Černá díra - 5. Vnitřní boj

Vnitřní boj

Měl pravdu. Opět. Za soumraku druhého dne dorazili na okraj lesa. Ty dva dny strávili prakticky mlčky, hovořili jen v nezbytných chvílích. Arm respektoval její pomalejší tempo, nikterak ho to však netěšilo. Míjeli bílé kmeny a hlavu jim zastiňovaly našedlé koruny. Kvenlia si stihla pár věcí urovnat v hlavě. Hned jak se naskytne správná příležitost, dostane z toho elfa nějaké informace. Nenechá se jen tak odbít. Jeho namyšlenost jí začínala lézt na nervy. Nyní se jim před očima rozprostírala malá vesnice. Vypadala poměrně zuboženě. U vstupní brány stály dvě lampy, ve kterých plál oheň na dřevěných loučích. Vrátný už svítil.

Arm zaklel. „Doufal jsem, že stihneme dorazit ještě za světla, kdy brána není hlídaná. Snad Fryn nestihl toto místo zpustošit.”

Kvenlie přišlo toto místo bídné až, až. Pořád vyčkával ve stínech stromů a pozoroval okolí. Nastražil své špičaté uši, když však nic nezaslechl, naznačil jí, ať ho následuje. Kvenlia se tiskla do vypůjčeného pláště. Otočil se k ní, zamračil se a nasadil jí kápi. Sám další plášť neměl, takže si alespoň rozpustil spletené vlasy, aby skryl tu část těla, která ho nejvíce prozrazovala. 

Když byli už pouhých pár kroků od brány, řekl: „Nemluv, pokud tě nevyzvu. Drž svůj obličej co nejvíce skrytý a měj nepřítomný výraz.”

Chtěla mu vmést do obličeje všechno, co měla na srdci, došli však už přímo ke vchodu. Arm se sklonil k malému okénku, které mu sahalo pouze kousek nad pas díky jeho neuvěřitelné výšce. Kvenlia se držela opodál, přesně jak jí nakázal.

„Co chcete? Večer hosty nepřijímáme. Jděte pryč.”

„Jsme jen pocestní, co hledají nocleh. Štědře zaplatíme. Pusťte nás dál.” Arm se snažil být co nejvíce přívětivý. Vrátný s nepříjemným hlasem si ho dál měřil nevěřícím pohledem. Po chvilce usoudil, že asi nemají v plánu vykuchat polovinu obyvatelstva a zvedl se ze židle. Obešel malý kovový stůl a vyšel ven. Snažil se nedávat to na sobě znát, ale když viděl Arma, v plné velikosti, trochu se zalekl. Poté si všiml Kvenlii. 

„Pane, víte, že vstup milenců není ve večerních hodinách povolen. Je tato drobná dívka snad vaší ženou?”

Arm se zazubil a vrátný se jen zděsil. „Ano, je jen má. Jak to mezi námi je a co s ní dělám, není tvá věc. Pusť už nás konečně dovnitř, máme jiné věci v plánu.”

Vrátný se nezmohl na jediné slovo, pouze třeštil oči. Kvenlia na tom byla zrovna tak. Nevěřila, že to řekl s takovou lehkostí. Měla dobrý důvod začít se ho bát. Třeba lhal a ublíží jí. Přesto ho následovala, když vrátný otevřel bránu a pustil je dovnitř. 

Arm mu vrazil do rukou plný měšec a když ho míjel, řekl: „Ať tě ani nenapadne někomu říkat, žes nás viděl.”

Vrátný, když viděl plný měšec, kývl a nechal jim volnou cestu.

Vesnice za hradbami vypadala úplně stejně uboze jako zvenku. Domy měly jednolitou šedou barvu a hlavní ulici osvětlovalo jen pár lamp. Většina budov měla dvě patra, střechy pokrývala vrstva mechu, jež vytvářela alespoň nějaký náznak života. Nikde nebyla ani noha a na Kvenliu to působilo jako procházka po hřbitově. Neměla z tohoto místa dobrý pocit. Jen Arm mohl být jejím štítem. Bohužel teď nevěděla, jestli není i jejím budoucím mučitelem či vrahem. Na rohu spatřila vývěsní ceduli hostince. 

„Zůstaneme na noc? Nechci být ještě více na obtíž, ale koupel a teplé jídlo by se hodily.”

Jen nepřítomně přikývl a dál si prohlížel okolí. Možná čekal, že na ně zpoza rohu vyskočí tlupa xirilů. Došli k hostinci, ale on zastavil a konečně promluvil. 

„V hostinci pro tebe platí stejná pravidla. Mlč, pozoruj.” S těmito slovy rozrazil dveře a vstoupil.

Hostinec byl spoře osvětlenou místností. Podél stěn stálo rozmístěno několik stolů. Zavedl jí k jednomu z těch v rohu, u kterých nebylo tolik lidí. Všechny pohledy se zvedly k nim. Štěbetání rozhovorů ustalo. Arm pouze poklidně usedl, jakoby se nic nedělo. Hostinská se k nim okamžitě přiřítila. Z cizinců cítila peníze. 

„Nerada bych vyzněla hrubě, ale vrátný vás dozajista seznámil s pravidly vstupu. Jste sezdaní? Pokud ne, budu vás muset požádat, abyste odešli.”

Arm opět vytáhl svůj zářivý úsměv. „Ano, jsme se vším seznámeni. Toto je má žena. Poprosili bychom o večeři a společný pokoj. Tuto noc se tu zdržíme.”

Hostinská měla totožnou reakci, jako vrátný. Poplašeně sjela pohledem k drobné dívence a k obrovi, který měl evidentně vládu nad jejich manželstvím. Kvenlia držela jazyk za zuby, i když měla sto chutí říci hostinské pravdu. Bála se jeho, bála se, co s ní bude v noci.  Třeba to myslel vážně. Hostinská se mezi tím odebrala plnit své úkoly. Místnost opět pozvolna plnily rozhovory ostatních návštěvníků.

„Najíme se a odebereme se na pokoj. Jsme tu příliš na očích.”

Kvenlia k němu vzhlédla a podívala se mu do zelených očí. Zajiskřilo mu v nich s nadcházející hrozbou. 

„Když teď máme čas, byla bych ráda, kdybys byl tak laskav a konečně mi řekl, co se u všech čertů děje. Unesl jsi mě z mé vesnice, nechceš mi pomoct najít sestru a teď se chováš, jako bych ti patřila. Nejsem tvá, nech mě jít a dej mi pokoj.” Pronesla to více nahlas, než měla v plánu. Pánové sedící u sousedního stolu k nim vzhlédli. Arm se na ně zamračil a oni se rychle odvrátili.

„Mlč, někdo by mohl poslouchat. V pokoji ti to vysvětlím.”

Kvenlie tato odpověď nepřipadala dostačující, držela však jazyk za zuby. Chvilka mlčení jí připadala jako dobrý způsob trávení možná posledních chvil života. Za pár minut se vrátila hostinská. V rukou nesla korbele plné rudého vína. Kvenlia na nápoj jen nevěřícně kulila oči. Nikdy to nepila. 

„Jsi opravdu ještě dítě, jak jsem si myslel.” Na ústech mu pohrával zlomyslný pošklebek.

Zamračila se na něj a pozvedla pohár k ústům. Víno chutnalo lehce trpce, ale bylo lepší, než čekala. Cítila, jak do ní upírá svůj pohled. Zvedla k němu oči. Po hodnou chvíli se provrtávali a zkoumali. Arm už dopil vše a vydal se pro další. Přemýšlela, zda když se opije, bude její utrpení menší. Rozhodla se, že i ona se podvolí. Třeba to odnese pochmurné myšlenky dál z její hlavy. Vrátil se rovnou s celou lahví.

V patách mu šel malý kluk a nesl dvě misky, vypadal vyděšeně.  „Prosím, paní, nic jiného, než ovesnou kaši nemáme. Kuchařka se omlouvá.”

Chtěla mu říci, že to nevadí, že děkuje. Arm ji však nadále provrtával pohledem, který sliboval utrpení, jestli jen otevře pusu. Klukovi tedy pouze posunkem naznačila, ať to odloží na stůl. Pochopil to a ihned zmizel. Usedl na lavici vedle ní, cítila, jak z jeho těla sálá teplo. Kdyby neslyšela, co o ní říkal, možná by se k němu i přitiskla. Nyní se však zarazila a ztuhla, protože jí položil ruku kolem ramen. 

„Sedíš neuvěřitelně strnule. Koukej se uvolnit. Sněz všechno, ať se můžeme odebrat na pokoj a přestat s touhle šarádou.”  Vložila tedy první lžíci do úst, a měla co dělat, aby sousto spolkla. Z domova byla zvyklá na obyčejná jídla, ale tato kaše byla našedlá a neměla žádnou chuť. Přinutila se tedy myslet na nějaké dobré jídlo, které občas mívali v Kentě, aby to dokázala sníst. On se také pustil do jídla. Nevypadal, že by mu dělalo problémy pozřít tu věc, ale od začátku byl jednou velkou přetvářkou. Dolil jí vína a sám dopil další korbel. Nechápala, jak to, že se ještě drží a alkohol na něm nejeví žádné známky. Sama si připadala už malátná a začínalo jí dělat potíže sedět rovně. Všiml si toho a vrhl na ni další vražedný pohled. Sebral jejich věci a popadl ji za paži.

„Snaž se neskácet alespoň, dokud nedojdeme za roh.” Hlas měl zadrhlý a rozhlížel se kolem, zda nepřitáhli pozornost, protože když se zvedali, Kvenlia zakopla o svou vlastní nohu a málem upadla. Naštěstí ji chytil za límec pláště právě včas. Pomalým krokem se sunuli k pultu, za kterým pobíhala hostinská. 

„Děkujeme za pohoštění, zde jsou naše peníze. Doufám, že tato suma je dostačující k držení vašeho jazyku za zuby. Nyní nám předejte klíč od našeho pokoje. Zítra po snídani vyrazíme.”

Žena popadla měšec naprosto bez váhání a vytáhla zpod pultu železný klíč. „Po schodech nahoru a pak chodbou doleva. Pokoj se nachází úplně na konci. Budete tam mít klid.”

Arm vzal klíč, něco zahuhňal a už ji vláčel za sebou ke schodům. Ty se nacházely za rohem, takže k nim nemohli dohlédnout zraky čumilů z hlavní místnosti. Když se ujistil, že v chodbě nikdo není, popadl Kvenliu kolem pasu a hodil si jí přes ramena.

„Heejjjjj, co to dělááš. Chci jír ois svihc.” Vzpouzela se, ale na jeho síly byla krátká.

„Vzhledem k tomu, že ti nerozumím ani slovo, tak si nemyslím, že bys to zvládla.” I nadále držel v pevném sevření její vzpouzející se tělo. Vyšel nahoru a dal se doleva. Pokoj se nacházel přímo na konci naproti němu. Rozrazil dveře a zarazil se.

Místnost, kterou jim hostinská pronajala, byla opravdu miniaturní. Podlahu i stěny pokrývalo dřevo borovice, které začínalo už na některých místech hnít. Napravo pouštělo dovnitř světlo venkovní lampy malé okénko, pod nímž se rozprostírala dvoulůžková postel. Položil Kvenliu a sám si sedl vedle ní. Zachvěla se a snažila se najít svůj hlas. 

„Byla bych ráda, kdybys mě nechal dát si koupel. Než to se mnou skončíš, ať vypadám alespoň důstojně.”

Tak tohle si celou dobu myslela. Upřímně ho pobavila, až se začal nahlas smát. Byl to hrdelní hluboký hlas a byl opravdu znělý. 

„Opravdu si myslíš, že mi za něco takového stojíš? Ani bych se tě nedotkl, pokud bych nemusel. Pro mě za mě si dej koupel. Myslím, že jsou tam dokonce připravená vědra s vodou.” Pozoroval, jak se zvedla a zamířila ke dveřím naproti posteli. Pak už uslyšel jen cvaknutí zámku, zvuk šustění oblečení a tekoucí vodu.

Když za sebou zabouchla dveře, emoce se na ní sesypaly jako lavina. Sotva si stihla svléct roztrhané šaty a nalít vědra do vany, než propukla v neovladatelný pláč. Skryla hlavu do dlaní a tiše vzlykala. Pomalu se svezla do vany a celá se ponořila do horké vody. Zhluboka dýchala a snažila se ovládnout ty vzlyky, co se draly ven. Mělo by ji uklidňovat, že jí nechce nic udělat, dokonce se jí nechtěl ani dotýkat. Hluboce ji však bolela pravda, která se drala na povrch mysli. On byl jedinou osobou v životě, která jí zbyla. Bylo pro ni nesmírně těžké si to přiznat, být závislá na neznámé bytosti, kterou nikdy předtím na vlastní oči neviděla.

Ublížilo jí, že k ní chová takovou nenávist a odpor. Nic mu konec konců neprovedla. Dlouho ležela ve vodě, která pomalu začínala chladnout. Když se jí do kostí opřely první jehličky chladu, popadla kartáč ležící na okraji vedlejšího umyvadla a snažila se ze sebe vydrhnout nečistotu a vzpomínky na veškeré utrpení. Netrvalo dlouho a tělo zachvátil třas. Do ledových rukou vzala kus plátna, který našla v koupelně a osušila se. Oblékla si zpátky své špinavé šaty a po špičkách došla zpátky ke dveřím. Pozvolna, jak nejtišeji dovedla, otočila klíčem v zámku a nastevřela dveře. Nastavila obličej do škvíry a všimla si, že Arm leží natažený na pokrývce na zemi. Usoudila, že spí a přešla k posteli. Sundala si boty a natáhla se na lůžko. Musela pochválit matraci, která byla na poměry hostince vcelku měkká. Dřevěná podlaha zavrzala, když se přetočil na bok. Málem by mu řekla, ať si lehne na druhý okraj, ale jeho slova zněla neustále její hlavou. Konec konců musel být na takový povrch ke spánku zvyklý. Tělo měl samý sval a i jeho duch působil jako válečník. Rychle zahnala tyto myšlenky do kouta mysli. Zavřela oči a pozvolna se ponořila do bezesného spánku.

Probudily ho sluneční paprsky, které dovnitř pronikly v brzkých ranních hodinách. Posadil se a promnul si spánky. Pootočil hlavu a všiml si, že Kvenlia ještě spí tvrdým spánkem. Vzal si z vaku čistou košili a ladným krokem se vydal do koupelny. Z její včerejší koupele zbylo jen vědro vody. Namočil kus látky, začal si drhnout obličej a postupně celé tělo. Oblékl si čistou košili, a nezapomněl si zaplést vlasy zpátky do copu. Přešel k malému okénku v koupelně, aby mohl pohlédnout na ulici, jež se rozprostírala pod hostincem. Odhadoval, že mohlo být nanejvýše sedm hodin ráno, přesto se už ulice zaplňovaly lidmi. Musel zajít na tržnici, pokud tahle zpustošená vesnice nějakou měla, protože potřebovali dokoupit zásoby na cestu, koně a také lepší oblečení, než byly Kvenliiny slavnostní šaty. Vyšel z koupelny a namířil si to rovnou po schodech dolů k pultu. Zazvonil na připravený zvonek. Hostinská se během okamžiku objevila.

„Přeji dobré ráno. Chtěl bych vás požádat o malou laskavost. Než odejdeme, potřeboval bych koupit nové šaty pro mou ženu. Ty včerejší jsme zničili. Také sháním jídlo a koně, dá se to zde koupit?”

Hostinské se zablesklo v očích, viděl v ní nutkání běžet nahoru, aby se ujistila, zda dívka ještě žije.

Usmál se při té představě, zarazil ji však včas, než stihla něco namítnout. 

„Nebojte, je naprosto v pořádku. Až se vrátím, posnídáme a vyrazíme.”

Neustále si ho nedůvěřivě měřila. Nakonec mu ale odpověděla tichým hlasem: „Pokud budete pokračovat touto ulicí a na jejím konci zahnete dvakrát doprava, najdete malé náměstí a na něm vše potřebné. Jde to děvče s vámi?” Byla to nesmělá otázka, přesto se odvážila ji položit.

V Armově tváři se mihl náznak zloby, potlačil však nutkání utrhnout té ženě hlavu. „Jak jsem řekl, oblečení má po noci roztrhané. Není to nějaké děvče. Je to moje žena. Ptáš se až příliš.” Nečekal na odpověď a odešel ven.

Jaro teprve začínalo, takže brzy ráno bývalo opravdu chladno. Přestože ho hřály hory svalů, zachumlal se do pláště, který předešlého dne půjčil Kvenlie. Netrvalo dlouho, než se před ním rozprostřelo neveliké náměstí. V jeho středu se nacházelo tržiště, na jeho vzdálenějším konci pak kamenný kostel. Hemžilo se to tam obyvateli města, kupujícími potraviny do domácností a sem tam se mihli i bohatší lidé, co se sháněli po luxusu pro jejich domy. Obešel stánky postupně dokola a musel to udělat celkem třikrát, než sehnal vše, co potřeboval. Většina lidí mu sahala maximálně po ramena. Proto působil jako strážný maják a všechny pohledy se k němu obracely. Obchodníci měli tendenci prodat mu i to, co neměli, protože z něj měli strach. Byl rád, že mohl vypadnout a vydat se cestou zpět k hostinci.

Nutil se přemýšlet nad tím, jak se k ní včera choval. Měl všelijaké vystupování naučené, přesto tohle bylo jiné. Moc dobře viděl, že jí ubližuje. Přesto bylo na tom něco, něco nepatrného, co ho těšilo. Hlavním důvodem, proč to dělal, byl zákaz ve vesnici. Tamější lidé měli špatné zkušenosti s mladými páry.

V dobách, kdy se Fryn dostal k moci, zavládl ve světě chaos. Muži z jeho řad se zmocňovali nevinných žen. Vybírali si právě ty, které je snáze mohly dostat do vesnic, tedy místní obyvatelky. Bez problému pak prošli branami a to jim dovolilo vyvolat uvnitř vzpouru. Uměli sehrát skvělé divadélko. Zabili svou ženu, nařkli někoho ze sousedů a čekali, dokud se situace nevymkne kontrole. Poté postupně povraždili všechny až na ženy, které si odvlekli do pevnosti. Několik vesnic, spolu s jejich obyvateli padlo tímto způsobem doslova v popel. Frynovi přívrženci zahlazovali stopy právě ohněm. Chápal tedy strach, který páry vyvolávaly. Neubránil se však pokušení, dělat si z nich alespoň trochu srandu. Z jejich lidské pošetilosti. Nechtělo se mu zpátky k ní, zpátky k přetvářce, kterou vytvořil. Trvalo tedy hodnou chvíli, než loudavými kroky došel zpět. Netěšil se na její obličej.

Otevřela oči, zavrtěla se na posteli a cítila se celá rozbolavělá. Možná to bylo tím, jak posledních pár dní spala jen na zemi. Pohodlí bylo nečekaným nezvykem. Pootočila hlavou a rázem se vymrštila z lůžka. Nebyl tam. Srdce jí splašeně tlouklo v hrudi. Vylezla z postele a z klína se snesl na zem kousek papíru. Vzala ho do dlaní a přečetla si, co na něm stálo.

Když jsem vstal, spala si jako špalek. Šel jsem na tržiště obstarat potřebné věci na cestu. Pokud se probereš dříve, než se stihnu vrátit, musím tě požádat, abys zůstala na pokoji. Přijdu si pro tebe.

Dočetla vzkaz a okamžitě ho zmuchlala do kuličky. Přešla po studeném pokoji k umývárně. Chtěla si opláchnout obličej, všimla si však, že spotřeboval veškerou vodu. Byla už opravdu velmi naštvaná, a tak se vrátila do pokoje.

Oblékla si své potrhané šaty a proklouzla ven dveřmi. Jak nejtišeji dovedla, seběhla po schodech zpátky do jídelny. Nesměle oslovila ženu za pultem. „Omlouvám se za můj vzhled. Nemám nic jiného. Chtěla jsem vás jen požádat o vodu. Potřebovala bych se omýt.”

Hostinská poplašeně vzhlédla, málem upustila sklenici. Kvenlia vypadala úplně příšerně. Předešlý den se jí podařilo skrýt se do Armova pláště, dnes však měla jen šaty ze slavnosti. Ty byly samá díra a především také krev. 

„Madam, jste… Jste v pořádku? Mohu vám nějak pomoci?” V oříškově hnědých očích se odrážely obavy. Kvenlia nechápala, co se v této vesnici vlastně děje. Proč se všichni tak strachují.

„Ano, vše v pořádku. Prosím jen o vodu. Počkám tu na ni.” Dál s ní nehodlala vést rozhovor, tak jen sklopila zrak. Seděla tu jen pár chvil, když znenadání klaply dveře. Vycítila jeho zlobu, ještě než se vůbec stihla otočit. 

„Co tu ksakru děláš?” sykl na ní. Čišela z něj pouze zuřivost. Koutkem oka zahlédla, že se hostinská radši někam vytratila. 

„Já, chtěla jsem jen vodu. V pokoji žádná nezbyla.”

Vypadalo to, že jí každou chvíli praští. Ovládl se, ale silně jí stiskl paži. Cukla sebou, protože to bolelo. 

„Copak nevidíš, jak vypadáš? Mohla bys ohrozit celý náš pokus o utajenost. Odejdi zpět do pokoje. Jídlo i vodu přinesu.” Nemusel jí zrovna dvakrát pobízet, protože ani největší nebojsa by nevydržel čelit jeho hněvu. Rozklepala se a vyběhla po schodech zpět nahoru.

Arm opět zuřil z její neschopnosti chápat závažnost situace. Čekal, kdy se znovu vyřítí hostinská s paranoiou. Věděl, že někde celou dobu poslouchá. 

Zavolal proto do prázdna: „Až bude vše připravené, přineste nám to nahoru. Zaklepejte a nechte tác se snídaní i vědra přede dveřmi.” Zanechal na pultu pár drobných a vydal se za Kvenliou. Nijak se neobtěžoval klepat a rovnou vstoupil. Seděla na posteli, zády ke dveřím. Zavřel proto dveře, aby měli soukromí. 

„Poslyš, je mi líto, že se k tobě takto chovám, zde je to však nutnost. Navíc jsem dostal za úkol tě chránit. Nic jiného v tom nehledej.” Věděl, že ho poslouchá, přesto mu nic neodpověděla a on ji nechal být. Chvíli mlčení proťalo zaklepání na dveře. Došel za dveře, vzal tác s jídlem a položil ho na postel. Poté odnesl vědra do koupelny.

„Jdi se umýt, když už jsi kvůli tomu způsobila takový povyk. Zde jsem ti přinesl nové oblečení, snad ti padne.” Podal jí do rukou malý balíček svázaný červenou mašlí. Beze slov mu ho vzala z rukou a zavřela se v koupelně.

Rozbalila papír, ve kterém bylo oblečení zabaleno. Na vrchu byla bílá halena s výstřihem do V a pod ní byly složené černé kožené kalhoty s páskem. Začala se omývat hadříkem a brzy byla hotová. Žasla nad tím, jak jí všechno dokonale padne. Vlasy si svázala červenou stuhou z balíčku. Zadívala se na sebe do zrcadla. Dívka, kterou v něm spatřila, nebyla dívkou, nýbrž ženou. To, co se stalo, jí ranilo, ale zároveň i posílilo. Tělo bylo jen vnější schránkou. To důležité se nacházelo uvnitř. Její osobnost se neuvěřitelně posílila a bylo teď jen na ní, jakou cestou se vydá.

Upřeně se podívala do svých modrých očí. „Budu silná a nebudu se bát. Zvládnu to, co mi osud přichystal, aby životy mých blízkých nevyhasli zbytečně,” řekla si a pocítila závan síly, který jí naplnil duši. Zatím to bylo nejtěžší rozhodnutí jejího dosavadního života. Rukama drtila okraje umyvadla. Naposledy se zhluboka nadechla a vydechla a vyšla ven.

Když zaskřípěly panty dveří, pořád seděl na okraji postele. Musel uznat, že to co vybral, bylo naprosto dokonalé. Změřil si ji od hlavy k patě a zatajil dech. Úzké kalhoty dokonale obepínaly její křivky. V očích se mu mihl nepatrný záblesk chtíče, Kvenliiny lidské smysly si však nemohly něčeho všimnout. Zastavila se pár kroků za dveřmi. 

„Dospěla jsem k rozhodnutí, že nemá smysl plýtvat časem nad tím, co bylo. Vysvětli mi, co se děje. Proč po mně jde nějaký Fryn. Kdo je to, nebo co je to. Především co s tím mám společného já. Nehodlám hrát tvojí hru bez jasných odpovědí.”

Arm přemýšlel, co se mohlo v koupelně během tak malé chvíle stát. Její chování nabralo obrat o sto osmdesát stupňů. Ještě před pár minutami před ním stála dívka. Nyní hleděl tváří v tvář ženě, která se nebála. Musel si zachovat svojí autoritu. 

„Najez se. Dal jsem nám vše přinést. Nebaví mě stále opakovat, že říkat ti tyhle věci mezi lidmi, je naprosto nepřístojné. Zanedlouho vyrazíme. Večer, až se utáboříme, řeknu ti vše, co vím. Jen tě snažně prosím, mlč, dokud neopustíme toto místo.”

Kvenlie zajiskřilo v očích, neřekla však nic, co by bylo v rozporu s jeho slovy. Mlčky přešla k tácu, který ležel na posteli. Vzala svou misku bramborové kaše a dala se do jídla. Arm jí napodobil. Vzduch naplňovalo pouze tiché přežvykování. Když oba spolkli poslední sousto, vzal věci, které nakoupil na cestu, a podal jí menší z vaků.

„Poneseš si své věci sama, abys také trochu zesílila. Máš tam jídlo, vodu a oblečení navíc. Před hostincem máme koně. Vyrážíme.” Když si od něj převzala zavazadlo, zamířil ke dveřím a navždy opustil tento pokoj. Neměl chuť znovu mluvit s hostinskou, proto jí pouze opětoval nevraživý pohled. Kvenlia mu byla v patách. Venku se již oteplilo a nad hlavami jim zářilo slunce. Ulice byly však vylidněné, což mu naprosto vyhovovalo. Došli ke koním. Jeden z nich byl menší hnědák, jehož otěže předal Kvenlie. Sám si vzal otěže nádherného bílého oře.

„Umíš jezdit na koni?” Nehleděl na ni, když jí kladl otázku. Laskal svého oře po hřbetu.

„Samozřejmě, že ano. Jsem z vesnice.” Periferním viděním si všiml, že fascinovaně hledí na obě zvířata. Usmál se při představě, že někdo miluje koně stejně jako on. Jeho oči ale neopětovaly radost. Nepříjemně mu bodlo u srdce při vzpomínce na Sobrina. 

„Když jsem jel za tebou, měl jsem jiného koně,” řekl s nepřítomným pohledem upřeným do šíje svého běláka.  „Cestou jsem narazil na pár nepřátel. Jeden ze střetů nebyl bohužel nic pěkného. Můj Sobrin neměl štěstí, padl při boji nedaleko této vesnice. Ta zrůda mu přeťala šlachy na nohou. Musel jsem skončit jeho život, aby netrpěl. Byl jedinou bytostí, na které mi kdy záleželo.” V zátylku cítil Kvenliin lítostivý pohled. Nevěděl, proč jí to vlastně řekl. Nestál o soucit ani lítost. Chtěl pouze uctít Sobrinovu památku. Nenechal jí prostor, aby ho litovala. Vyšvihl se do sedla nového koně. Ohlédl se a Kvenlia ho napodobila. 

„Vzhůru vstříc osudu,” pronesla, jakoby vycítila, že o tom nechce mluvit. Kývl a pobídl koně ke klusu. Pár pohledů kolemjdoucích se za nimi otočilo. Až na těchto pár pohledů vyjeli z vesnice nepozorováni.

---