobídla ji.

Winlon jí nabídl rámě a vydali se na parket. Kvenlia je chvíli pozorovala, dokud jí ze zamyšlení nevytrhl Serun, syn správce Kenty. Jeho hluboký hlas v ní vyvolal rozpaky.

„Můžu požádat o jeden tanec?” Provrtával ji sebejistým a pevným pohledem, jakoby odmítal jakékoliv odmítnutí.

Zrudla ještě víc a odvětila: „No, já moc tancovat neumím.” Proboha. Jen abych nezačala koktat.

Usmál se na ní. „Nevadí, já tě to naučím.”

Přijala tedy jeho nabídnutou ruku a vytrhla se ze svého pohodlného stereotypu. Bylo to pro ni těžké přijmout tak nenadálou společnost. Slunce už zapadlo, takže parket, osvětlený lampiony, působil ještě úžasněji. Nakonec obě dívky tančily docela ladně. Kvenlia věděla, že jí matka pozoruje, proto zvedla své oči a věnovala jí nepatrný úsměv. Všimla si, že se Mia s Winlonem někam vypařila. Měla o ní strach. Byla o pár minut starší, a proto cítila povinnost dávat na ní pozor. Ať už však dělali cokoliv, přála jim to. Věděla, jak jí na něm záleží.

„Děje se něco?” Asi se tvářila moc starostlivě, když jí Serun položil tuto otázku. 

„Ne. Nebo vlastně ano. Sestra někam zmizela i s Winlonem.”

Vydal pobavený úšklebek. „Však oni si poradí. Nesmíš na ní tak lpět.” 

„Promiň, máš pravdu. Posadíme se na chvíli?” Ach bože. Opět ji vzal za dlaně, cítila jeho teplo. Byla celá nesvá. Posadili se ke stolu a Serun jí donesl pití. Slavnost probíhala v plném proudu.

Najednou se země začala otřásat. Lidé začali panikařit a rozutíkali se do všech stran. Kvenlia vykřikla. Na louce, na okraji Kenty, se objevili tucty xirilů. Nechápala, proč se to děje. Běželi tak rychle. Nikdy je neviděla a doufala, že to tak zůstane. Tenhle okamžik ale všechno změnil.

Už byli ve středu vesnice. Lidé umírali a všude byla krev. Serun se jí snažil odtáhnout pryč, když však viděl, že to nikam nevede, sám vzal nohy na ramena. Kvenliu to zasáhlo jako rána z čistého nebe. Viděla její matku i přátelé padnout k zemi.

Z plic se jí vydral přidušený výkřik. Přes slzy nic neviděla. Konečně se rozhodla, že musí utéct, jinak nepřežije. Xirilové naplnili už celou Kentu. Lidé, kteří se snažili bránit své blízké, bojovali z posledních sil. Ucítila pronikavou bolest v noze. Nějaký z xirilů ji bodl. Upadla. Jeden z mužů ho však dokázal zabít. Chtěla mu poděkovat, ale byl pryč. Bolelo to jako čert.

Dokázala se zvednout a snažila se odpelhat pryč. Najednou jí někdo nebo něco zasáhlo do hlavy a svět jí zčernal před očima.