Černá díra - 8. Nedůvěra

Nedůvěra

Arm zůstával vedle Kvenlii v bojovém postoji. Sledoval postavu, která upírala zrak k vyhaslému ohništi. Doufal, že je nevidí, ale když se k nim po chvíli otočil, bylo mu jasné, že musí zaútočit. Postavil se ve své plné velikosti. Meč držel v pravé ruce a připravil se ke střetu.

„Zdravím Arme. Jsem rád, že jsem vás konečně našel.” Podle hlasu se dalo poznat, že se jedná o muže v mladém věku.

Arm se zarazil. Muže nepoznával. Když neznámá postava zná jeho jméno, nebude to znamenat nic dobrého. Naposledy se ohlédl na Kvenliu, která se stále s oteklým obličejem krčila v jejich táboře, a rozvážným krokem se vydal vstříc nadcházejícímu boji.

Zůstala přikrčená, jakoby byla paralizovaná. Nebyla s to se pohnout. Sledovala, jak Arm, s taseným mečem, postupuje vpřed. Dech se jí zatajil, když se oba střetli. Postava na Arma neútočila, pouze odrážela jeho seknutí. Kvenlie připadalo, že mají oba podobný styl boje. Rukou, během toho, co je pozorovala, nahmatala větev, která se válela poblíž. Přitiskla si ji blíže k tělu, aby se případně mohla alespoň chvíli bránit.

Výraz v Armově tváři byl zuřivý. Zorničky měl vztekem úplně zůžené. Nemohl vystát, když měl jeho protivník navrch. S každým odraženým úderem mu krev žilách vřela víc a víc. Protivník měl klidný a vyrovnaný výraz ve tváři. Snižil se sekat ze všech stran, ale jeho meč vždy zkřížil ten protivníkův.

„Copak mě nepoznáváš? To jsem přeci já.“

Arm nahlas zavrčel. Při tom zvuku vycenil špičáky a ty se mu zaleskly ve svitu měsíce, jehož paprsky vykoukly mezi stromy. „Nevím, co jsi zač. Zemřeš!“ Jakmile to dořekl, zaútočil nanovo.

Meče se zaskřípěním střetly. Kvenliiny oči nestíhaly sledovat situaci. Oba bojovníci se pohybovali ladně a rychle. Připomínalo to spíše tanec. Pořád pěvně svírala větev a téměř nevnímala bolest, která jí prostupovala tělem. Modlila se, aby se Armovi nic nestalo. Přesto, že jí ubližoval, byl jediným ochranitelem, kterého měla. Ze zamyšlení jí vytrhla tupá rána. Po ní následoval zvuk padajícího těžkého těla. Bezmyšlenkovitě vystřelila ze svého úkrytu.

Bojovníka, který narušil jejich spánek, už zřejmě přestala situace bavit. Začal útoky nejen odrážet, ale i opětovat.

 Arma překvapila verva, se kterou se do toho pustil. Do koutku mysli se mu dral pocit, že mu ty pohyby někoho připomínají. Než se však stihl rozvzpomenout, zaplatil za svou chvilku nepozornosti. Protivníkova hruška meče se zastavila o jeho tvář. Zasáhla nos, ve kterém nepříjemně křuplo. Následovala ještě dobře mířená rána pěstí, která přistála na spánku. Tento úder mu sebral půdu pod nohama. Svalil se na zem. Překulil se na kolena a z nosu mu odkapávala krev. Tu odplivl i z úst, kam mu protekla. Dlaně si stáhl na nos a škubnutím ho narovnal. Bolest přijal jako známku života. Obrátil zrak vzhůru, aby čelil protivníkovi, uviděl však Kvenliu, která se k nim hnala za protivníkovými zády.

„Ne!“ vykřikl a rychle se zvedl na nohy. Před očima se mu udělaly mžitky, zavrávoral, ale ustál to.

Bojovník se udiveně otočil. Kvenlia se proti němu řítila s napřaženou větví. Zpod kápě mu vyklouzl nepatrný vzdech, když spatřil Kvenliin znetvořený obličej. Pak znovu promluvil.

„Poslouchej mě už konečně. Nepřišel jsem vás zabít. Poslala mě Qvelie s Lipsem. To jsem já, Imiris,“ zopakoval bojovník a sundal si kápi. Odvrátil se od Arma a znovu se podíval na Kvenliu, která k nim zatím stihla dorazit, ale zastavila se, když slyšela jeho slova.

„Imirisi?“ Arm nemohl uvěřit svým uším. Zrak ale potvrzoval to, co bojovník řekl. Tak dlouho neviděl svého přítele.

Kvenlia poněkud zmateně tikala očima mezi oběma elfy. Ještě před pár minutami to vypadalo, že se navzájem zabijí, ale teď se normálně bavili. Bolestně jí píchlo v hrudi, když viděla Armův obličej, ze kterého pořád odkapávala krev.

„Vy se znáte?“ otázala se nesměle. Mluvit s oteklým obličejem nebylo úplně nejpříjemnější. Jazyk se jí pletl, ale musela znát odpověď. Zaměřila se na elfa, který si říkal Imiris. Byl rovněž vysoký, jinak se ale od Arma lišil. Krátce střižené kaštanové vlasy mu lemovaly hranatý obličej. Měl výrazné lícní kosti a huňaté obočí. Jeho oči připomínaly skořápku lískového oříšku. Domnívala se, že tráví spoustu času na sluníčku, protože i jeho pokožka byla sjednocena do odstínu hnědé.

„Pár desetiletí zpátky jsme bojovali bok po boku. Vlastně se známe už od dětství. Upřímně mě docela zarazilo, že mě tady Arm nepoznal.“ Imiris mávl rukou směrem k Armovi, který se na něj pořád šklebil.

„Nedůvěřuju bytostem, které se ke mně přikradou v půlce noci. Zvláště když mám důležitý úkol chránit tuto dívku,“ kývl směrem ke Kvenlie a ta na něj akorát třeštila oči.

„Vidím, že to se ti moc nedaří. Co se stalo?“ V Imirisově hlasu byla znát zvědavost a lítost nad bolestí, kterou si dívka musela projít.

„Řekněme, že se výcvik síly lehce vymkl z rukou.“ Arm pokrčil rameny. Nechtěl se o tom dál bavit. „Proč tě sem vlastně Qvelie poslala? Nevěří mi, že?“ zeptal se, aby odvedl debatu od Kvenliiny tváře.

„Nechtěl jsem to nazvat tak neomaleně, ale v podstatě ne. Myslí si, že budeš potřebovat pomoct. Vyslala mě, protože jsem známá tvář. Očividně ale ne dost.“ Ušklíbl se nad ironií situace.

„Promiň, ale neměl ses připlížit, když je tma. Teď, pokud mě omluvíš, rád bych se prospal.“ S těmito slovy došel zpátky k vyhaslému ohništi. Založil nový, aby je po zbytek noci hřál. Poté ulehl a usnul tvrdým spánkem.

Imiris s Kvenliou osaměli. Následoval ji k ohni, kde se posadila. Poznal, že je jí zima, proto jí nabídl svůj plášť.

„Díky,“ zamumlala. Upřela do něj své pronikavě modré oči.

Z jejího výrazu opět vycítil bolest. Musel zjistit, co se stalo. „Než jsem se vydal na cestu, královna mi ukázala vaši situaci…“ začal nesměle konverzaci, která se zřejmě ani pro jednoho nebude odehrávat dobrým směrem. Jeho darem byla empatie. Dokázal se vcítit do ostatních, a tak prožíval to samé co oni. Byl to mocný a užitečný dar. Někdy si ale bezmoc ostatních vybírala svou daň.

„Vím, na co se chceš zeptat. Zajímá tě, jak se ke mně chová, že ano.“ Nespouštěla Imirise z očí, dokud jí neodpověděl.

„Ano. Cítím tvou bolest a zajímalo by mě, co ji způsobilo.“ Váhavě položil svou mohutnou dlaň na její drobné rameno. Je tak zranitelná. Jediným stiskem by jí mohl rozdrtit kosti.

„Přišla jsem o všechno. O rodinu, o domov. Arm je to jediné, co mi zbylo. Já vím, neznám ho moc dlouho,“ dodala, když viděla Imirisův nechápavý pohled. „Prostě, nemám se na koho obrátit. A samota je to poslední, co by mi pomohlo. Není hrubý, jen… Jen se mu občas situace vymkne kontrole.“

„Ale nevidíš, co ti způsobil? V Liquendiru jsem viděl, jak ti ubližoval duševně. Nevěřil jsem, nechtěl jsem věřit, že by ti ublížil i fyzicky. Mohl tě zabít.“ Snažil se znít vlídně, ale násilí vůči ženám v něm probouzelo vztek. Ruku, kterou měl v klíně, zatnul v pěst.

„Já vím,“ povzdechla si Kvenlia. Tváří jí z mluvení prostupovala bolest. Přesto si Armovo násilí nedokázala vzít k srdci. Jakoby jí blízkost smrti pořád nedocházela. Cítila pohled Imirisových hnědých očí. „Vyprávěj mi něco. Nějaké vaše společné příběhy. Ráda bych věděla, jak jste si byli blízcí. A navíc, okolní ticho mě děsí,“ dodala, když opodál zašumělo listí. Schoulila se na zem do klubíčka, rukou si podepřela hlavu. Čekala, až příběh začne.

„Nechci, aby tě to vyprávění příliš vyděsilo, ale zároveň si myslím, že bys to měla vědět. Arm není zrovna typ elfa, co by se svěřoval se svou minulostí.“ Imiris se posmutněle usmál. Pak začal vyprávět příběh o svém příteli.

„Poznal jsem ho už jako dítě. Do království ho jednoho dne přinesla roztřesená žena. Nepamatovala si nic z její minulosti. Bylo to za doby, kdy už Liquendiru vládl Lips. Jakmile k němu stráže tu ženu s dítětem přivedli, věděl, že ho k ní váže pouto. Že jsou si souzeni. Elfka byla roztřesená, pořád opakovala, že se to dítě u ní z ničeho nic zjevilo. Nepamatovala si své jméno. Lips viděl, že se o dítě nedokáže postarat. Pojmenoval ho Arm a dal ho do péče generála královské gardy. To byl můj otec. Vyrůstali jsme tedy společně už od útlého dětství.

Šel čas a z nás se stávali bojovníci. Arm byl vždycky silnější a násilí se mu nepříčilo. Brzy si vybudoval postavení nejvěrnějšího královského bojovníka. Jejich Veličenstva k němu vždy chovala nějaké city. Posílala ho do mnohých bojů, aby vedl královské jednotky. Bojovali jsme tedy bok po boku, ve snaze zatlačit narůstající moc Fryna, který byl na Amově postu před ním. Jakoby se krutost tohoto poslání dědila, když vezmu v potaz současné události.

Co se týče Armova společenského života, nikdy se příliš nevázal. Už jako dítě byl spíše uzavřený. S dospíváním přišly i tělesné choutky. Noci, kdy nevraždil v bojích, trávil po hostincích. Hojně popíjel a trávil čas a sdílel lože s mnohými elfkami i ženami. Pro mnohé z žen to nedopadalo dobře. Některé skončili s pohmožděninami, jiné se svíjeli v bolestech. Pokaždé dokázal zahladit stopy, jen já jsem tušil, co doopravdy provádí. Snažil jsem se o tom s ním mluvit, ale on se zdráhal. Vždy na něm byla vidět lítost a bolest z toho, jaké zvíře se z něj stává.

Bylo pro mě těžké sledovat, jak se jeho osobnost v posledních letech mění. Je to více než dvě desetiletí, kdy s ním nejsem v kontaktu. Úplně se do sebe stáhl. Vídal jsem ho jen z dálky na bitevních polích. Sekal hlavy jako stroj. Po ztrátě rodičů jsem osaměl. Myslím, že i když to nebyli jeho praví rodiče, dost ho to poznamenalo. Já zůstal v rodinném domě, on se stáhl do paláce. Tím naše společné chvíle, až do teď, skončily.“

Imiris dokončil vyprávění. Celou dobu měl oči upřené do ohniště a sledoval plameny. Měl je lehce zakalené, ale nebrečel. Pootočil se na Kvenliu, protože vycítil její emoce. Pohled ho utvrdil v tom, že pláče.

„Jsi v pořádku?“ Přitáhl se k ní blíže, aby jí otřel slzy z tváře.

Při jeho doteku projel jejím tělem záchvěv útěchy. „Co to bylo?“ otázala se. Ještě před chvílí cítila neskonalý smutek a zmatek z Armova života, nyní ale cítila klid.

„Víš, mám jistý dar. Umím vycítit emoce toho druhého a z jisté části je mohu mírně ovlivnit. Omlouvám se, nechtěl jsem tě rozhodit.“ Opět se stáhl.

„Mají všichni nějaký dar?“ Musela se zeptat, protože přes veškeré pocity v ní hlodala zvědavost.

„Ne. Někteří je objeví už jako děti, u jiných se dostaví až v průběhu života, jako třeba u mě. Je to ale ojedinělá schopnost. Arm už ti jistě říkal, že například Qvelie má jisté jasnovidecké nadání.“ Imiris se odmlčel. Potěšilo ho, že mohl Kvenliu alespoň trochu uklidnit. Stále však cítil emoční zmatek.

Kvenlie se myšlenky zmateně honily hlavou. Nemohla pochopit komplikovanou osobnost Arma. Čím vším si musel projít. Vnímala pouze praskání ohně. Víčka jí těžkla, až nakonec upadla do bezesného spánku.

Imirisova duše se neustále prala s tím, co měl šanci spatřit. Situace mu přišla mnohem horší, než mu jí popisovala Qvelie. Znal Arma opravdu dobře, byl mu bratrem a jednoho času i vzorem. Temnou tvář, kterou ukázal, byla děsivá. Měl tušení, že jeho úkol bude těžký, když mu Lips před odjezdem řekl, ať nebere slitování, i když se jedná o Arma.  Nedokázal si představit, že by se mu měl postavit. Přesto byl odhodlaný splnit, oč byl požádán. Obrátil zrak k zádům spícího Arma. Tomu se nepravidelně a trhavě zvedala ramena. Imiris se mohl jen dohadovat o tom, co se mu může zdát. Ještě několik minut zůstal v tichosti sedět a pozoroval setmělé okolí. Když se ujistil, že se nic neblíží, ulehl kousek za Kvenliou. Chtěl být jejím štítem, před veškerým okolím. Už si prošla dost hrůzami a on nechtěl dopustit další, které nejsou nutné. Po náročné cestě k této dvojici usnul téměř okamžitě.

?

Pršelo. Ostré kapky je probraly ze spánku. Všechno jim rychle promoklo skrz na skrz. Byli nuceni opustit palouk a uchýlit se alespoň do částečné ochrany stromů. Arm kráčel napřed, v uctivé vzdálenosti od Imirise a Kvenlie. Ve tváři měl zachmuřený výraz. Kapky mu stékaly do očí, proto si stáhl kápi. Pohyboval se jako stín v dešťové cloně. Po probdělé noci si připadal rozlámaný a zlomený nos mu otekl. Nevnímal tlak, protože z bojů byl zvyklý na mnohem horší zranění. Nemohl přijít na to, proč Imirise nepoznal. Hlas i tvář mu přišla cizí, přestože se znali odjakživa. Měl jakýsi vnitřní pocit, že naněj hleděl jinýma očima. Čím dál více si uvědomoval odlišnost, která se mu drala ze samotného nitra. Zrychlil krok a zanedlouho byl ve vzdálenosti od zbytku skupiny téměř okem neviditelný. Jeho kůň s ním poslušně pokračoval.

Imiris držel krok s Kvenliou. Byl trpělivý a věděl, že lidský krok je od toho jeho téměř poloviční. Po svém boku vedl Kvenliina hnědáka. Rozhodli se jít pěšky, aby se pod jejich vahou koně nebořili do rozbředlé země. Vlekli se pomalu a Arm se jim pomalu ztrácel z očí.

„Opravdu není něco, s čím bych ti mohl pomoci? Něco, co bys chtěla probrat?” Chtěl ji poznat. Věděl, jaké to je, o někoho přijít. I on ztratil celou rodinu.

„Vážím si, že se o mě zajímáš. Nechci se o tom bavit. Myslím, že na to ještě nejsem připravená.” To byla ostatně pravda. Nikdy své pocity neprojevovala. Držela je vždy těsně pod pokličkou.

„Dobře. Budu tu, kdyby sis to rozmyslela,” naznačil jemně a opět se ponořil do zvuku bubnování kapek. Všiml si, že se jejich tempo ještě zpomalilo, jak dívce těžkly nohy. Zaostřil zrak na Arma, který zastavil. Napjal všechny smysly, hledal nadcházející hrozbu. Když k němu konečně došli, otočil na ně svůj zachmuřený výraz.

„Déšť ustává, najíme se. Snad budeme dál moci pokračovat na koních,” pronesl chladně. Pořád měl z Imirisova chování jisté obavy, i když věděl, že skutečnou hrozbou je on sám. Z vaků, které byly stále upevněné na koňských hřbetech, vyndal pár červenek a každému k nim dal hrst oříšků. Přestože vyjeli z vesnice před pár dny, jejich zásoby se tenčily. Nepočítal totiž s tím, že za celou dobu nepůjde ani jednou lovit. Budou muset zastavit v nejbližší vesnici. Při pomyšlení na další zastávku mu přeběhl mráz po zádech. Věděl, že si budou muset vstup naplánovat na denní dobu, protože jsou muži dva a ženu mají jen jednu. Ze zamyšlení ho vytrhl horký pramínek, který mu sjel po tváři. Hřbetem ruky si přejel pod nosem a setřel čerstvou krev. Nakrabatil obočí. Musela to být skutečně velká rána.

Imiris si koutkem oka všiml čerstvé krve na bledé tváři. „Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem tě udeřit tak silně,“ povzdechl si. Byl překvapený, že se mu to vůbec podařilo, vzhledem k Armově převaze.

Arm se akorát zašklebil. „To nic není. Že bys také nalezl lásku k boji?“ nadhodil, i když věděl, že ho tím akorát namíchne.

Hnědovlasý bojovník se přes poznámku přenesl a ignoroval ji. Nechtěl pokoušet temnou stranu svého bratra.

„Neměli byste… Nemáte ještě tu bylinnou mast? Myslím, že se mi ta jizva zaplnila nečistotami.“ Kvenliin nesmělý hlas se zařízl do nesmyslného popichování obou elfů. Imiris se na ni podíval ustaraně, Armova tvář zůstala kamenná. Přesto viděla, že z brašny vyndal malý kelímek. Posadila se na blízký pařez, který byl jedinou alternativou před mokrou zemí, a nastavila mu zraněnou tvář. Pevně stiskla oči, když se jí dotkl. Krouživými pohyby masíroval ránu. Bodavá bolest jí vystřelovala do celého obličeje. Ten zkřivila, ale výsledný pocit byl jenom horší.

„Máš to zarudlé. Opravdu sis tam musela něco zanést.“  Zblízka si sešitou kůži prohlížel a spokojeně se usmál.

„To nemyslíš vážně! Co ti na tom přijde k smíchu?“ Imiris byl v mžiku u nich, připravený bránit Kvenliu. Zahlédl totiž opět tu podlost v jeho očích.

„Máš pravdu, není na tom nic úsměvného. Skoro. Je to jen banální škrábanec. Válečná pole jsou plná krve a ona se strachuje kvůli zarudlé a zanesené tváři.“ Arm byl opět jízlivý. Přelétl přes něj stín.

Kvenlia na něj nechápavě zírala. Z domova dobře věděla, že infekce je jedna z nejhorších věcí, co může člověka potkat.

„Ano, bitvy jsou krvavé. Ale ty v žádné nejsi, Arme! Tohle jsi způsobil jen ty, neseš za to zodpovědnost.“ Nyní i Imirisovi, jindy světlé oči, naplnil temný hněv. Koutkem mysli si vzpomněl na zmrzačené ženy z hostinců a jiných zábav.

Viděla tu zlost v obou tvářích. Nechtěla být svědkem dalšího střetu. „To stačí, nic mi není. Neřešte to, co bylo. Měli bychom se zabývat tím, co bude.“ Připadala si znovu jako dítě, které v Kentě řešilo hádky při různých hrách.

„Má pravdu. Pojedeme, musíme dohnat ztrátu, kterou jsme získali díky pomalé pěší chůzi.“ Slovo pomalé naznačil schválně. Kvenliinu rychlost proklínal už od samého začátku. „Vezmi si jejího hnědáka. Pojede se mnou na mém koni.“ Arm věděl, že se bude Imiris proti jeho návrhu vzpouzet. Viděl, alespoň si to myslel, jak se na ni dívá. Neustále měl pocit, že je to jeho úkol. Že Kvenlia patří jen jemu. Proto ji ihned popadl, a než se stihl kdokoliv vzpamatovat, byla už v sedle za ním.

Kvenlia se silného úchopu lekla, ale na druhou stranu ji vlastně ani tak nepřekvapil. Omlácená žebra a břicho se sevřely, až ji to donutilo syknout. Okamžitě se pohledem obrátila na Imirise, který se už chystal zasáhnout. Beze slov mu naznačila, že bude v pořádku. Poté se otočila a výhled jí zastínila Armova mohutná záda. Ten akorát popohnal koně ke klusu. Imiris se držel vedle nich a neustále je sledoval. Vlhký vítr jí bičoval tváře a zařezával se do přimhouřených očí.

Pocítil, jak se mu celým tělem přitiskla k zádům. Vykouzlilo mu to na tváři nepatrný úsměv, který skrýval ještě hlubší potěšení. O to více ho štvala Imirisova přítomnost. Třetí bytost, pozorovatel, jim neposkytoval soukromí, které by si nyní přál. Opět se v něm začínaly probouzet tělesné touhy. Možná by se ho mohl… Rychle tu myšlenku zahnal do hlouby mysli. Neustále se snažil udržet čistou hlavu. Být zase tím starým dobrým ochráncem a ne zabijákem. Přes všechnu snahu si nemohl odpustit letmý dotyk na Kvenliino stehno. Škubla sebou a on se rychle stáhl. Střelil pohledem k Imirisovi, který vypadal, že se na něj každou chvílí vrhne. Pevně tedy uchopil otěže běláka a pobídl koně k trysku.

---