Černá díra - 9. Pevnost

Pevnost                                                                                        

Chodbou se rozléhaly výkřiky. Střídaly se různé tóny hned několika hlasů. Krčila se v koutě své cely. Netušila kolik je hodin, jaký je den nebo měsíc. Světlé vlasy měla slepené krví a bahnem. Její šaty byly děravé a nasáklé vlastní močí. Na ramenou i žebrech jí vystupovaly kosti. Do zápěstí měla zaříznutá pouta, která vláčela za sebou. Jediné co věděla, bylo, že až ustane okolní křik, přijde řada na ní. Psychicky se připravovala na následující bolest. Vzhlédla k malému okénku, které do kobky pouštělo alespoň trochu světla. Poklekla na vyhublá kolena a z očí jí vytryskly slzy, když se jí chladný kámen zařízl do kůže. Pak se začala modlit.

Mohutný elf v černém oděvu seděl v křesle a sledoval posla, který se před ním roztřeseně klepal. Právě dostal zprávu od vojska, které hledalo vyvolenou. Opět nic. Uvnitř zuřil. Ze všech sil se snažil ovládnout a posunkem ruky poslal posla pryč. Nemohl si dovolit zabít dalšího ze svých lidí z pouhé zuřivosti. Rukama sevřel opěradla. V očích se mu blýskalo. Vstal a přešel ke krbu. Opřel se o římsu a zahleděl se do plamenů. Musel si pospíšit. Čas hrál proti němu, protože čím déle otálel, tím více času poskytoval okolním zemím na přípravy.

„Stráže! Připravte je. Dnes přijdu osobně,“ zavolala postava v černém do chodby. V té se začaly ozývat rychlé kroky. Chvíli ještě sečkal ve své pracovně, než se vydal do temného sklepení.

Rozhostilo se ticho, které přerušilo její modlitby. Pláč, který během prosby k Bohu ustal, nahradily nové vzlyky. Roztřásla se, až začaly chrastit řetězy. Zády se přitiskla do rohu a objala si kolena. Vzhlédla k mřížím cely právě ve chvíli, kdy někdo otočil zámkem.

„Ne, prosím. Prosím, nechte mě být. Já nic nevím,“ rozvzlykala se, když k ní přistoupili dva muži ve zbroji. Neměla sílu se bránit. Hrubě ji popadli v podpaží a začali ji vláčet ven. Klopýtala a oni museli napůl nést. Hlavu nechala svěšenou. Cestu do oné místnosti znala už nazpaměť. Se zastřenou myslí přemítala, jaké způsoby výslechu zvolí tentokrát. Bolest jí způsobovala už samotná představa. Muži zastavili. Vzhlédla a zjistila, že už jsou před železnými dveřmi. Otevřeli je a do nosu ji udeřil pach krve a smrti. Začala se neovladatelně třást. Řetězy o sebe nadále cinkaly. Tentokrát ji ale muži nepřipoutali ke kamennému lůžku, nýbrž ke chladné zdi. Ruce připnuli vysoko vzhůru a nohy kousek nad zem. Svaly měla napnuté a v ramenou cítila bolest, jak na nich visela váha celého jejího těla. Strach už naplnil celou její podstatu. Zde ještě nebyla, nevěděla, co přijde. Znenadání se z chodby ozvalo další řinčení řetězu. Cukla sebou překvapením, když spatřila, komu okovy patří.

Šel s hlavou vztyčenou, přestože na jeho těle bylo více zranění než zdravé kůže. I on věděl, co ho čeká. Přesto ho překvapilo, když ji uviděl. Byl plný bolesti a utrpení, ale i tak se jeho oči zalily slzami štěstí. Myslel si, že je dávno mrtvá. Najednou mu temnota této pevnosti nepřipadala tak černá. Chtěl se jí dotknout. Alespoň jednou. Začal se vzpouzet, odpovědí mu však bylo pouze škubnutí, které mu zakouslo železo do kůže. Vrhl na ni alespoň letmý úsměv, než ho připoutali ke kamennému lůžku. Ještě jednou se pokusil vyprostit ze sevření mužů. Marně. Poté je stráže opustili.

„Myslel jsem… Myslel jsem, že jsi mrtvá.“ Hlas měl chraplavý a slabý, jelikož už dlouho nemluvil. Otočil k ní svou strhanou tvář.

Neustále plakala. Nejistě řekla: „I já jsem myslela, že jsi mrtvý. Ale jsi živý. Oba jsme.“ Víc mluvit nedokázala. Bolest byla neúprosná.

„Jsi v pořádku? Co ti ty zrůdy provádějí?“ Byl zoufalý. Chtěl vědět, co se s ní děje. Vypadala neuvěřitelně zlomeně.

„Nechci o tom mluvit. Myslím ale, že jsme na tom oba dost podobně. Nevíš, co s námi mají v plánu teď? Nikdy nás nenechali společně v jedné místnosti od doby, co jsme tady. Jak dlouho to vlastně je?“ Měla příliš mnoho otázek. Nechtěla ho vidět, jak trpí.

„Abych byl upřímný, ani to vědět nechci. Zvládneme to, společně. Také nevím, jak dlouho to je. Doufal jsem, že to budeš vědět ty.“ Pořád do ní upíral upřímný láskyplný pohled. Ani nevěděl, jestli ho ve svitu pochodní vidí.

„Myslím, že se odsud už nedostaneme,“ hlesla posmutněle. „Chci proto, abys věděl jednu věc. Tenkrát v Kentě jsem to myslela vážně. Miluju tě, Winlone.“ Přes utrpení, kterým prošla, se na něj usmála vlídným a hřejivým úsměvem.

„Mio, nikdy jsem to nezpochybnil. Také tě miluji. Budu s tebou až do samotného konce.“

Železné dveře se se zaskřípěním rozletěly. Oba vězni sebou škubli. Mia sledovala elfa, který vešel dovnitř. Nebyl to obvyklí z těch, kteří se u ní už vystřídali. Tenhle vypadal zuřivější. Plný síly a vzdoru. Byl vysoký a mohutný. Pramínky černých vlasů mu sklouzávaly na bledou tvář. V tom si všimla těch děsivých očí. Nebylo v nich žádné bělmo. Byly plné černoty. Zazmítala se v poutech, až jí křuplo v rameni. Vykřikla. Muž se zastavil přímo u ní a hleděl jí z blízka do tváře. Poté se usmál.

„Jsem rád, že se konečně poznáváme osobně. Od vašeho příjezdu jsem byl příliš zaneprázdněn. Snad omluvíte mou nezdvořilost. Dnes si to vynahradíme.“ Pohladil připoutanou dívku po tváři.

„Nech jí být. Nic jsme ti neudělali.“ Winlon sebou divoce házel. Když se k němu muž v černém otočil, i on ztuhl pod pohledem černých očí.

„Máš pravdu, chlapče. Nic jste neudělali, a to je právě ten problém. Dochází mi čas a já potřebuji odpovědi. Neboj se však, dnes té dívce neublížím. Když jsem se z vašeho rozhovoru ujistil o vašem vztahu, už vím, co by na její paličatou povahu mohlo zabrat.“

Winlonovi pomalu docházel smysl slov temného pána. Zaťal zuby a prosebně se podíval na Miu. „Prosím, ať se děje cokoliv, nic mu neříkej.“

„Nemůžu ho nechat, aby ti ublížil. Už jsem jim předtím říkala, že nic nevím.“ Miin hlas byl slabý a chvěl se.

„Nerad ruším vaši duchaplnou konverzaci, ale pořád jsem tady. Než začneme, musím se představit. Jsem Fryn, budoucí pán tohoto světadílu. Nyní, když se všichni známe, můžeme začít se zábavou. Rysvire, přines nástroje, pak můžeš odejít. Chci si to užít sám. Zavolám vás, až skončím.“ Muž, který zůstal u dveří, kývl a vzdálil se. Fryn se zatím, s rukama založenýma na prsou, procházel dokola po místnosti a pozoroval své zajatce.

Miu naplňovalo zoufalství. Byla bezbranná. Nemohla Winlonovi nijak pomoci. Odvrátila hlavu stranou.

„Tak to ne, má milá. Budeš se dívat. Co se bude dít, kam až to zajde, bude jen na tobě.“ Fryn sebral železnou masku, která ležela v koutě na opačné straně místnosti. Přešel k roztřesené Mie a po schůdkách vystoupal k její hlavě. Snažila se od něj odtáhnout, chytil ji tedy pevně za čelist a letmo ji políbil na tvář. Poté vzal železnou masku a zahákl ji ke stěně.

Přesně jí padla a sevřela jí tvář. Nutila ji hledět přímo před sebe. Winlonův pohled se jí snažil dodat odvahy. Usmíval se na ni. Zakalenýma očima viděla jen rozmazaný obraz. Pořád cítila teplý dech na krku. Zavřela oči.

Rysvir se vrátil s velkou brašnou. Vypadala velmi těžce. Došel až k Frynovi a předal mu ji.

„Je tam všechno?“

„Ano, pane. Sám jsem to kontroloval. Přeji příjemnou zábavu.“ Rysvir se na svého pána usmál a se spokojeným výrazem ve tváři opustil místnost.

Fryn otevřel brašnu a začal se v ní přehrabovat. Spokojeně si povzdechl, když našel to, co hledal. Vytáhl dlouhý nůž, se zubatou čepelí. Otočil se na Winlona, který ležel pevně spoutaný na kamenném stole. Otáčel nůž mezi prsty a obcházel svou oběť.

„Máš nějakou preferenci kde začít?“ vydal se sebe pobaveně Fryn. Ráno ušetřil svého posla, což neměl ve zvyku. Teď si to chtěl vynahradit. Přímo praskal potěšením.

„Stejně si budeš dělat, co chceš. Tak do toho.“ Winlon se snažil působit silně, aby Mie dodal odvahy, i když uvnitř se třásl. Věděl, že dívat se, bude horší. Sám by nezvládl sledovat, jak trpí, kdyby si vyměnili místa. Naposledy se na ni podíval, a pak obrátil svůj zrak k vlhkému kamennému stropu.

„Jsi chytrý, ale tvá troufalost tě brzy přejde. Nechci být neuctivý, takže ti povím, jak to půjde. Mám rád chaos mezi lidmi, ale své činy provádím rád organizovaně. Půjdu tedy postupně odzdola nahoru. Když budeš mít štěstí a tvá přítelkyně promluví, zůstane ti ta tvoje pěkná tvářička.“ Během svého proslovu přešel k Winlonovým končetinám. Naposledy otočil nůž v ruce a pevně ho uchopil. S potěšením se pustil do práce. Vedl první řez přes nárt pravé nohy. To samé zopakoval i na noze druhé.

Winlon sebou začal zmítat. Řezavá bolest byla neúprosná a vystřelovala mu do celého těla. Chtěl být silný, pro ni. Nedokázal to. Začal křičet z plných plic. Doufal, že brzy ztratí vědomí.

Mia viděla krev, jak dopadá na kamennou podlahu. Vyčerpala zásobu svých slz, a tak musela přihlížet se zarudlýma očima, kterým už nic nebránilo v tom, vidět vše v plné barvitosti a ostrosti. Chtěla mu pomoci, zabránit jeho bolesti. Rameno, které si předtím vyhodila z kloubu, ale znemožňovalo jakýkoliv pohyb. Přála si křičet, aby přehlušila ten jeho. Jakoby jí někdo vyrval vzduch z plic. Nebyla s to vydat jedinou hlásku. Fryn k ní vzhlédl. Ze zlomyslného úsměvu se jí zvedl žaludek.

„Pěkná podívaná, že? Moc mě to těší a nerad bych přestával, ale budu tak vstřícný a dám ti právo rozhodnout. Můžeš to hned skončit. Jen mi řekni, co chci vědět.“ Trpělivě vyčkával odpověď, mezi tím co nechával čepel zanořenou v ráně.

Mia mu chtěla říci všechno, i to co nevěděla. Jen aby byl konec. Pořád ale byla bez vzduchu v plicích. Mohla jen beze slov přihlížet.

„Jak myslíš,“ řekl pobaveně Fryn. Znovu začal zkoumat chlapcovo tělo, jakoby to bylo umělecké plátno. Vyndal čepel z nártu a přesunul se rovnou ke stehnům. Rukou začal kroužit a vyrýval tak hluboko do kůže zubaté vlnovky. Ta se pod zubatou čepelí nepravidelně trhala a způsobovala tak oběti vetší bolesti. Když dokončil jednotný tah, odložil kudlu. Otřel si ruce, které měl celé od karmínové krve. Ta se nasákla i do rukávu jeho černé košile. Všiml si, že Winlon začíná ztrácet vědomí.

„Nemysli si chlapče, že tě tak lehko nechám, aby ses vyhnul bolesti. Naštěstí jsem ti přinesl driák ze své soukromé sbírky. Za normálních okolností si ho beru do bojů, aby mě posílil. Poslouží skvěle i tady. Nechci tě o nic ochudit.“ Přešel zpátky k brašně, kterou nechal u Winlonovy hlavy. Otřel nůž od krve a vrátil ho zpět. Poté vytáhl malou ampulku s průhlednou tekutinou uvnitř. Její obsah nasál do stříkačky a vpíchl ji do krční tepny. Díky tomu začala látka okamžitě působit.

Winlona pomalu pohlcovala temnota. Byl by se ponořil do sladké nevědomosti, kdyby neucítil náhlé bodnutí na krku. Obraz se mu opět začal zaostřovat, až nakonec uviděl Frynovu tvář, která se nad ním skláněla. Zkřivil obličej, víčka tiskl pevně k sobě. Sérum, nebo co ta věc byla zač, zabrala a on tak naplno vnímal veškeré rány, které mu rozlévaly krev po nohách. Neměl ani sílu, aby se podíval na Miu. Nebyl s to se ani pohnout. Otupělými smysly dokázal vnímat jen blízký hlas Fryna.

„Jsem rád, že jsi zpátky. Jak jsem slíbil, budu tě informovat. Řekněme, že mě má čepel omrzela. Ne že by byla špatná, naopak, ale chtělo by to nějakou změnu.“ Chladný hlas naplňoval prázdnou místnost. Chvíli dumal, než vyndal železný kolík. Začal ho žhavit nad nejbližší pochodní.

„Ne!“ Mia znovu získala svůj hlas. Nechtěla se na to dále koukat. „Řekla bych ti všechno. Ale já opravdu nevím, kde je má sestra. Nemůžu a nemám ti co říci!“ Téměř ta slova křičela. Vzpomněla si na matku, která říkávala, že člověk je z lásky schopen všeho. Nyní chápala proč. Nestihli spolu prožít skoro nic. Byli tak mladí. „Nedělej to…“ Oči se jí znovu zalily slzami.

„Opravdu si myslíš, že mi nemáš co nabídnout? Uvidíme, jestli si na něco nevzpomeneš.“ Fryn vyndal kolík z plamene, a než se zajatci stihli nadechnout, ozval se syčivý zvuk pálené kůže. Ta pomalu praskala a železo se propadalo níž a níž. Winlon vydával příšerné vzlyky. Fryn si jen broukal do rytmu křiku.

Mia měla pocit, že jí z toho úděsného křiku prasknou uši. Ta bolest byla neúnosná. Nejraději by si je zacpala, kdyby mohla. Měla za to, že Winlonovi musejí každou chvílí vyskočit plíce z těla. Ona jen bezmocně opakovala slabé ne, pořád dokola.

Winlon byl v pekle. Od středu hrudi se mu rozlévalo do celého těla nesnesitelné horko. Vnímal dopodrobna každé štípnutí a pálení masa. Házel sebou v nesnesitelné agónii. Řetězy o sebe třískaly a doplňovaly tak jeho zoufalý křik. Přál si, aby byl konec. Aby konečně zemřel.

Jeho duše jásala. Přesně tohle potřeboval. Když železo zchladlo, nahřál další a pokračoval. Ledabyle ten kolík povaloval po celé hrudi a vytvářel tak různé ornamenty. Myšlenky se mu přitom honily splašeně hlavou. Doufal, že dostane odpovědi rychleji. Pomalu i to, co ho těšilo, přestávalo bavit. Opět se ho zmocňoval vztek. Upustil kolík na zem, kde zazvonil o podlahu. Měl už po krk mladíkova křiku. Aby vybil svůj vztek, tak ho začal mlátit pěstmi do obličeje. Brzy vše utichlo. Nebohý Winlon konečně ztratil vědomí. Temný pán si promnul své ruce a protáhl omlácené klouby prstů. Došel k železným dveřím.

„Zavolejte Rysvira. Skočili jsme,“ zavolal na chodbu. Poté se vrátil zpět k Mie. Sundal jí železnou masku. V obličeji neměla ani kapku barvy. Vypadala jako bez života. Přitiskl k ní své čelo a vdechoval její vůni. Miloval ten úžasný zápach zoufalství, strachu a utrpení. Pozvedl koutky svých úst.

„Nečekal jsem, že vydržíš tak dlouho. Budu se muset zaopatřit jinak. Chudák, tolik kvůli tobě trpěl.“ Odpoutal jí obě ruce a nechal ji, aby dopadla tvrdě na zem.

Slabě vzlykala. Skoro ani nevnímala bolest. „Já nevím, kde je Kvenlia. Nemůžu ti pomoci,“ opakovala to neustále dokola, jako novou modlitbu. Uslyšela kroky přicházející osoby.

„Pane, žádal jste mě? Kam ho mám odnést?“ Rysvir čekal na rozkazy svého pána. Mezi tím si prohlížel místnost, která se topila v krvi. Bylo v ní šero, ale kovový pach byl všudypřítomný.

„Nebuď neslušný, Rysvire. Jsou to naši hosté. Dopřejte mu teplou koupel a dejte mu nové šatstvo. Poté ho odveďte do její cely. Dopřejeme jim trochu soukromí.“ Fryn se usmál a černé oči mu pobaveně zajiskřily.

Rysvir zmateně přikývl. Pořád se měl čemu učit. Mávl na stráže, jež stály na chodbě. Ty odpoutaly bezvládného Winlona od kamenného stolu. Rysvir opustil místnost a stráže ho následovali s tělem zavěšeným na ramenou.

Fryn odpoutal Miiny nohy od okovů, které byly upevněné ve zdech. Zesláblou dívku vzal do náruče a opustil s ní místnost. Stoupal vzhůru pevností, až do jeho pokojů. Cestou narazil na služebnou a přikázal jí, aby ho následovala. Ta ho se strachem v očích uposlechla. Když došel do koupelny, položil dívku na zem.

„Postarej se o ni. Je vážený host. Nechám přinést oblečení. Až skončíš, zavoláš mě. Budu čekat venku.“ Jak řekl, opustil místnost.

„Ano, můj pane,“ odvětila vystrašená služka. Sklonila se ke zničené dívce a pustila se do práce. Svlékla jí šaty a zděsila se nad zraněními, která objevila. Pokožka jimi byla přímo posetá.

„Ach děvče. Co ti to provedli,“ lamentovala se slzami v očích.

„Kde to jsem? Ty jsi anděl?“ Mia byla omámená. Cítila pouze příjemné teplo, které se jí rozlévalo po těle, když jí služebná ponořila do vody. Z úst jí unikl slabý sten.

„Nejsem, drahoušku. Dám tě alespoň trochu do kupy. Dostaneš hojivou mast a nové šaty. Myslím, že je zrovna přinesli,“ dodala, když uslyšela kroky za dveřmi koupelny. Opatrně dál omývala špinavě tělo a snažila se odstranit i bahno a krev z vlasů. Trvalo dlouho, než se jí povedlo zbavit dívku všech nečistot. Nakonec Mie pomohla z kádě, osušila ji, namazala rány a oblékla jí skvostné světle modré šaty.

Mia se po velmi dlouhé době opět viděla v zrcadle. Nepoznávala se. Tváře měla propadlé. Nevzpomínala, kdy naposledy jedla. Do svého vězení dostávala jen jednou za čas chudou kaši. Alespoň zase viděla své světlé vlasy, které jí stihly záhadným způsobem rychle narůst. Nebo možná ne. Možná jí to připadalo jen tím, že je předtím měla slepené a zkrácené.

„Děkuji ti. Bůh s tebou,“ řekla služebné.

„Nemáš zač, je to má práce. Bůh do těchto končin nechodí. Kdyby tomu tak bylo, nikdo z nás by tu nemusel sloužit. Přeji ti hodně štěstí, ať už tě čeká cokoliv. Bohužel už musím odejít. Pán to žádá.“ Služebná naposledy pohladila Miu po vlasech. Vyšla z koupelny a nechala ji tak o samotě.

Mia se snažila zhluboka dýchat. Dodat si odvahy. Nedokázala přestat sledovat tu neznámou tvář, která na ni hleděla ze zrcadla. Poplašeně sebou cukla, když se ozvalo zabušení na dveře. Následovalo zaskřípění pantů.

„Musím říci, že se tentokrát překonaly. Jsi nádherná. Dnes však nejsi pro mé oči. Dnes ne. Následuj mě. Musíš se vrátit do cely, jinak tě odvleču násilím. A to by byla škoda, když máš tak krásné šaty. Jdi přede mnou, budu ti říkat, kam zahnout.“ Fryn pocítil vzrušení, když ji opět spatřil čistou a krásnou. Chtěl se kochat pohledem, než dojdou k cele.

„Ne, půjdu sama.“ Snažila se znít rozhodně, ale hlas se jí třásl. Z Frynových slov se jí zvedal žaludek. Vyšla z vyhřáté koupelny do chladné chodby. Do bosých chodidel ji řezaly tisíce ledových jehliček. Oproti tomu, co už vytrpěla, to nebylo nic tak hrozného. V zádech a po celém těle cítila Frynův pohled, který ji přímo svlékal.  Zachvěla se nad představou, jaké fantazie se mu asi musí honit hlavou. Přesto nadále poslouchala jeho instrukce a směřovala chodbami zpět do sklepení.

?

Probral se v temnotě žaláře. Zamžoural kolem sebe, aby přivykl tmě. Nebyl ve své kobce. Tahle byla menší a více uzavřená. Skoro tu nebylo světlo. Zkoumal své tělo, které bylo oblečeno do nových šatů. Pod vrstvami látky cítil obvazy. Nedokázal se pohnout, protože se mu bolest rozlévala po celém těle. Nevěděl, kde začíná, a kde končí. Chladná zem mu alespoň částečně ulevovala od utrpení. Zavrzaly dveře a vstoupilo několik služebných. V rukou nesly tácy s jídlem a několik svícnů, které šířily nažloutlé světlo. Vše položily vedle dveří a opět odešly. Byl zase tak sám.

„Přeji příjemnou zábavu. Doufám, že si hostinu užijete,“ mrkl na ně Fryn, když Mie otevřel dveře do její cely. Poté se vydal vzhůru do svých pokojů.

Vrhla se mu kolem krku. V mučírně si myslela, že umře. Tak četná poranění a ztráty krve, nebyla slučitelná se životem. Bála se, že když ho pustí, tak se vypaří.

„Au,“ sykl Winlon, když se mu tiskla na popálenou hruď. Přesto ji objal rukama. „Moc ti to sluší,“ dodal slabě.

„Promiň, nechtěla jsem. Měla jsem si něco vymyslet, aby přestal. Omlouvám se.“ Odtáhla se od něj a přešla k jídlu, které stále stálo u dveří. Podala Winlonovi kus masa. „Musíš se posilnit, jez.“

„Pomoz mi se posadit. Sám to asi nedokážu. Najíme se společně.“

Mia se k němu sklonila. Jemně ho objala pod rameny a ze všech sil táhla nahoru. Její ochablé svaly se napjaly. Winlon vykřikl, jak se mu pohybem napnula kůže. Koutek její mysli se vrátil do oné místnosti. Zachvěla se.

Měl pocit, že mu popraskaly veškeré stehy. Zaťal zuby a čekal, než bolest ustane. Otevřel oči a zahleděl se na Miu. „Děkuju ti. Co myslíš, že nám chtějí udělat? Jídlo jako tohle jsem neviděl už hodně dlouho. A ty šaty… Je to zvláštní.“

„Nemám ponětí, ale využijme té možnosti, dokud tu je.“ Pak se pustila do jídla. Dychtivě hltala jedno sousto za druhým. Jednotlivá sousta zapíjela lahodným nápojem. Jedla by dále, kdyby se nedostavily ukrutné křeče v břiše. Chytla se za něj a tak tak stihla doběhnout do protějšího koutu, kde se vyzvracela. Zůstala v předklonu, jednou dlaní opřenou o hrbolatou zeď.

„Jsi v pořádku? Co se děje?“ Vyděsila ho tak náhlá změna jejího stavu.

„Nic. Asi jsem moc rychle jedla. Můj žaludek není na potravu zvyklý.“ Otočila se zpět k Winlonovi a omluvně se na něj podívala. „Tohle jsi neměl vidět, promiň.“

„Neomlouvej se pořád. Nemůžeš za to,“ pousmál se na ni, pak ale znovu posmutněl. „Jsi hrozně vyhublá, dělá mi to starosti. Oni ti nedávali najíst?“ Bál se, co mu odpoví. Sám toho dostával velmi málo, ale nebyl na tom tak zle jako ona.

„Občas jsem dostávala nějakou kaši. Nevím, co to bylo. Nikdy jsem to nedokázala sníst celé. Jsem hrozně unavená. Nevím, jestli to zvládnu snášet i nadále. Chtěla bych se vrátit domů.“ Na Miině tváři se opět zaleskly slzy. Schoulila se do klubíčka na zem vedle Winlona. Nechala se uchlácholit rytmem jeho dechu. Vnímala jeho ruku, která opisovala kroužky v jejích vlasech. Brzy ji pozřela temnota.

Winlon byl bdělý. Vydržel ji hladit možná hodinu, že i jemu začala padat víčka. Chtěl k ní být blíž, proto se s námahou přetočil na bok a položil přes ni ruce. Svíce pohasly a jeho vědomí s nimi.

?

Uběhlo několik dní, během kterých do jejich cely posílal jen léčitele, aby dohlíželi na chlapcova poranění. Během té doby nemohl zamhouřit oka. Nedostal žádné nové zprávy o Kvenliině poloze. Jeho tělo pomalu opouštělo potěšení a klid, kterým ho naplnilo předešlé mučení. Začínala se v něm probouzet čistá zloba. Dny trávil kroužením po své ložnici a nikoho nepouštěl dovnitř. Došel tedy k názoru, že jediné co muže udělat, je zlomit svou zajatkyni tím nejhorším způsobem. Srdce mu zaplesalo radostí. Převlékl se do, pro něj nevšední, bílé haleny a úzkých hnědých kalhot. Vlasy si sčesal do vysokého ohonu a s úsměvem na tváři se vydal do podzemí.

Mia mu byla po celou dobu na blízku. Snažili se alespoň v rámci možností obnovit své vztahy. Jejich zničená těla jim nedovolovala přílišný pohyb, přesto se snažili chovat, jakoby nebyli v cele, ale ve společné domácnosti. Byli by pokračovali dále, kdyby je po několika dnech nevyrušili hlasité kroky z chodby. Léčitelé to nebyli, jejich chůzi už Mia dokázala rozpoznat. Postavila se před Winlona, který pořád nebyl schopen postavit se na nohy. Jako by ho mohla bránit. Zaváhala, když uviděla Fryna ve světlém oblečení. Uklonil se.

„Zdravím. Doufám, že se ti tak líbím. Přišel jsem vám oznámit, že mi došla trpělivost. Čas dochází, proto musím jednat.“ Rozpřáhl ruce, cítil se všemocný. Pokynul mužům za jeho zády a ti se chopili vězňů.

Mia se opět rozklepala, když si uvědomila, kam je vlečou. Ohlédla se za sebe na Winlona. Ten měl neurčitý výraz a mlčel.

„Neubližuj mu. Nedělej to,“ obrátila se na Fryna. Kráčel před ní a pouze se ušklíbl.

„Dnes nebude trpět. Rozhodl jsem se jinak,“ dodal, když otevřel železné dveře. „Rysvire, připoutej ho ke stěně. Prohodíme jim místa. Ostatní ven! Ty ještě zůstaň, budu tě potřebovat,“ křikl na Rysvira. Popadl Miu za vlasy a škubl s ní ke kamennému lůžku. Rozrazil jí obočí o hranu kamene. Poté jí zapnul okovy kolem končetin.

Winlon vyjekl. Vzpouzel se a Rysvir mu uštědřil pár ran pěstí. Než se stačil nadát, byl připevněn ke zdi. Muž u něj zůstal stát a čekal na rozkazy svého pána.

Mie stékal pramínek krve podél obličeje. Ta pak odkapávala na světlé šaty. Vyděšeně zírala na Fryna, jehož černé oči ji pohlcovaly. Zahlédla záblesk lesklé čepele a pak temnotu.

Fryn si dívku označil. Strhl jí živůtek šatu a na nahou hruď vyryl své jméno. Vzbudilo to v něm vzrušení. Pak se obrátil na Winlona. Ten se vzpouzel v řetězech a napínal své svaly. Zuřivost z něj plála.

„Chci, abys věděl, že je má. Ještě mi poslouží v mnoha směrech. Kéž by se to samé dalo říci i o tobě.“ Fryn přecházel po místnosti sem a tam a čekal, až se dívce vrátí vědomí. Nechal chlapce pronést jedna z jeho posledních slov.

„Mio? Mio? Prober se. Mio?“ Byl strachy bez sebe. Rysvir ho umírnil několika ranami, ale i nadále se snažil navázat se svou milovanou kontakt.

Mia pomalu otevřela oči. Na prsou jí plálo. Zmateně se rozhlédla po místnosti. Všimla si Winlona u zdi. Proléval pro ni slzy. Nechtěla to vidět. Nechtěla nic cítit.

„Jsem rád, že jsi zpět mezi námi. Můžeme tedy pokračovat. Rysvire, skonči to,“ pokynul svému muži.

Mia odvrátila hlavu. Řekla pouze poslední: „Miluju tě“. Po tom, čím si prošli, pro ni byl vším. Došlo jí, co se na ni chystá. Čím jí chce zlomit. Proklínala okolí a samotné Bohy. Fryn k ní přistoupil. Násilím jí otočil hlavu směrem k Winlonovi  a silou se o ní opřel, až drtil lebku.

Rysvir přikývl a pozvedl svůj meč. Napřáhl se a jediným švihnutím uťal chlapcovu hlavu. Všude vystříkla krev z přeťatých tepen. Hlava dopadla s hlasitým křupnutím na zem. Kosti praskly. Rysvir zastrčil meč do pochvy a na pánův rozkaz opustil místnost.

Mia cítila, jak se zpřetrhalo jejich pouto. Nahlas se zalykala a nedokázala odtrhnout oči od hlavy toho, kterého milovala. Nevnímala slova, která jí Fryn věnoval. Necítila bolest z rány, kterou jí uštědřil, aby se probrala. Poddala se okolí a nechala své tělo na pospas silnému elfovi. Byla to jen tělesná schránka, její duše zemřela spolu s Winlonem. Někdo ji odpoutal od ledového kamene a bodl ji do krku. Ztratila se.

?

Byl spokojený se svým činem. Zapůsobilo to přesně tak, jak si přál. Nechal ji uložit na své lože. Pohrával si s jejími blonďatými kadeřemi. Vyhnal všechny, kdo se nacházeli na stejném patře jako jeho ložnice. Chtěl s ní být sám. Už dlouho mu žádná dívka takto nepatřila. Občas si nechával posílat starší ženy, ale to nebylo totéž. Látka, kterou jí vpíchl, pořád působila. Věděl, že ještě dlouho bude. Vstal z postele a přešel k oknu. Zatáhl závěsy a místnost se tak ponořila do hustého šera. Na křeslo si odložil bílou halenu a vrátil se k lůžku. Usmíval se a tmavé oči mu jiskřily. Rozepnul si pásek, který držel úzké hnědé kalhoty na těle. Pak se sklonil k líbezné tváři bezvládného těla.

---