Černá díra - 3. Strach a bolest

Strach a bolest

   

Kvenlia pomalu přicházela k vědomí. Ležela na louce, která byla obklopena stromy. Hlava jí příšerně třeštila. Cítila úpornou bolest a po hmatu poznala, že se jí tvoří boule. Opodál stál vysoký, štíhlý elf. Byl nádherný. Přistihla se, jak na něj zírá s otevřenou pusou. Rychle ji zavřela a odvážila se k otázce. Pořád byla v šoku.

„Kdo jsi? Kde to jsem?” Celou dobu k ní stál zády, a když se otočil, klesla jí nadobro čelist.

„Jsem Arm. Zachránil jsem tě před Frynovým vojskem. A ty půjdeš se mnou. Víc vědět nepotřebuješ.” 

„Ne, já musím najít sestru a…” Kvenlia se rozplakala. Srdce jí pukalo na tisíce kousků. Naplnila ji bezmoc. Cítila jen své slzy na tváři, jinak nic. Prázdno. 

„Kenta padla. Xirilové ji během chvilky naplnili. Nikdo nepřežil.”

Znovu sebrala odvahu. „Mia, moje sestra, v tu chvíli nebyla ve středu dění. Možná se jí podařilo ukryt. Musím se vrátit.”

Přes její vzlyky již skoro nebylo rozumět ani slovo. 

„Jsi vyvolená. Musíš jít se mnou, ať se ti to líbí nebo ne. Nebudeme se tam vracet, je to příliš nebezpečné. Když to vezmeme kolem a kolem, vlastně se nemáš kam vrátit, takže by bylo rozumné zůstat pod mou ochranou. Sama bys nepřežila ani den.”

Elf si sundal kápi. Chvíli si jí prohlížel a snažil se v ní najít to, co v ní viděla Qvelie a Lips.

„Přestaň na mě už konečně zírat. Sedni si, ošetřím tvá zranění.” 

„Já... Promiň, elfa vidím poprvé.” Teprve teď si uvědomila, že boule tvořící se na její hlavě není jediným zraněním. Na noze jí zela hluboká rána. Ani nevěděla, kde k ní přišla. Možná to byl jeden z mnoha xirilů. Elf k ní pokleknul a z vaku vytáhl obvaz a kus látky. Začal jí ránu čistit. Sykla, pekelně to bolelo.

„Necukej sebou. Bude to ještě horší.”

Kvenlia tedy zatnula zuby a snažila se vydržet. Armovy ruce pracovaly rychle a zkušeně. Když skončil, podal jí měch s vodou.

„Musíme jít. Čeká nás dlouhá cesta. Nemáme koně a tvá chůze je pomalá. Nesmíme ztrácet čas.”

Kvenlia upila z měchu. Voda měla zvláštní chuť. Jakoby v ní bylo něco navíc.

„Jsou tam bylinky tišící bolest,” řekl, když spatřil zděšený výraz. Vrátila mu měch a zvedla se na kolena. Všechny kosti i svaly jí bolely.

Arm vyrazil. Sotva mu stačila. Zakopávala, padala a Arm na ni musel často čekat. Věděla, že míří do hloubi Bílého lesa. Byl to zvláštní pocit, důvěřovat někomu, koho vlastně ani neznala. Šel z něj strach. Bála se ho zeptat na jakékoliv podrobnosti. Její myšlenky se neustále vracely k uplynulým hodinám. Nechápala, jak se mohl tak nádherný a posvátný den tak rychle zvrtnout. Prázdnota v její duši zabírala větší místo, než by mělo být možné. Matka, Mia, Winlon. Vše bylo pryč, jako lusknutím prstu. Měl pravdu, neměla kam jít. Ze všech sil, které jí zbývaly, se snažila udržet na nohou. Bylo až nespravedlivé, jak se elf držel pořád ladně a nejevil jakoukoliv známku únavy. 

Otupělými smysly, které plavaly v žalu, zachytila, že se konečně blíží večer.

„Nemohli bychom zastavit?”. 

„Měli bychom pokračovat,” odvětil Arm. Viděl to. Vypadala příšerně a on nechtěl, aby začala ještě stonat. „Dobře, ale vyrazíme hned brzy ráno. Oheň však nerozdělám, přitáhlo by to přílišnou pozornost. Dám ti mojí přikrývku. Půjdu se zatím poohlédnout po nějakých plodech.”

Odešel. Bílý les byl jedním z posledních míst, kde se daly najít nějaké keře, které nebyly napadené temnotou. Našel červenky. Malé plody, velikosti menšího jablka, měkké, které dokážou zaplnit žaludek. Posbíral, co našel. Nechtělo se mu vracet, musel si to všechno promyslet. Je tak obyčejná. Jediná věta, která se mu neustále honila hlavou. Qvelie musela spatřit něco, nějakou energii. Cítil se dotčen, že on to nevidí. Třeba to pozná časem. Věřil jí, že ona bude spásou.

Opodál zašustilo křoví. Nastražil své špičaté elfské uši. Přivřel oči a zrak se mu zaostřil. Po špičkách popošel blíže, ale nic tam nebylo. Ovšem ten zápach byl odpuzující. Xiril, nebo něco horšího z Frynovy armády. Než stihl cokoliv udělat, ozval se z tábora křik. Její křik. Srdce mu tlouklo na poplach. Nesměl to pokazit, osud záležel vlastně i na něm. Dal se do běhu. Zjistil, že došel dále, než zamýšlel. Scéna, která se mu naskytla, byla děsuplná. Po Kvenlie se sápala jakási obluda. Nikdy jí neviděl. Dívka se snažila bránit kusem špalku, ale prohrávala. Byla celá od krve. Její krve. Vrhl se po něm, a jelikož ho překvapil zezadu, jediným seknutím mu odťal hlavu. Kvenlia se opět neovladatelně třásla. Po spánku jí stékal pramínek krve a oči měla vytřeštěné. Padl k ní na kolena.

„Nehýbej se, nevím, co to bylo, ale mohlo by jich tu být více. Vyčistím tvou ránu a musíme jít.“ 

„Arme, já už nem…”

Ztratila vědomí a jemu připadalo, že on ztratil kousek své duše. Nebyl čas zkoumat rány. Musel najít potok, do kterého by ji ponořil. Musel z ní smýt všechnu špínu a jed, který pravděpodobně obsahovaly sliny té obludy. Hodil si ji přes rameno a dal se do běhu. Měl štěstím, že byla lehoučká jako pírko. Vypadalo to, že je nikdo nesleduje, on však neubíral na rychlosti, ba dokonce přidal. Zvuk, co po chvíli uslyšel, byl jako to nejkrásnější hudební představení v životě. Nedaleko zurčela voda. Potok byl malý, ale doufal, že bude stačit. Ani na chvíli se nezarazil, když z ní strhával oblečení. 

„Vydrž, vydrž, už jen chvíli.” Modlil se ke všem Bohům, aby tohle zabralo.

Ponořil ji do proudící vody a čekal. Když voda smíchaná s krví začala konečně mít růžovou barvu, oproti původní tmavé, usoudil, že by to mohlo stačit. Snad neztratila příliš krve nebo neprochladla. Sundal svou košili a pod měsíčními paprsky se zaleskly jeho mohutné svaly. Opatrně jí zakryl rány a zabalil do košile a deky, co měl s sebou. Ani po celý zbytek noci se neodvážil rozdělat oheň. Pouze seděl vedle jejího bezvládného těla a pozoroval zvedající se hruď.

Probudily ji první vycházející paprsky. Zamžourala očima a snažila se přivyknout světlu. Nepamatovala si nic z předešlého dne. Arm spal vedle ní opřený o kmen stromu. Ve tváři měl ztrhaný výraz. Pokusila se posadit, ale tělem jí projela bolest jako ostrý šíp. Tolik, jako během posledních dvou dnů, jí nikdy necítila. Nepatrně hekla a to ho probudilo.

„Nehýbej se. Opravdu mě mrzí, co se stalo. Příště už tě neopustím.” Nemohla uvěřit, že vyjadřuje nějaké emoce. Snažila se nedat najevo překvapení. 

„Vím, že se cítíš příšerně, ať to bylo cokoliv, nebyla v tom ani špetka dobra. Určitě jsi vysílená. Musíme však pokračovat dále. Dnes tě ponesu, jestli chceš.” 

„Ne, zvládnu to. Dej mi, prosím, chvíli. Bude mi trvat, než se rozhýbu.” Kvenlia se pomalu posadila. Vděčně od Arma přijala měch s vodou. Usrkla a ucítila uklidňující chuť bylinek. Cítila pohled upřený do zátylku. Vlastně jí pořád nebylo jasné, co se stalo. Doufala, že je to jen zlý sen. Upila další tři loky a vrátila Armovi měch. Nabídl jí jídlo, ale neměla na něj ani pomyšlení. Sebrala zbytky svých sil a postavila se na vlastní nohy. Lehce se zachvěla, nedala na sobě však téměř nic znát. Arm sebral veškerá zavazadla z tábořiště. Pomalu se vydali na cestu.

Oproti předešlému dni musela uznat, že postupoval mnohem pomaleji. Jakoby konečně pochopil, že není elfkou. Pořád přemítala, kam směřují jejich kroky. Jediná indicie, které si všimla, bylo, že směřují na východ. Postupovali Bílým lesem a Kvenlia si tak konečně mohla prohlédnout jeho strukturu. Jeho název nebyl určen pro nic za nic. Kmeny stromů měli téměř alabastrovou barvu a koruny byly plné lehce našedlých zelených lístků. Zem pokrývala vrstva mechu a tvořila tak měkký polštářek. Jednomu mohlo připadat, že je tento kus země jako z jiného světa. Ptáci tu pořád štěbetali a sem tam se mihlo nějaké zvíře. Možná bylo právě toto místo strůjcem jejího rozpoložení.

Příliš brzy na sobě ucítila únavu. Arm si toho zřejmě všiml už před nějakou dobou, protože obratem sundal vak a rozdělal tábor. Výraz, který mu prokmitl tváří, neměl nic společného s ránem. Byl opět velmi zachmuřený, jakoby pro něj byla na obtíž. 

„Tady máš píšťalu. V této oblasti by mohly růst další červenky. Možná ulovím i nějakého zajíce. Kdyby se cokoliv podezřelého mitlo kolem, okamžitě zapískej.”

S těmito slovy jí vrazil do rukou malou dřevěnou píšťalku a odešel. Nezbylo jí nic jiného, než obemknout si kolena a čekat na jeho návrat. Měla čas přemýšlet. Její hlava se trochu po včerejších zážitcích vyčistila, ale stále bylo několik důležitých věcí, které si musela v hlavě srovnat. Mia s Winlonem měli šanci útok xirilů přežít. Během napadení nebyli v jejím dohledu. Svou matku v tu dobu neměla na očích, tudíž nemohla posoudit, zda měla vůbec šanci. Z těchto myšlenek se jí dělalo nevolno. Nemohla být mrtvá, prostě nemohla. Byla už moc unavená, možná působením zbytku jedu. Zmohla se pouze na přesun po čtyřech ke stromu, kde se opřela o kmen a záhy usnula.

Arm byl vzteky téměř bez sebe. Ta hlupačka měla dávat pozor na své okolí. Místo toho usnula a teď podřimovala opřená o kmen. Podařilo se mu chytit menšího zajíce, ale byl pryč dost dlouho na to, aby se mohlo vše pokazit. Odložil zajíce i pár červenek na zem a poprvé rozdělal oheň. Přemítal, zda se to Kvenlie zdálo bláhové, ale on moc dobře věděl, co oheň může přilákat. Začal maso pomalu opékat. Brzy se rozvonělo. Koutkem oka si všiml, že se začíná probouzet. Ušklíbl se a začal volit svá příští slova. 

„Víš, jak moc hloupé bylo usnout? Jeden by řekl, že si to po včerejším dni budeš pamatovat. Mohlo klidně přijít i něco horšího, než ta stvůra. Pamatuj si to. Tvoje nepozornost tě může příště stát život.”

Kvenlia zrudla a cítila se ještě hůře. Měl pravdu a ona to moc dobře věděla. Jenže zranění ji příliš vyčerpávala. Hladově pohlédla na pečeného zajíce. Od slavnosti nic nejedla a žaludek už křičel a žádal o jídlo. Zrovna dvakrát se nezdráhala, když jí podal miniaturní stehno. Zhltla ho okamžitě a pak se pustila do červenek.

„Děkuji ti.” Na víc se nezmohla a on jen kývl hlavou.

„Dnes se opravdu pořádně vyspi. Vyrazíme za úsvitu rychlejším tempem. Pokud se zdaří, brzy narazíme na vesnici, kde nám možná prodají koně.“  Bolestně se mu sevřel obličej, ale podařilo se mu so skrýt. Odhodil vak a sám ulehl na prostou zem. Kvenlia se po něm natáhla, rozložila ho a okamžitě propadla spánku.

---