Černá díra - 6. Liquendir

Liquendir

Královna přecházela nervózně po komnatě sem a tam. Dělala to tak často od chvíle, co Arm vyjel vstříc osudu té dívky.

„Měla by sis odpočinout. Kdyby se stalo něco zlomového, dozvěděli bychom se to od zvědů.” Lips přistoupil ke své manželce a držel jí za ramena.

„Proč studnice nic neukazuje? Zatím nikdy nelhala o dění. Ani nemlžila.” Vymanila se z jeho sevření a přešla k oknu.

„Třeba k ní ještě nedorazil. Odjel teprve před třemi týdny. Dobře víš, že naše území je od té vesnice vzdáleno několik týdnů cesty. Je zkušený a rychlý, přesto mu to nějaký čas zabere.”

Qvelie nepřítomně kývla. Nadále hleděla skrze sklo na jejich království.

Hradby sídla je dělily od divočiny, jež se rozprostírala za nimi. Kamenné stěny byly zdobené ornamenty z květin různých barev. Stěny paláce tvořila směsice různých dřevin a jeho základnu tvořilo mnoho dubů. Elfové si velmi zakládali na darech přírody. Málokdy používali ke stavbě něco jiného, než dřevo a občas kameny. Stromovina utvářela roztodivné tvary a mezery vyplňovalo tenoulinké křehké sklo. Liquendir bylo nádherné a úchvatné místo. Nedotčené zlobou, temnotou.

Odvrátila se od okna a upřeně se zahleděla do očí svého muže. Zmohla se na pouhý náznak úsměvu, zvednutím koutků úst. „Lipsi, tři týdny jsou víc než dost. Navíc nemáme dostatek času. Slíbili jsme našemu lidu, že ochráníme území, jež nám předci zanechali. Setrvali jsme v nečinnosti příliš dlouho.”

Pouze ji políbil na čelo. „Zvládneme to, společně. Teď mě, prosím, omluv, mám v pracovně spoustu práce. A opravdu si odpočiň.”

Qvelie hleděla, jak odchází. Poslední dobou se cítila čím dál více osamělá. Usadila se do křesla ze zelenkavé látky, které bylo usazené v rohu. Z vedlejšího stolku si vzala knihu a otevřela ji na poslední straně, kde skončila. Číst v její komnatě o tajemstvích předešlých dob bylo to jediné, co udržovalo její smysly při životě. Nikdy se necítila tak prázdná. Její paměť sahala velmi daleko, avšak nyní byla zmatená. Dlouhověkost nebyla očividně vším, jak si myslela. Bude muset naplno využít svých schopností, přesto to však možná nebude stačit. Vzdychla a konečně pokračovala v četbě.

Lips procházel chodbami paláce a plášť se mu vlnil za zády. Myšlenky mu vířily hlavou. Nesmírně ho bolelo pomyšlení na to, jak se jeho manželka trápí. Už zažili lepší časy. Všichni. Před jeho pracovnou na něj čekal posel. Když spatřil krále, vycházejícího zpoza rohu, neobratně se uklonil. Musel být nový. 

„Vaše Výsosti, tedy Veličenstvo, promiňte. Před chvílí dorazil posel se zprávou. Říkal, že je opravdu naléhavá. Nenechal se odbýt jinak, než že na vás počká ve vaší pracovně. Mrzí mě to,” domluvil a začal se znovu klanět.

„Děkuji ti. Můžeš se odebrat zpět ke své práci.”

Mladík vytřeštil oči, opět se uklonil a odešel.

Král rozrazil dveře a okamžitě poznal posla, který měl tu troufalost vejít dovnitř, když tam nebyl. „Byl bych rád, kdybys příště neděsil nový personál, Nyrelaine.”

Elf, který dosud stál zády ke králi, se otočil a pobaveně se usmál. Byl podobně starý jako Lips, byli to totiž nejlepší přátelé z dětství. Nyrelain si tohoto přátelství nesmírně vážil. Mnoho elfů o tom nevědělo, proto si nemohl odpustit občas si z někoho vystřelit.

„Přinesl jsem ti list od pánů severu. Jejich rada se sešla a posbírala informace o Frynově pohybu. Sám jsem nic bližšího nevyzkoumal. Nevím, co tam píší.”

Král od něj převzal dopis s pečetí a přešel k oknu. Roztrhl obálku a s rozechvělými prsty, jinak pevné ruky, rozevřel psaní. Nyrelain pozoroval jeho tvář, ze které se vytrácela veškerá barva. Lips bledl a musel se posadit, protože informace byly přímo zdrcující.

„Jsi v pořádku? Co tam stojí?” Místnost naplňovalo ohlušující ticho. Zvedl pomalu hlavu a zahleděl se Nyrelainovi do tváře. V očích se mu zračil strach, což nikdy nedával najevo. Nyní zesinal i Nyrelain.

„Naše obavy nebyly nic v porovnání s tím, co se děje na severu. Události z jihu naší země měly sloužit jen k našemu zmatení a odvedení pozornosti. Skutečná temnota a Černá díra jsou na hranici jeho území,” řekl a snažil se najít alespoň zbytek rozumu a naděje.

„Znamená to tedy, že musíme do války?”

Král elfů přikývl na svého přítele, který se také posadil, aby vstřebal informace. „Fryn zatím sbírá síly. Máme možná několik měsíců, než vše vypukne. Pár měsíců na přípravu vojska, které ho stejně nebude mít šanci porazit. Bude to krvavá bitva bez naděje na úspěch. Neměl bych ti to říkat, ale naší jedinou nadějí je vyvolená. Jedině ona může uzavřít Černou díru a alespoň zpomalit zkázu. Nevíme to jistě, ale právě z ní se asi berou všechna ta stvoření.” Král si pouze povzdechl, nevěděl co si počít, jak to sdělit Qvelii a lidu. Nyrelain byl téměř průsvitný hrůzou. Nikdo nebyl připravený na konec, který měl brzy přijít.

Museli v té místnosti mlčky prosedět pár hodin, protože za okny se pomalu začínalo stmívat. Červánky, které naplnily místnost, přecházely postupně do stříbře měsíce. 

„Měl bys odejít, odpočinout si. Mě čeká sdělit to mé ženě a připravit se na to, jak s tím naložíme. Lid by měl znát pravdu.” Lips se tvářil i nadále velmi zachmuřeně. Pokynul svému příteli, aby se vzdálil.

Nyrelain kývl a opustil místnost. Král ještě hodnou dobu přecházel po pracovně sem a tam, než se rozhodl, že jí to půjde říci. Chodby byly již vylidněné, když stoupal věží do královské komnaty. Přede dveřmi se zarazil. Zaváhal. Věděl, že je uvnitř, protože viděl pruh světla pod nimi. Když vstoupil, Qvelie se k němu bleskurychle otočila. 

„Co se děje? Nezapírej, vidím ti to na očích,” řekla mu poté, co vycítila emoce, co z něj čišely. Její nadměrně empatické schopnosti činily ten prožitek ještě horším. 

„Když jsem tě opustil v tvých komnatách, čekal na mě Nyrelain s novou zprávou. Byla sepsána radou pánů severu a jednala ohledně Fryna. Fryna a toho, co chystá.” Lips se odmlčel a sledoval Qveliin výraz, který byl kamenný, bez emocí. Mučilo ho to. 

„Zdá se, že události z jihu jsou jen klamem pro nás. Severští páni nestíhají odrážet jeho nápor. Máme nanejvýše pár měsíců.”

Královně se zaleskly oči. „Musíme si pospíšit, Lipsi, než bude pozdě. Pokud tedy není pozdě už teď.” 

„Já vím.” Nenacházel jiná slova, nevěděl, co jí říci. Přešel k ní, aby ji objal. Vtiskl jí polibek do vlasů.

„Zvládneme to, společně. Zítra začneme jednat a oznámíme to obyvatelům města.” Qvelie tiše vzlykala a jemu stékaly slzy po tvářích. Měl strach, bál se o osud království, a že nedodrží sliby, které mu složil před několika stoletími. Setřásl ze sebe pochmurné myšlenky, utřel si slzy z tváří a ulehl. 

Qvelie se také položila a jen zašeptala: „Dobrou noc.”

Král pozoroval její tvář ve svitu měsíce, dokud se nepřetočila na bok, zády k němu. Dlouhé minuty zkoumal neustále dokola rytiny ve stropě, než konečně usnul.

?

Měšťané procházeli ulicemi Liquendiru. Všichni mířili k prostranství před palácem. Malá dívenka zatahala za lem šatů své matky. 

„Kam to jdeme, mami?” Obě byly nádherně oblečené, stejně jako všichni ostatní. Elfové měli vybraný vkus, i co se týče módy. Mezi domy to vířilo různými barvami od červené po modrou či zelenou a žlutou.

„Král s královnou nás svolávají. Chtějí nám něco důležitého říci,” odpověděla klidně matka. Vzala svou dceru za ruku a obě pokračovaly s davem.

Slunce bylo přímo nad náměstím, když se otevřely dveře balkónu. Všichni přítomní začali jásat, když avšak viděli zasmušilé výrazy Jejich Veličenstva, okamžitě utichli. Rozhostilo se ticho a král promluvil.

„Milí občané, dali jsme si vás svolat, protože máme důležitou informaci, kterou byste měli vědět stejně jako my. Jsme si vědomi, že jsme při nástupu na trůn slíbili věrnost a upřímnost vůči vám všem. Dospěli jsme tedy k názoru, že i tuto zprávu, která je špatná, vám předáme v plném znění.” Qvelie položila ruku na královo rameno, jakoby si tím převzala slovo. Rychle si vyměnili pohledy vděčnosti.

„Včera odpoledne dorazil posel se zprávami od pánů severu. Mrzí nás, že nemáme lepší informace, ale Fryn dává dohromady vojsko obřích rozměrů.” Davem to zašumělo, pár elfů dokonce vykřiklo hrůzou.

Qvelie pokračovala. „Podle králových odhadů máme několik měsíců, než vypukne válka. Musíme být silní. Pokusíme se dostát slibu a budeme vás chránit, dokud naše životy nevyhasnou. Naše rada již pracuje na sestavení plánu, který po zhotovení bude k vidění v každé výloze obchodů. Děkujeme, že jste si nás přišli vyslechnout. Při jakékoliv změně vás budeme informovat.” Král a královna nečekali na reakce rozrušeného davu a vrátili se dovnitř. I uvnitř slyšeli šumění davu a strach nasycoval vzduch všude kolem.

„Co budeme dělat? Takhle to nikdy nevypadalo,” řekla Qvelie hlasem plným strachu. Společně se vzdalovali od balkónu a mířili do jídelní síně. 

„Nevím,” připustil Lips. Bezradný král byl začátkem chaosu, který se zmocňoval Liquendiru.

Dívenka se rozbrečela strachy, když jí matka táhla zpět k domu. Elfové kolem nich probíhali a jakkoliv byli vznešení, hrůza se jim projevovala v očích a nedokázali tomu zabránit. 

„Musíme si zabalit zásoby,” ozývalo se z jedné strany. Z jiného směru zase někdo volal: „Tohle je konec, náš konec!” Nikdo nevěděl, co si počít. Nebyli generací, která zažila předchozí války, jen pár moudřejších elfů dokázalo zachovat ledový klid. Mezi domky se to hemžilo lidmi a strkali jeden do druhého. Ulice byly úzké, dlážděné kamením a slunce zastiňovaly domy ze dřeva. Mnoho z nich bylo přímo uvnitř kmenů. Rozmanitost struktury a barvy kůry byla opravdu pestrá. Bohatší elfové měli domy v bílých stromech, které symbolizovaly čistotu a luxus. Ti méně majetní bydleli v těch s tmavší kůrou. Tato maličkost tvořila rozdíly a hranice ve společnosti, i přesto, že jejich zásadou byla rovnocennost.

Díky ročnímu období na větvích teprve začínaly pučet nové lupínky. Jaro probouzelo město k životu. Brzy se mělo stát krásnou zelení, kterou možná spatří naposledy. Jen květy na hradbách a paláci byly věčné. Nikomu se nepodařilo utrhnout jeden jediný, ani je jakkoliv zničit. Občas některé z dětí cítilo potřebu zkusit zakázané, ostatně jako každý jiný. Nebýt nadcházejících hrozeb, všichni by se radovali a slavili život. Každý se těšil na slavnosti, tance a představení. Konec je děsil. Očekávali další příkazy od Jejich Veličenstva. U výloh obchodů a vývěsních tabulí se shlukovali skupinky. Hlavy koukaly jedna přes druhou. Každý chtěl být první, kdo si všimne informací, aby měl více času na přípravu na útěk.

Další den se uchyloval k večeru, když Qvelie opět sestupovala po točitém schodišti dolů do sklepení. Chlad se jí zařezával až do morku kostí. Opakovala každodenní rutinu a doufala, že konečně spatří něco víc. Odemkla dveře na konci chodby, zámek s cvaknutím poskočil. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. Přešla k čarotvorné studnici a doufala, že tentokrát něco konečně ukáže.

„Tak pojď. Ukaž mi Arma a tu dívku,“ řekla si spíše sama pro sebe, než pro studnici. Čekala, zda voda začne vířit, nebo jestli zůstane nehnutá, jako poslední týdny. Zalapala po dechu, protože se hladina začala vířit a místnost naplnila modrá záře. Naklonila se nad ní. Tváře ve vodě se začaly zaostřovat, viděla však jen zrychlený sled událostí.

Arm měl několik potíží, ještě než vůbec dorazil do Kenty, proto se zdržel. Ve vesnici propuklo peklo a on zmatenou dívku spatřil omráčenou na zemi. Odtáhl ji. Kvenlia byla zraněná, vyděšená a naprosto zoufalá. Vyrazili na cestu lesem, ale večer, když Arm na chvíli odešel, málem přišla o život.

Qvelia byla zoufalstvím téměř bez sebe. Arm pro ni znamenal hodně a vidět jeho tvář strhanou strachem jí sebralo kousek duše. Nepřestala však dále sledovat hladinu.

Bojovník dívku omyl od jedu a div se netřásl strachem. Další den se naštěstí probudila, ale byla zesláblá. Jeden druhému nevěnovali přílišnou pozornost, pouze se snažili snášet svou přítomnost.

Vize poskočila o několik dní dále.

Vstupovali do vesnice uprostřed lesního území. Armovo chování se změnilo. Kvenlia se ho bála, protože byl hrubý. Myslela si, že jí ublíží. On dělal, jakoby se nic nedělo a dál si užíval roli hrubého násilníka. Následující den se nakonec záhadným způsobem alespoň trochu usmířili. Koupil jí nové oblečení a koně. Vyjeli.

Královna padla na kolena. Modrá záře pohasla, její srdce ale nadále tlouklo jako o závod. Po bledých tvářích se jí koulely slzy beznaděje. Proč se vše měnilo tak rychle? Arm neměl moc šancí ani na začátku, natož teď. Přišlo jí, že se odvrací na temnou stranu. Doufala jen, že se stihnou vrátit včas, aby zabránila neštěstí. Emoce a myšlenky se jí tříštily jako led. Zachytila se okraje studnice a postavila se zpět na nohy. Oklepala se, aby setřásla co nejvíce starostí, které byly nyní nadbytečné. Uzavřela místnost a vydala se pomalým, těžkým krokem vzhůru do paláce.

Když spatřil tvář své ženy, nedostávalo se mu slov. Rozevřel svou náruč, aby jí nabídl to jediné, co mohl. Svou přítomnost. Vrhla se mu bezmyšlenkovitě do otevřené náruče a spočinuli tak hodnou chvíli. Slunce za okny už klesalo za obzor. Tento den se opravdu nesl ve znamení hrůzy a zoufalství. Chaos, který naplnil Liquendir utichl společně s tmou, co přišla.

„Měli bychom se najíst. Celý den jsi nic nejedla. Vypadáš oslabeně a teď musíš být silná.“ Laskal ji ve vlasech a doufal, že se cítí lépe.

„Nemám hlad. Nemám na nic ani pomyšlení,“ pronesla posmutněle Qvelie.

„Řekneš mi konečně, co se stalo? Co jsi viděla?“ Lips se snažil skrýt mírné podráždění, které se mu dralo mezi slova. Drásalo mu nervy vidět to nejcennější, co měl, v tomto stavu.

„Zítra. Zítra ti to ukážu. Jsem příliš unavená. Budu dnes spát ve své komnatě.“ Neboj se o mě, chtěla dodat, ale zarazila se. Akorát by mu stejně přidělala starosti. Vtiskla mu tedy letmý polibek na čelo, jako malou útěchu.

„Počkej, neměla bys být sama.“ Králova slova se vznášela ve vzduchu bez jasné odpovědi, protože jeho manželka opustila místnost, než stačil včas zareagovat.

Ráno ho vzbudilo zaklepání na dveře ložnice. Spěšně si oblékl plášť a zaklel. Neměl rád, když byl buzen v brzkých ranních hodinách. Po otevření dveří však rychle spolkl nadávky, které se mu draly na jazyk. Qvelie měla tmavé kruhy pod očima, které měly prázdný výraz, jakoby vůbec nespala. Její pleť měla nezdravý nazelenalý odstín. Vypadala jako hrozivý přízrak.

„Pojď se mnou,“ řekla a její hlas přitom nezněl vůbec jako z tohoto světa. Dokonce i její, jindy ladná chůze, připomínala vznášejícího se ducha.

Lipse polil studený pot. „Kam jdeme? Spala jsi vůbec?“

Qvelie na jeho otázku neodpověděla, pouze pokračovala chůzí po paláci směrem ke studnici. V tu chvíli se Lips dovtípil, co se stalo. Z jeho domněnky se mu roztřepala kolena. Vždy, když měla jeho žena určitou vizi, vypadala jinak. Nikdy ale nebyla v tak vážném stavu a rozpoložení. Téměř až nepřirozenou rychlostí se nesla chodbami, měl co dělat s ní držet krok. Během chvíle se ocitli v chladném podzemí. Lips sledoval, jak otevírá dveře a přitom je stále mimo realitu.

„Měla jsem vizi. Střípky. Promítnu ti to do studnice,“ řekla zastřeným hlasem, který se jí chvěl.

„Nemůžeš mi to prostě říci? Promiň, ale jsem z tebe vyděšený.“ Král nečekal, že mu odpoví. Místo toho čekal na nadcházející zjevení z hladiny čarotvorné studnice. Jeho žena vložila ruce do vody stejně tak, jako to dělala pokaždé, když promítala vlastní vizi a nehleděla pouze na předpovědi studnice. Nadechl se a přimhouřil oči.

Blonďatá dívka trpěla a křičela bolestí. Svíjela se v nesnesitelné agónii, ztrácela pojem o čase. Muž na křesle před ní se pouze úděsně smál. Místnost, ve které se nacházely, byla setmělá. Z vedlejšího sálu se ozýval děsuplný mužský křik. Při každém jeho zvuku sebou dívka trhla ještě více. Temného pána to těšilo. Přímo se tím potěšením tetelil.

Obraz poskočil a změnil se.

Kvenlia kráčela vstříc temnotě, jež se rozprostírala před ní. Stvůry okolo ní drželi dívku i chlapce a temný pán čekal s otevřenou náručí. Armova postava byla zastřená. Jakoby se nerozhodl, na kterou stranu se postaví. Ve tváři měl neurčitý výraz, nic vlídného z něj však nečišelo. Kvenliiny nohy byly roztřesené, postupovala však rozhodně dále.

Obraz pominul stejně rychle, jako se objevil. Král lapal po dechu a snažil se pochopit, co právě viděl. Poohlédl se na svou hvězdu života. Ta byla pohaslá. Jako ve zpomaleném záběru viděl, že klesá k zemi. Přiskočil k ní a tak tak chytil hlavu, než by jí stihl drsný náraz. Byla neuvěřitelně zesláblá, nejevila známky života. Jen bystrýma ušima zachytil slabý tlukot srdce. Vzal ji do náruče. Vykopl dveře a téměř utíkal nazpět stromovým palácem.

---