Černá díra - 7. Prozření

Prozření      

Les rozevřel svou náruč, jakoby je vítal. Drželi se pěšiny, která se vinula mezi kmeny stromů. Čím hlouběji postupovali, tím více je hvozd obklopoval. Stromoví houstlo. Slunce se převalilo na střed oblohy a prozařovalo mezi větvemi. Paprsky se odrážely od listů a tvořily tak mozaiku složenou z tisíců odstínů zelené.

Od odjezdu z malé vesnice nepromluvili ani slovo. Tiše vedle sebe cválali. Mlčenlivost občas prořízlo odfrknutí koní a štěbetání ptáků. Kvenlia přemýšlela, co je teď vlastně čeká. Začínala se pomalu, ale jistě, těšit na chvíli, kdy konečně zastaví a dostane se jí slíbených odpovědí. Arm po ní čas od času šlehl zvláštním pohledem. Když si všiml, že mu ho opětuje, odvrátil se opět stranou. Zastavili se pouze tehdy, když jí předával něco k snědku, ale jedli za jízdy. Nejspíš si myslel, že by to nemusela chytit. Kvenliin hnědák držel hlavu hrdě vztyčenou. Když jeli rovnějším terénem, nechala svou ruku klouzat po jeho šíji. Dodával jí sílu. Díky němu se po dlouhé době cítila opět celá. Byl jejím novým přítelem a připomínal jí domov.

Po únavné celodenní jízdě se konečně začalo stmívat. Prohrábla si rukou neposedné vlasy, které jí padaly do obličeje. Pohlédla na Arma a ten zatáhl za otěže svého koně. Seskočil na zem, nezaváhal. Rozhlížel se kolem, jakoby něco hledal. Kvenlia ho napodobila a vydala se za ním. Byl opět o několik kroků napřed, ale už si na to zvykla. Zanedlouho se před jejich očima objevila malá jeskyně. Nebyla větší, než její domov v Kentě, přesto za přístřeší byla ráda. Arm stále mlčel, když si bral otěže jejího hnědáka. Oba je přivázal ke stromu u ústí jeskyně.

„Udělala jsem něco špatně kromě celé mé existence, nebo ses pouze rozhodl mě trestat?“ prohodila bez špetky citu v hlase. Stála s rukama založenýma v pase a čekala na jeho odpověď. Rozhodla se hrát tu jeho hru s ním, proto si zvolila tuhle masku nepřístupnosti a síly.

Ještě chvíli byl zticha, než se rozhodl promluvit. Hlas měl po promlčeném dni zastřený a chraplavý. „Brzy bude tma. Dojdu pro dříví, než se úplně setmí.“ Připevnil si meč zpátky k pasu a odešel.

Kvenlia zůstala stát s otevřenou pusou, sebral se však tak rychle, že nestihla nic odvětit. Shodila tedy svůj vak na zem a sedla si na něj. Rozhlížela se po stěnách jeskyně, ale neobjevila nic neobvyklého. Objala si kolena a začala si broukat ukolébavku, kterou jí zpívala matka, když byla malá. Hrát silnou mohla jen určitou dobu, stále se topila v smutku, který vyvolala ztráta blízkých osob a domova.

V jeho nitru se odehrával souboj. Byl zmatený z vlastních pocitů. Chyběl mu Sobrin, se kterým strávil svá nejlepší léta. Cítil se zodpovědný za cokoliv, co se teď mělo dít. Musel tu dívku chránit, aby dostál slibu, který složil své královně. Druhá část jeho já se však začínala potápět do sítě zoufalství a temnoty. Koutkem mysli se neustále vracel k momentu, kdy jí evidentně ubližoval. V tu danou chvíli ho to nesmírně těšilo, trápit ji. Rozebírat její duši na částečky. O pár okamžiků později zase cítil potřebu omluvit se za své činy. Zastavil se tak pět minut chůze od jeskyně. Zhluboka se nadechl a nasál čerstvý vzduch. Dech se mu zrychlil a musel se předklonit, aby ho dokázal zklidnit. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Zorničky se mu rozšířily obavami. Asi přicházím o svou duši. Znovu ztěžka zalapal po dechu a pokračoval v chůzi. Nasbíral pár větví a brzy měl plnou náruč. Nadešel čas vrátit se zpět.

Našel ji, jak sedí a má ruce založené na prsou. Sledovala každý jeho pohyb. Shodil dříví z náruče a rozdělal oheň. Na dva z delších klacků napíchl kus masa a jeden jí podal. Ještě hodnou chvíli mlčeli, než se Arm rozhodl ticho proříznout.

„Ačkoliv nerad, slíbil jsem ti, že zodpovím tvé dotazy a vysvětlím ti plán, alespoň z té části, kterou znám. Tak do toho.“ Obrátil k ní zrak. Netrpělivě vyčkával, až mu odpoví.

„Mám jen jednu otázku,“ řekla nesměle. „Chci vědět, co se děje. Pokud ti to pořád nedochází, klidně to rozeberu. Proč já? Co s tím mám společného? Co ode mě chcete? Kdo je Fryn a co chce on? Proč jsi mě unesl?“ Otázky na něj chrlila jako lávu. Neustálá nejistota jí už drásala nervy.

„To nezní moc jako jedna otázka,“ nadhodil podrážděným tónem. Mírně se zavrtěl v sedu a pokračoval, když viděl, že na něj vrhla zlostný pohled. Když se mračila, nadzvedávala jedno obočí. Roztomilé. „Příště mě nech domluvit, než si začneš utvářet ukvapené názory. Pamatuj si, že já jsem ten, co tu velí,“ neodpustil si pichlavou poznámku. „Budu ti vyprávět od začátku to, co vím.

Pocházím ze země jménem Frakturn, konkrétně z hlavního města Liquendiru. Jako každé území, máme i my vlastního krále a královnu. Lips je zkušený bojovník, je jedním z nejstarších elfů v zemi. Jeho žena, Qvelie, je křehká a má jisté schopnosti. Dokáže pracovat s čarotvornou studnicí a sama má občas určité vize. Více ti prozradit nemohu. No a právě ona byla tou, co tě uviděla přicházet. Na severu světadílu, vedle království Pánů severu, se rozprostírá Frynovo území, Xawinnar, které se poslední dobou velkou rychlostí zvětšuje. Již dříve jsme s ním měli pár konfliktů, když se o naše království ještě válčilo za vlády předchozích vůdců. Situace se však začíná vymykat kontrole.“ Arm udělal krátkou pomlku a zhluboka se nadechl. Kvenlia ho hltala pohledem a bála se toho, jak to bude pokračovat.

„Tím se dostáváme k tomu, co královna spatřila ve studnici,“ pokračoval s lehce pohrdavým tónem. „Viděla tebe. Tvrdí nám, že jsi jediná, kdo může uzavřít Černou díru a temnotu, co se z ní dere na povrch. Ta pohlcuje vše, co jí přijde do cesty. Osobně si nemyslím, že bys toho byla někdy schopná, ale Jejich Veličenstva se musí poslouchat. Král ji ve všem podporuje. Studnice Qvelii ukázala, kde tě máme hledat a vyslala mě pro tebe. Tušil jsem, že nebudu jediný, kdo se k tobě bude snažit dostat, ale že to bude až tak těsné, to jsem nečekal… No a od té chvíle příběh znáš, není nic dalšího, co bych ti mohl říci,“ dodal rychle, když viděl, že se nadechuje k další otázce.

Maso se během vyprávění dopeklo. Společně se tedy pustili do jídla a jeskyni naplnilo jejich žvýkání. Venku se úplně setmělo a jediným světlem jim zůstal praskající oheň. Kvenlia pozorovala Arma, který se přesunul do vzdálenějšího koutu, a přitom okusovala jídlo z klacku. Když dojedla, hodila ho do ohně. Ten se při novém přírůstku zaradoval a na znamení zaprskal. S temnotou ji obklopil i strach. Nikdy neměla na starost nic víc, než práci okolo domu. A teď měla zachránit svět před pohlcením? Začala se třást. Musela se obejmout kolem žeber, aby zmírnila pocit, že jí vyskočí srdce z těla. Držela se takovou silou, až jí začaly modrat prsty na rukou. Po chvíli, když se jí podařilo ovládnout třas, se odvážila položit ještě jednu otázku.

„Kdo je Fryn? Myslím, kde se vzala jeho nenávist ke světu.“ Zpod řas koukala do temného kouta a čekala na děsivou odpověď.

Arm odhodil zbytky od jeho jídla přes celou jeskyni. Nemusel ani mířit, aby se do ohniště trefil. Otřel si ruce do kalhot a nasadil zlověstný úsměv. Znovu se ho začala zmocňovat zloba a nenávist. Odkašlal si a vycenil špičáky. Když viděl, že jeho výraz splnil svůj účel, rozhodl se odpovědět.

„Fryn kdysi býval jako jeden z nás. Mladý elf s nadějnou budoucností. Sloužil králi, který vládl Liquendiru před Lipsem. Říká se, že se snažil o post nejvěrnějšího bojovníka Jejich Veličenstva. Jenže osud si pro něj, i pro nás ostatní, přichystal jiné plány. Jednoho dne, kdy byl stále mladíkem a bylo mu pouhých sto let… Ano, sto je ve srovnání s naší dlouhověkostí nepatrný zlomek času,“ dodal, když z dálky spatřil její překvapený obličej. „Našel v královské knihovně pár výtisků o černé magii. Nikdo netušil, čím se po večerech zabývá. Postupem času ho uchvátila moc, kterou by mohl získat nad světem. Chtěl se stát tím nejmocnějším a vládnout všem bytostem. A to je myslím, o co se teď snaží. Moc musí čerpat ze samého nitra země, protože v okolí jeho území se půda čím dál více vyčerpává a umírá. Nic víc ti k tomu neřeknu, musíš počkat, až dorazíme do Liquendiru. Teď už mi dej s těmi otázkami pokoj, pokud nechceš, abych ti tu pusu zacpal.“ Na zlomek vteřiny se nad tím vyhrožováním musel usmát. Pak z vaku vytáhl přikrývku a otočil se zády ke Kvenlie.

Ještě dlouho seděla a pozorovala třepotající se plameny. Každou pídí jejího těla třásl strach. Nesouvislé myšlenky jí vířily hlavou. Ačkoliv se odhodlala být silná, zdálo se jí, že tohle je příliš. Na světě je tolik mocných bytostí, elfů, které jsou stokrát silnější než ona. Přesto karta osudu padla na ni? Třeba až dorazí do Liquendiru královna pozná, že se v ní zmýlila. A pak… Pak bude muset najít nějakou vesnici, ve které začne nový život. Když dohořel poslední uhlík, uložila se ke spánku i Kvenlia. Brzy se pohroužila do snů, které odnášely její myšlenky mimo dosah tohoto světa.

I Armovi se tu noc zdály živé sny. Po celou dobu spánku sebou neklidně házel, proto se ráno probudil s trhnutím a celý rozbolavělý. Posadil se a protáhl si prsty. Začal přemýšlet nad tím, co jeho sen mohl znamenat.

Stál uprostřed kamenné místnosti. Stěny lemovalo pár dohořívajících pochodní. Ze stropu odkapávala voda v pravidelných intervalech a vytvářela ozvěnu. Kdesi z přední části místnosti se ozval hluboký hlas, který se zařízl do jeho uší. Nabádal ho, ať jde blíže a poklekne před ním na kolena. Přesně to i udělal. Padl na schůdek před trůnem, na kterém seděla postava zahalená v černém. Ta mu mumlala rozkazy tiše, ale velmi rázně. Měl někoho najít a přivést ho do této temné místnosti. Do této pevnosti. Slíbil jí, že splní, co se po něm žádá. Na důkaz toho, že mluví pravdu, se řízl do dlaně a nechal dopadnout pár kapek jeho krve do natažené ruky temné postavy. Ta se do ní okamžitě vsákla. Místnost naplnil zlověstný smích, který působil jako bolest. Jemu to však nevadilo. Bylo mu ctí, že dostal tento úkol.

Neklidně si promnul spánky. Zmocňoval se ho nepříjemný pocit, že tou postavou byl On. Viděl, že Kvenlia ještě spí. Budu ji muset vzbudit. Uvědomoval si totiž záblesky temné osobnosti, které byly čím dál častější. Budou si muset pospíšit, aby do Liquendiru dorazili včas. Přešel k místu, kde ležela a posadil se vedle ní na bobek. Ležela na boku, čelem k vyhaslému ohništi. Ústa měla jemně pootevřená. Chytil ji za rameno a zatřásl s ní. Něco ze spánku zahuhňala a přetočila se na břicho. Ještě jednou do ní šťouchl, než ji oslovil.

„Jestli máme dorazit dříve, než z tebe bude lidská stařena, měli bychom vyrazit. Není čas pospávat.“ Nechal jí čas, aby se mohla probrat a mezi tím vyšel ven ke koním. Oba neklidně přešlapovali. Odvázal je a vydal se s nimi na krátkou procházku po okolí.

Po polovině probdělé noci se Kvenlie nechtělo vstávat, avšak Armova rýpavá slova ji ihned probrala. Když odešel, protáhla se a sbalila své věci. Vyšla před jeskyni. Slunce osvětlovalo malý palouček, na kterém se procházel Arm s koňmi. Pozorovala ho, dokud si jí nevšiml. Nechápala, jak může být tak hrubý a zároveň projevovat ke zvířatům něco jako city. Jeden by řekl, že něčeho takového není schopen. Když došel tak blízko, že mohla rozeznat rysy jeho tváře, zastavil se.

„Nemohla jsem v noci spát. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc bezbranná jsem. Nemůžu se před temného pána postavit s holýma rukama. Nauč mě zacházet se zbraněmi. Musím umět alespoň základy,” hájila strarostlivě Kvenlia své požadavky.

Arm se ušklíbl a zaváhal. „Myslíš, že zvládneš udržet meč? Nevypadáš zrovna na siláka,” konstatoval. „Nicméně máš asi pravdu, něco bys měla umět. Sice nemáme času nazbyt, ale dnes tedy zůstaneme na místě. Je to tu dostatečně chráněné. S výcvikem začneme třeba hned.“ Pustil koňské otěže a vběhl do lesa. Téměř okamžitě se vrátil s dlouhými klacky.

Kvenlia nečekala, že se tak rychle chytne jejích slov. Vykulila na něj oči, když jí podával jeden z klacků. Snažila se vypadat co nejméně vyděšeně, ale cítila, jak ji polévá studený pot. Uchopila ho do obou rukou a nakročila si levou nohou mírně dopředu. Arm se nad jejím postavením jen škodolibě usmál a sám držel dřevo jen v jedné ruce spuštěné podél těla.

„Tak do toho. Zkus zaútočit, praxí se naučíš nejvíce.“ Pořád stál nehybně. Čekal, co udělá.

Kvenlia okolo něj kroužila a snažila se přijít na to, jak se k němu má vůbec přiblížit. Tušila, že ať udělá cokoliv, stejně to pro ni nedopadne dobře. Zkusila tedy, jako největší zbabělec, zaútočit zezadu. Držela klacek před sebou jako kopí a hnala se dopředu. Než stihla zareagovat na jeho pohyb, ucítila tupou bolest v boku. Pořádně ji udeřil a to používal jen jednu ruku. Zůstala ležet, obličejem v hlíně. Nad sebou slyšela pouze smích. Mohutná ruka ji popadla za límec košile a zvedla ji na nohy.

„Nemůžeš zůstat hned po první ráně ležet. Byla bys okamžitě mrtvá. Zkus to znovu. Hlídej si své okolí a drž ten klacek pevně, jakoby ti šlo o život. Jednou ti o něj doopravdy půjde.“

Kvenlia ho uposlechla a zkusila výpad zepředu. Odrazil ho stejně hbitě, ale tentokrát to alespoň ustála. Opakovala útoky znovu a znovu, ale ani jednou se jí nepovedlo byť jen dotknout se jeho těla. Brzy byla vyčerpaná a vzdala svou snahu.

„Potřebuji si odpočinout a najíst se. My lidé potřebujeme více energie. Od včerejší večeře jsem nejedla,“ postěžovala si Kvenlia. Zakručelo jí v břiše, což jen potvrdilo její slova. Upustila klacek na zem a vydala se k jeskyni. Z vaku si vyndala jablko a sedla si s ním na kámen venku. Ruce měla opřené o kolena a dívala se tupě před sebe. Arm si sedl kousek vedle a dal si pár zbylých červenek.

„Jak jsi vlastně starý?“ odvážila se položit otázku Kvenlia, když dojedla jablko. Arm se na ni ohlédl a významně zvedl obočí.

„Proč to chceš vědět? Nemyslím, že je to směrodatné, vzhledem k tomu, že jsem elf.“

„Prosím,“ škemrala Kvenlia.

Šlehl po ní ještě jedním pohledem, a kdyby mohl plameny mrskat, udělal by to. Pak ale odpověděl. „Předpokládám, že jsem se narodil, když ještě ani tvá praprababička nebyla na světě. Nepamatuji si, kdy přesně jsem se narodil, ale bude mi asi tři sta let. Těžko se to převádí na vaše krátké roky, ale myslím, že by to mohlo být tak nanejvýš třicet. Předpokládám, že tobě je tak patnáct,“ nadhodil, aby i on získal nějaké informace.

Kvenlie klesla čelist. Čekala, že číslo bude vysoké, ale tři sta let? Víčka měla až navrch hlavy a nemohla se vzpamatovat. Podvědomě tušila, že na světě žijí i jiné bytosti, ale když ho poprvé spatřila, ohromilo ji to. Nyní byla v transu znovu. Chvíli trvalo, než se vzchopila a uvědomila si, že jí také položil otázku.

„Ne, brzy mi bude dvacet. Narodila jsem se na začátku jara. Kolik je králi? Říkal jsi, že je jeden z nejstarších,“ polkla odvážně vyslovenou otázku.

„Podobně jako většina z nás si ani on nepamatuje, kdy přesně přišel na svět. Některé příběhy praví, že to mohlo být i před tisíciletím. Podle mě je to dost možné, protože od mého narození vládne on.“ Arm se odmlčel a sám uvažoval nad dlouhověkostí elfů. Jak mohli být tak staří a přeci zároveň mladí a zbrklí? Občas se cítil, jakoby mu na ramenou spočívala váha celého světa, jindy zase jako malé dítě.

„Pojďme pokračovat. Musíš se cvičit a sezením a kladením otázek se toho moc nenaučíš.“ Byl znovu na nohou a čekal, že ho napodobí. „Vystřídáme se. Útok ti moc nešel, je tedy třeba, aby se uměla alespoň bránit.“ Přemýšlel, jak moc bude moci rozložit své síly. Už při pouhém odrážení jejích výpadů ji uštědřil pár pěkných ran.

?

Na palouku zaujala Kvenlia obrané postavení. Rukama chytila oba konce klacku v domnění, že tak bude mít větší sílu. Zapřela nohy do země a čekala. Arm se na ni vrhl přímo z čela, aby ho dobře viděla. Mířil přímo na střed klacku, jakoby chtěl pouze otestovat její sílu. Podlomila se jí kolena a o pár kroků couvla, Arm se už ale hnal znovu dopředu. Na nic nečekal a cílil ránu na břicho. Opět nestihla včas zareagovat a schytala to plnou silou. Dech jí zaskočil a marně po něm lapala. Zkroutila se do klubíčka a svíjela se v křeči. Chraplavě se snažila nadechnout. Zamlženě viděla, jak si vedle ní dřepl.

„Nebyl to ani zlomek skutečné síly. Koukej se sebrat. Svaly jinak než tréninkem nenabereš.“ Stoupl si vedle ní a netrpělivě podupával nohou.

Kvenlia vyzvracela jablko, protože rána byla tvrdá. Pak se pomalu zvedala a přitom se snažila, aby se znovu nesesypala na zem. Nasupeně na něj zvedla zarudlé oči a připravila se na další útok.

Další rána byla mírnější, a za ní přišla další a další. Příliš rychle se unavovala. Občas to schytala, když nestihla rychle uskočit. Byla zesláblá čím dál víc, proto ochabovala i její pozornost. Když se začalo šeřit,  téměř nevnímala, proto přicházející ránu uviděla jako ve zpomaleném záběru. Armův klacek se zastavil o její čelist. V té zlověstně křuplo. Cítila pramínek krve, který se kutálel po tváři. Zaklela.

„Nesoustředíš se. Pro dnešek končíme. Zašiju ti to,“ řekl a opustil palouk.

Nějakou dobu zůstala ještě klečet na místě. Dlaní přejížděla po karmínově zbarvené trávě. Celé ruce měla od vlastní krve, bylo jí to však jedno. Sebrala se k návratu, až když jí začala být opravdu zima, měla na sobě pořád pouze košili, která už ale nebyla bílá. Klopýtala, nohy se jí pletly do sebe.

Armovi připadalo, že čeká celou věčnost. Když se domlácená a od krve dobelhala do jeskyně, přepadl ho strach. Dlouho, vlastně od momentu posledního napadení v lese, se takto necítil. Přepadly ho výčitky svědomí, že jí takto ublížil. Asi byl příliš dlouho zamrznutý v pocitu netečnosti, zajatý druhou, temnou částí své osobnosti. Vystřelil jí naproti jako blesk, a než ho stihla zaostřit v příšeří jeskyně, byl u ní.

„Omlouvám se. Nevím… Nevím, co se to se mnou děje. Ošetřím ti to.“ Sledoval její tvář, která začínala pomalu otékat. Jemně ji uchopil do dlaní. Sykla, ale nic neříkala. Možná to bolest ani nedovolovala. Posadil ji na deku a vyndal své náčiní. Na čisté plátno si rozložil jehlu, nit, vodu a bylinnou mast. Začal jí otírat obličej od krve a špíny, aby viděl, kudy se rána táhne. Nemile ho překvapilo, že ji má téměř přes celou pravou tvář.

„Na, zakousni se do toho. Obávám se, že šití nebude nic příjemného,“ řekl, když jí před ústa nastavil smotek látky. Poslechla ho a nechala si ho vložit mezi zuby. Navlékl si nit a provedl první vpich.

Kvenlia zaťala zuby do smotku a tiskla víčka k sobě. Prsty zatínala do kamene, až zbělaly. První vpich do živého masa byl nesnesitelný. I přes látku vydala hrdelní vzlyk. Po tvářích se jí nadále kutálely slzy a ztěžovaly tak Armovi práci. Ten si ale nestěžoval. Po pár dalších stezích měla tvář znecitlivělou. Pořád se zajíkala, ale už to bylo tiché. Nakonec ucítila jemný dotyk prstu s mastí. Otevřela zarudlé oči a upřela je do těch jeho. V hloubce té zeleně se ztrácela. Naklonila se k němu blíže, jakoby do nich chtěla vniknout. Zarazil ji mírný dotyk na ramenou. Zaměřila se na celou jeho tvář, která byla jako z kamene.

„Jsi vyčerpaná a zmatená. Potřebuješ si odpočinout. Ještě jednou se omlouvám, i když to nic nenapraví. Lehni si.“ Hlas se mu třásl, protože měl sám co dělat, aby se z její bolesti nerozložil zevnitř. Sledoval, jak se beze slov uložila na levý bok, aby si netlačila na zraněnou tvář. Slyšel její zpomalující se dech, který udržovala během spánku. On sám nemohl zamhouřit oko. Bál se, že když usne, probudí se následující den zase ta temná osobnost. Zůstal tedy celou noc bdělý.

?

Ráno se překlenulo v poledne a ona pořád spala. Měl co dělat, aby se i jeho oči nezavřely, rozhodl se tedy, že vyrazí na cestu. Věděl, že potřebuje odpočinek. Posbíral veškeré věci z jeskyně a uvázal je jako zavazadla na koně. Otěže Kvenliina hnědáka připevnil ke svému koni. Poté se vrátil do jeskyně a zahladil po nich všechny stopy. Kdyby se náhodou po okolí toulali Frynovi zástupci, nesmějí zjistit, že tu byli. Nakonec se sklonil k samotné Kvenlie. Svlékl ji zakrvácenou košili a místo toho ji oblékl do jedné z jeho starších. Byla jí obrovská. Nesmírně opatrně ji zabalil do pokrývky a vzal si ji do náruče. Zdravou tváří se mu zavrtala do hrudníku a spala dál. Lehce se usmál nad její nevinností. Vyšvihl se do sedla a uvelebil si ji tak, aby mu byla co nejblíže. Pobídl koně k lehkému kroku.

Nemohl jet příliš rychle, protože ho přivázaný kůň zpomaloval. Pokračoval ale celý den a nezastavil se, dokud si nevšiml, že se Kvenlia probudila. Tvář měla zbarvenou do různých odstínů fialové a oči oteklé. Mžourala na něj skrz řasy.

„Vypadáš příšerně,“ konstatoval Arm a pokusil se o chabý úsměv.

„Ty jsi už také vypadal lépe. Jsi jako oživlá mrtvola.“ Hlas měla slabý, ale slova volila s rozmyslem. Při každém slůvku se zašklebila bolestí.

Arm zastavil, aby se mohl protáhnout. Dojeli k lesní říčce. Seskočil s ní na zem a opatrně ji položil do trávy. Pozoroval, jak si sedá a chvíli čekal, zda neupadne. Když se tak nestalo, odešel k řece. Voda byla ledová, ale i přesto si do ní ponořil celou hlavu. Jehličky přivítal jako starou známou. Nechal se jimi popichovat, dokud mu stačil dech. Poté si promnul obličej rukama a zahleděl se na svůj odraz. Obličej měl propadlý a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. Rukou rozzuřeně máchl do vodní hladiny, aby ji rozvířil. Do měchu nabral vodu i pro Kvenliu, aby se mohla osvěžit.

Podepírala se v sedu. Celé tělo měla těžké. Bolel ji každý centimetr kůže, na které se pozvolna začaly tvořit modřiny. Prsty opatrně vztáhla na pravou tvář. Okamžitě sebou cukla bolestí, když zavadila o tlustou sešitou kůži.

„Být tebou, nesahal bych na to. Mohlo by se to zanítit.“

Rychle se ohlédla za sebe a přitom zkřivila tvář bolestí. Pohmožděná žebra o sobě dala vědět. Sedl si k ní, aby si mohla vzít měch s vodou. Dala si pár doušků, a pak mu ho vrátila.

„Měla bys něco sníst. Od včerejška jsme nejedli,“ nadhodil Arm, jehož žaludek se začínal ozývat.

„Myslím, že kdybych se pokusila cokoliv sníst, moje pomlácené břicho by to hned vrátilo. Takže ne, díky.“ I Kvenlia se pokusila o úsměv, jenže jí nešly zvednout ani koutky úst.

„Poslyš, opravdu mě mrzí, co jsem udělal. Já…“ Arm se zarazil a nenacházel vhodná slova.

„Ne, to je v pořádku. Nic se neděje. Nechci o tom mluvit.“

„Kvenlio, není to vůbec v pořádku, mohl jsem tě zabít. Neměla bys na mě být tak milá. Jsem tyran a ubožák.“ Bylo to poprvé, co ji oslovil jejím jménem. Dával si tedy záležet, aby to neznělo příliš naštvaně. Vzhlédl k nebi, které znovu potemnělo. Čas neúprosně ubíhal a jejich cesta do Liquendiru byla sotva ve třetině. Musejí si pospíšit.

I Kvenlia si všimla tónu, který použil při výslovnosti jejího jména. Zkoumavě si prohlížela jeho pobledlou a ztrhanou tvář, nezachytila však nic kromě skleněných očí. Ty se na ni neúprosně upíraly. Odvrátila se, aby to ukončila a schoulila se do Armovi košile. Začala jí být zase zima.

„Na, tady máš i můj plášť. Rozdělám oheň.“ Sklonil se a utvořil hromádku z pár blízkých větví. Oheň brzy zaplápolal. Snědl hrst ořechů, a pak se posadil vedle ní. Neustále se třásla. Nechala se obejmout a on jí tak mohl dodávat jeho tělesné teplo. V objetí upadli do spánku.

Probudila ji Armova slova. Slyšela je z velké dálky. Říkala něco jako: „Vstávej, někdo tu je.“ Trhnutím se posadila a rozhlížela se všude kolem. Oheň dohořel a ona neviděla nic než tmu. Nebezpečně blízko po její levici zašustilo listí, které se povalovalo na zemi. Arm, který byl pořád vedle ní, se přikrčil do bojového výpadu. V ruce měl tasený meč. A pak se ze tmy vynořil stín.

---