Černá díra - 4. Druhý pohled

Druhý pohled

Mia se skvěle bavila. Cítila se trochu provinile, že nechala Kvenliu osamocenou, ale věděla, že se jí plní sen. Winlon ji vyzval k tanci. Bylo to přesně to, v co celou dobu doufala. Mířila v jeho rukou k pódiu s lampionky. Hrála zrovna opravdu pomalá písnička. 

„Uvolni se trochu. Jste s Kvenliou opravdu jako přirostlé k sobě. Pojďme se konečně bavit. Odvázat se.” Rozhodně se mu podařilo proříznout ticho, ale ona se teď cítila trapně. Vzal ji něžně kolem pasu a začali společně dělat první taneční krůčky. Začervenání v jejích tvářích nepatrně povolilo. Po opravdu dlouhé době si připadala, že našla své místo ve světě. Winlon se k ní však o něco víc přiblížil. Musel poznat její rozpoložení. 

„Omlouvám se. Myslel jsem, že jsi na to připravená. Nechci nijak tlačit na pilu. Dojdu nám pro pití.” I on pociťoval osten ostudy, proto se beze slov sebral a odešel. Mia tušila, že tohle vrazilo do krásného okamžiku klín. Proč jen byla tak stydlivá, opakovala si to neustále dokola.

Snažila se odreagovat, proto hodila okem po okolí. Musela se malinko pousmát. Spatřit Kvenliu se Serunem bylo opravdu zvláštní. Serun byl synem zbohatlíka a známý pro jeho vášeň k ženám. Mohlo se zdát, že je bere automaticky jako jeho majetek. Nevěděla, jestli je na tom něco pravdy, každopádně jí přála konečně nějakou tu zábavu. Doufala, že se Winlon vrátí a nebral pití jen jako výmluvu k útěku.

Noc se již pohroužila do hluboké tmy. Miino srdce zaplesalo, když viděla vracejícího se Winlona. V rukou však nenesl sklenice s vodou ani šťávou. To, co se houpalo v korbelích, bylo pivo. Sebrala svou odvahu a s úsměvem na tváři se mu vydala naproti. 

„Zdržel jsem se a měl jsem strach, že to špatně pochopíš a odejdeš. Sehnat tohle nebylo vůbec jednoduché. Vezmi to, prosím, jako mou omluvu.” Plechové korbele zaduněly o dřevěný stůl a Winlon se rozvalil na lavici. 

„To je v pořádku. Abych byla upřímná, napadalo mě, že už asi nepřijdeš. Že jsem tě urazila.”

Winlon se ušklíbl. Poklepal rukou na místo vedle něj. Mia se na to místo svezla a rozhodla se, že se podvolí situaci a dá strach s opatrností stranou. Pozvedla pivo a oba si přiťukli.

Když dopili poslední doušek, Mia již cítila alkohol v jejích žilách. Nicméně se Winlon vypravil pro další. Začínala se obávat, že situace se vymkne z rukou, na druhou stranu v to i trochu doufala. 

„No, tohle už bylo podstatně jednodušší. Všichni už jsou na dranc.” Potutelně se usmál a vehnal jí horkost do tváře. Pozoroval ji s lehce zasněným výrazem a jeho mysl se opájela bujnou fantazií. Ona se také zabývala vlastními myšlenkami, proto nezaznamenala, že si k ní poposedl blíže. Mládí je opíjelo rychleji, oba to věděli, přesto pozvedli druhý korbel k ústům. Již byli v polovině a Mia konečně sebrala svou odvahu. Byla sice opravdu komunikativní, ale vyjadřování pocitů nebylo její parketou. 

„Nemohli bychom jít opět tancovat? Tedy samozřejmě až dopijeme.” Nevěděla, co z jejích slov ho přimělo to udělat. Winlon totiž sebral korbel a kopl ho do sebe do dna. Pak se chopil i jejího a vrazil jí ho do rukou. 

„Tak šup tam s ním, ať můžeme jít.” Poslechla ho, a pak se při posledním doušku ušklíbla. Pivo bylo opravdu hořké. Nechápala, jak ho starší mohou pít v takovém množství. Chopila se jeho rámě. Když se však zvedala, lehce se zapotácela. Musel jí chytit, aby nedopadla na špinavou zem. 

„Myslím, že budeme ti nejrozevlátější tanečníci. Máš jediné štěstí, že ostatní jsou na tom stejně jako ty.” Nenechal ji napospas rozpakům, a než se vůbec vzpamatovala, už ji pevně držel za úzké boky a pohyboval s ní jako s loutkou do rytmu.

Miina hlava se točila jako kolotoč. Smysly měla neskutečně otupělé, jakoby účinky piva ještě nabraly na intenzitě. Chytila Winlona za ramena a pevně se k němu přivinula. Jeho stisk ještě zesílil. 

Sklonil se a zašeptal: „Nepůjdeme se projít? Myslím, že je tu mezi ostatními přílišné horko.” Kývla hlavou na znamení souhlasu. Zdálo se, že nikdo nespatřil, jak se dva mladí opilí lidé vzdalují do tmy. Když došli do rozlehlých ulic Kenty, a ruch ze slavnosti se dostatečně vzdálil, Winlon zastavil. Již také lehce klopýtal a náhle znervózněl. Mia se opřela o zděný dům, aby si nejisté nohy odpočinuly. Zahleděla se mu hluboko do očí. Čekala, co řekne. 

„Vím, co ke mně cítíš. Troufám si říci, že by byla hloupost tě odmítnout. Jsi nádherná. Rád bych ti byl nablízku.” Udělal krok dopředu.

Cítila srdce až v krku a prsty mačkala chladnou stěnu. Když viděl, že neuhýbá a nic nenamítá, došel až přímo k ní. Znovu ji obejmul, avšak v tom gestu byla cítit změna. Už to nebylo pouhé zdvořilostní dotknutí tanečního partnera. Rukou prohrábl její blonďaté vlasy. Ona mu neobratně začala hladit jeho záda a dech se jí zrychlil. Pousmál se, zavrtěl hlavou a políbil ji. Byl to její první polibek, takže chvíli trvalo, než se přizpůsobila rytmu. Čas jakoby se zastavil. Nemohli se od sebe odtrhnout. Jeho dotyky se přesunuly od pasu o něco výše. Z úst jí vyšel nepatrný vzdych. Zarazil se, ale nechal svou hlavu opřenou o tu její. 

„Omlouvám se. Jestli se na to necítíš, nechám toho.”

Snažila se popadnout dech. Říct mu, že je to v pořádku, a že ho miluje. Nedostávalo se jí však slov. Winlon si to vyložil jako nesouhlas a odtáhl se. Zamrazilo ho u srdce. 

„Ne, nechoď. Byla jsem jen strašně šťastná a nechci tuhle chvilku zkazit. Co prostě pokračovat tam, kde jsi skončil?” Chytila jeho ruce a přitáhla si ho opět blíže. Vytáhl svůj lišácký úsměv a začal s polibky nanovo. Byla v nich horoucí intenzita, jakoby věděl, že už ji neztratí. Jeho ruce opět stoupaly výše a objevovaly neuvěřitelné křivky. Zatoužil poznat více, proto vyjel až k rameni a laskal její nahou pokožku. Ona byla jako v sedmém nebi a samým vzrušením zaryla nehty do omítky. Hekla, ale začala mu polibky oplácet. Bála se, aby to neskončilo. Najednou však ucítila tlak v jeho kalhotách. Modlila se, aby si nikdo nevšiml, že odešli a teď je nesledoval. Znovu znejistěla, také se však přesunula pod košili na nahá záda. I Winlon lehce zasténal, nepřestával ji však tisknou ke zdi domu. Začal pomalu rozepínat knoflíčky jejích šatů, ale musel se znovu ujistit. 

„Jsi si opravdu jistá, že to chceš udělat? Oba jsme hodně pili. Nerad bych ti ublížil, nebo udělal něco, čeho bychom později litovali…” V tónu jeho hlasu byl cítit strach z odmítnutí. 

„Winlone, nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá. Sám jsi říkal, že víš, co k tobě cítím. Věř mi tedy a dovol mi říct, že tě miluji.” Konečně to řekla. Byla vděčná Bohům za tento den.

„Také tě miluji,” řekl a rozepnul poslední knoflík šatů.

Koutky úst se jí zvedly vzhůru, když sundala košili a objevila jeho snědá a svalnatá záda. Cítila horko sálající z jeho těla, zároveň ale pocítila neznámý pocit mezi jejími stehny. Teorii toho, co se mělo za okamžik stát, měla zvládnutou, přesto měla strach. Strach, že něco pokazí nebo nebude dost dobrá.

V zápalu jejich vášně nepostřehli včas jekot lidí ze slavnosti v centru Kenty. Byly do sebe tak ponoření, že když Winlon koutkem oka spatřil tlupu neznámých stvoření, neměli už naději na záchranu. Mia vykřikla a nestihla si ani obléct zpátky šaty, když je dostihli. Bylo jich celkem pět. Tři z nich se vrhli na Winlona a ťali mu do nohou. Okolní vzduch proťal jeho výkřik. Zbylí dva se vrhli na Miu a začali ji osahávat. Házela sebou a snažila se bránit, ale ty zdrůdy měly nesmírnou sílu. 

„Nechte ji být! Okamžitě ji oblékněte a svažte. Potřebujeme ji živou.” Přes slzy neviděla nic víc, než dvě blížící se postavy. 

„Říkal jsem ti, ať nenecháš xirily pracovat se zajatci. Zvláště, když se jedná o takový poklad.”

„Omlouvám se, pane. Už se to nestane.“ Menší z mužů se druhému poklonil. Oba na sobě měli černý plášť s kápí, která jim zakrývala tvář. Z vůdce sál chlad a temnota, až v Mie zamrazilo. Xirilové dále drželi Winlona, který však klečel s pokleslou hlavou a z nohou se mu řinula krev. 

„Nevím, kdo jste. Vemte si mě, ale jeho nechte být. Zabijte mě…“ Slzy se nepřestávaly koulet po její tváři a hlas se jí třásl. Winlon se snažil něco namítnout, ale když zvedl hlavu, prostřední ze zrůd ho praštila topůrkem sekery. 

„Ale, ale. Že by mladá láska? Vezměte ho s sebou. Třeba jeho mučením přimějeme tuhle krasotinku mluvit před naším Pánem.” Xirilové uposlechli rozkaz, pevně ho svázali a přehodili si ho přes rameno. Vůdce nastavil hlavu opodál stojící lampě tak, aby si mohla prohlédnout jeho zlověstný úsměv. 

„Co jste udělali ostatním! Proč tu jste? Kde je má sestra?” Byla plná zoufalství a ta slova na ně už křičela. 

„Lidi z vesnice jsou mrtví. Tvá povedená sestra však někam zmizela. Vezmeme našemu Pánovi alespoň tebe, třeba si tě užije. Už jsme se zdrželi až příliš. Odcházíme.” Nedostávalo se jí slov. Mysl měla zakalenou a srdce plné žalu. Téměř nepostřehla, že jí přiložili hadr k ústům. Byla jako loutka. Loutka, v předem prohrané hře.